Lev XIV. papež | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
2. neděle velikonoční - A / Regina coeli - papež Lev XIV. (Nemůžeme žít bez neděle - eucharistie sytí a podpírá víru)

Dnes, na druhou velikonoční neděli, kterou sv. Jan Pavel II. zasvětil Božímu milosrdenství, čteme v evangeliu o zjevení vzkříšeného Ježíše apoštolu Tomášovi (srov. Jan 20, 19–31). K této události dochází osm dní po Vzkříšení, ve chvíli, kdy je společenství pospolu; právě tehdy Tomáš potkává Mistra, který ho vybízí, aby pohlédl na stopy po hřebech, vložil ruku do rány v Jeho boku a uvěřil (srov. v. 27). Je to scéna, která nás vede k zamyšlení nad naším setkáním se vzkříšeným Ježíšem. Kde Ho najít? Jak Ho poznat? Jak uvěřit? Svatý Jan, který o této události vypráví, nám dává přesné indikace – Tomáš se setkává s Ježíšem osmého dne, ve shromážděném společenství a poznává Jej podle znamení Jeho oběti. Z této zkušenosti pramení Tomášovo vyznání víry, nejmocnější v celém čtvrtém evangeliu: „Pán můj a Bůh můj!“ (v. 28).

Samozřejmě věřit není vždycky snadné. Nebylo to snadné pro Tomáše a není to snadné ani pro nás. Víra musí být živena a podporována. Proto „osmého dne“, tedy každou neděli, nás Církev vybízí, abychom činili to, co činili první učedníci – abychom se scházeli a společně slavili eucharistii. Během ní nasloucháme Ježíšovým slovům, modlíme se, vyznáváme svou víru, v lásce se dělíme o Boží dary, odevzdáváme svůj život sjednocení s Kristovou obětí, přijímáme Jeho Tělo a Jeho Krev, abychom pak sami mohli být svědky Jeho vzkříšení, jak naznačuje slovo „mše“ [lat. missa], tedy „poslání“, „mise“ [lat. missio] (srov. KKC, 1332).

Nedělní eucharistie je pro křesťanský život nezbytná. Zítra se vydávám na apoštolskou cestu do Afriky, a právě někteří mučedníci africké církve z prvních století – mučedníci z Abitény – nám o tom zanechali krásné svědectví. Když jim navrhovali dohodu, která by jim zachránila život, pokud se vzdají slavení eucharistie, odpověděli, že nemohou žít bez slavení Pánova dne. Právě při slavení neděle je naše víra živena a roste. Díky ní se naše snahy, byť omezené, s pomocí Boží milosti spojuje jako součinnost údů jediného těla – Těla Kristova – na uskutečňování jediného velkého plánu spásy, který zahrnuje celé lidstvo. Právě skrze eucharistii se i naše ruce stávají „rukama Vzkříšeného“, svědectvím Jeho přítomnosti, Jeho milosrdenství, Jeho pokoje, ve znameních práce, obětavosti, nemoci, plynoucího času, která jsou v nich často vryta, stejně jako v laskavosti pohlazení, objetí či projevu lásky.

Drazí bratři a sestry, ve světě, který tak velmi potřebuje pokoj, nás toto všechno více než kdy jindy zavazuje k vytrvalosti a věrnosti našemu eucharistickému setkání se Vzkříšeným, abychom z něho vycházeli jako svědkové lásky a zvěstovatelé smíření. Ať nám v tom pomáhá Panna Maria – blahoslavená, protože jako první uvěřila, ačkoli neviděla (srov. Jan 20, 29).