papež František | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
3. neděle velikonoční / Angelus - papež František

Dnešní evangelium, odehrávající se o Velikonocích, podává epizodu o dvou učednících z Emauz (Lk 24,13-35). Vyprávění začíná a končí na cestě. Začíná totiž tím, jak učedníci, smutní z toho, co se událo s Ježíšem, opouštějí Jeruzalém a vracejí se domů, do Emauz, cestou dlouhou asi jedenáct kilometrů. Jdou ve dne a velká část trasy vede s kopce. A potom je tu zpáteční, opět jedenáct kilometrů dlouhá cesta, na kterou se vydávají za setmění a většinou do kopce, unavení tou předchozí. Dvě cesty, jedna pohodlná ve dne a druhá namáhavá v noci. A přece ta první ubíhá ve smutku a druhá v radosti. Na té první je Pán, který kráčí po jejich boku, ale oni jej nepoznávají; na té druhé už jej nevidí, ale vnímají Jeho blízkost. První projdou sklíčeni a bez naděje; tu druhou běží, aby ostatním přinesli skvělou zprávu o setkání se Zmrtvýchvstalým Ježíšem.

Dvě odlišné cesty oněch prvních učedníků říkají dnes nám, Ježíšovým učedníkům, že máme před sebou dva odlišné směry. Prvním je směr těch, kteří se jako oni dva nechávají ochromit životním zklamáním a jdou kupředu sklíčeně. A potom je tu cesta těch, kteří nekladou na první místo sebe a svoje problémy, nýbrž Ježíše, který navštěvuje nás i bratry, kteří čekají na Jeho návštěvu i na to, že se o ně postaráme my. To je ten zvrat: přestat kroužit kolem vlastního já, svých minulých zklamání, neuskutečněných ideálů a mnoha špatností svého života. Často kroužíme a kroužíme... Zanechem toho a jděme vpřed s pohledem upřeným k velkolepější realitě a k pravému životu: Ježíš žije a má mne rád. Změna směru spočívá v přechodu od myšlenek na moje já k realitě mého Boha; v přechodu, který - s využítím jiné slovní hříčky - vede od „kdyby“ k „nyní“. Od onoho „kdyby On byl Tím, kdo nás vysvobodí“ nebo „kdyby mne Bůh vyslyšel“, „kdyby bylo po mém“ a „kdybych to či ono...“ Takové stížnosti neposlouží nám, ani druhým. Tyto naše „kdyby“ se tolik podobají oněm „kdyby“ emauzských učedníků. Ti však přecházejí k onomu „nyní“: Pán skutečně vstal a jde s námi. Ano, nyní, nikoli zítra, se vydáme na cestu, abychom Jej hlásali.

Ano, mohu přispět k tomu, aby lidé byli šťastnější, lepší, a pomáhat jim. Ano, nyní. Od „kdyby“ k „nyní“, od stížnosti k radosti a pokoji, neboť stěžujeme-li si, nemáme radost a utápíme se v šedi smutku. To nám nepomáhá růst v dobrém. Od „kdyby“ k „nyní“, od lamentování k radosti ze služby.

Jak došlo k této změně kroku, od sebe k Bohu, od „kdyby“ k „nyní“? Setkáním s Ježíšem: ti dva z Emauz Mu nejprve otevřeli svoje srdce, potom naslouchali, jak vysvětloval Písmo, a nakonec Jej pozvali domů. Jsou to tři etapy, které můžeme také vykonat, u sebe doma: za prvé otevřít srdce Ježíši, svěřit Mu tíhu, soužení a životní zklamání (ona „kdyby“); za druhé naslouchat Ježíši, vzít si evangelium a přečíst si ještě dnes tuto pasáž ve 24. kapitole Lukášova evangelia; za třetí prosit Ježíše stejnými slovy jako oni dva učedníci: „Pane, »zůstaň s námi« (v.29), Pane, zůstaň se mnou. Pane, zůstaň s námi se všemi, protože Tě potřebujeme, abychom našli život. Bez Tebe je noc.“

Drazí bratři a sestry, v životě jsme neustále na cestě. A stáváme se tím, k čemu jdeme. Volme cestu Boha, nikoli svého já; cestu nynějška, nikoli toho, co by bylo kdyby. Objevme, že neexistuje nic nenadálého, nic strmého, ani temného, čemu by nebylo možné čelit s Ježíšem. Madona, Matka u cesty, která přijetím Slova učinila z celého svého života přitakání Bohu, ať nám ukazuje cestu.

Se svolením převzato
z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno