Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
2. neděle velikonoční

Tomáš nepřijímá zvěst ostatních apoštolů a klade si podmínky pro “uvěření”. Ježíš však zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází.

1. čtení Sk 5,12-16
Lukáš nám v tomto “souhrnu” předkládá popis jeruzalémské církve v jejích hlavních rysech: apoštolská činnost doprovázená znameními a zázraky (v. 12), společenství života a modlitby (v. 12-13), síla svědectví a příkladu (v. 13-14). Takové působení vyvolává dvě rozdílné reakce: jednak ze strany zatvrzelých vůdců (viz Sk 5,17nn), jednak ze strany prostých a přímých lidí. V našem úryvku je vidět postoj té druhé skupiny, která nachází novou “naději” i v pouhém stínu apoštola (v. 15). Právě nemocní, slabí a vyvržení jsou prvními adresáty apoštolského hlásání, stejně jako v době působení samotného Krista.



2. čtení Zj 1,9-11a.12-13.17-19
Jan má “vidění” Syna člověka právě v neděli čili v den, kdy Ježíš svým vzkříšením prokázal svou nepřemožitelnou moc. Ve vytržení Jan uslyší nejprve hlas jako zvuk trubky: trubka zazněla také při Božím zjevení na Sinaji (Ex 19,16) a je nástrojem k ohlášení Kristova návratu na konci času (1 Kor 15,52). Sám Kristus se zjevuje v podobě Syna člověka (Dan 7,13), jenž je obdařený mocí a velkou důstojností (proto má na sobě řízu a zlatý pás). Sedm zlatých svícnů symbolizuje sedm církevních obcí (Zj 1,20). Při pohledu na oslaveného Krista člověk nemůže jinak, než padat k zemi (v. 17). A právě tento mocný Kristus se ujímá člověka, oslovuje ho, odnímá jeho strach. On je totiž první i poslední (Iz 44,6) – On má poslední slovo v lidských dějinách, protože On je ten živý, který přemohl smrt a může otevřít bránu života.



Evangelium Jan 20,19-31
Evangelní perikopa obsahuje dvě zjevení Vzkříšeného: “prvního dne v týdnu” jedenácti učedníkům bez Tomáše (viz evangelium neděle Seslání Ducha sv.) a týden nato Tomášovi spolu s ostatními učedníky. Na Tomášovi je nápadné, že nepřijímá zvěst ostatních apoštolů a klade si podmínky pro “uvěření”. Ježíš však zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází. Proto poskytuje Tomášovi znamení, které ho přivádí k vyznání víry (J 4,48) a ke klanění (J 5,23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (J 1,1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Oz 2,25; 1Kor 12,3).