Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
5. neděle v mezidobí/ Být solí - v očích druhých?

1. čtení Iz 58,7-10

7Toto praví Hospodin: "Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. 8Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. 9Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on ti řekne: Zde jsem! Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, 10nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem."


Nacházíme se v období tzv. "druhého jeruzalémského chrámu", obnoveného pod vedením Zerubábela v polovině 5. století. Tato doba se vyznačovala vratkou ekonomií (Neh 5,1-8) a vysokými daněmi (Neh 5,4.15). Útlak vládnoucí perské skupiny vedl k celkovému chaosu: Jeruzalém se stal místem násilí (srv. Iz 56,9-12; 57,1-10; 59,4). Za to nesou odpovědnost také judští předáci, protože spolupracují s perskou mocí, aby získali osobní výhody na úkor chudších. Prorok se obrací jak na tyto mocné, tak na obyčejný zbožný lid s výzvou, aby byly obnoveny spravedlivé společenské vztahy. Proti náboženskému formalismu (Iz 58,1-5; Mt 6,2.5.16) prorok staví skutky ryzí a bohulibé.

Takovým projevem pravé zbožnosti je sdílení chleba s chudým: hlad byl základním problémem v Nehemiášově době (on sám denně zval ke svému stolu 150 lidí, Neh 5,17). Další podobou zbožnosti je přijetí bezdomovce (nebo tuláka, hebr. slovo je dvojznačné) do svého příbytku, dále pak oblékání nahého. Tyto požadavky byly něčím přirozeným ve SZ tím spíše, že se týkaly "vlastního těla", tj. člena stejného národa. Nezapomeňme však, že tyto vztahy se narušily v exilní a poexilní době: v situaci celkové nouze bylo celkem snadné odvrátit se od potřebného. A právě proto nyní zaznívá slovo "neschovat se před bližním" (tak podle hebr., srv. Dt 22,1-4 a Lk 10,31, ekumenický překlad má "nebýt netečný k vlastní krvi", lit. překládá volněji "neodmítnout pomoc", v. 7).

Velké požehnání je zaslíbeno těm, kdo přijmou toto Boží slovo (8-10). Vzejde světlo v temnotě, rána se brzy zacelí (dosl. uzdravení rychle přijde, v. 8). Spravedlnost (čili Boží ochrana) bude předcházet a Boží sláva bude zadní stráží podobně jako při útěku z Egypta (Ex 14,29; obdobou útěku z Egypta je vyjití z babylónského exilu, Iz 52,12 - "Nemusíte však odcházet nakvap, nemusíte se dávat na útěk, protože Hospodin půjde před vámi, Bůh Izraele bude též uzavírat váš průvod"). Hospodin bude odpovídat na modlitby (v. 9; srv. Jan 15,7), pokud se odstraní pouta a zotročující břemena: Boží lid má prosazovat svobodu. Ukazování prstem je pak obrazem udavačství, nebo odsuzování, snad kvůli určitým výhodám (možná se za tím skrývá i prosté pomlouvání, klevetění): to může dospět až ke křívému mluvení (a to Nehemiáš často zakusil).

Obrátí-li se lid od prospěchářství k hledání prospěchu druhých, zakusí nový život (symbolizovaný světlem) v temnotě smrti (v. 10).





Mezizpěv Žl 111


Spravedlivý září v temnotách jako světlo.
Nebo: Aleluja.

Spravedlivý září v temnotách jako světlo řádným lidem, - je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý. - Blaze muži, který se slitovává a půjčuje, - stará se o své věci podle práva. *

Neboť navěky nazakolísá, - ve věčné paměti bude spravedlivý. - Nemusí se obávat zlé zprávy, - jeho srdce je pevné, důvěřuje v Hospodina. *

Jeho srdce je zmužilé, nebojí se, - rozděluje, dává chudým, - jeho štědrost potrvá navždy, - jeho moc poroste v slávě. *





2. čtení 1 Kor 2,1-5

1Bratři, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. 2Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. 3Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. 4A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. 5To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.


Tímto odstavcem apoštol národů dál dokazuje ústřední myšlenku z 1,18-25: nejenom prostředek (kříž), nejen věřící (církev v Korintu - 1,26-31), ale také kazatel (Pavel) jsou důkazem toho, že Bůh převrací lidská měřítka (přeceňování člověka, lidské moudrosti a výřečnosti).

Argumentace má dvě části: 1-2 a 3-5. První dva verše navazují na 1,17.23 a mluví o obsahu hlásání. Verše 3-4 připomínají Korinťanům formu kázání a postoj kazatele, které se vyznačují stejnou vlastností jako poselství: slabostí. Přesto, jak už bylo řečeno v 1,22-25, ve slabosti se projevuje Boží moc (v. 4). Verš 5 vysvětluje smysl toho všeho: víra se má zakládat pouze na Bohu (srv. 1,31).

Všemožným způsobem se Pavel snažil ukázat nesmyslnost fascinace lidskou moudrostí, související s bláznovstvím soběstačnosti a sebeoslavování. Slova adresovaná korintské obci neplatila jen tehdy a pro ně, ale byla a jsou vzorem jednání všeobecně platným, jak ukazuje 4,11-13 a 2 Kor 2,14-6,13.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Já jsem světlo světa, praví Pán, kdo mě následuje, bude mít světlo života. Aleluja.



Evangelium Mt 5,13-16

Ježíš řekl svým učedníkům: 13"Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. 14Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. 15A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. 16Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích."


Po blahoslavenstvích ohlašujících blízkost království nám evangelista předkládá dva výroky o "etice království", tj. o postoji a chování těch, kteří přijali Boží království a stali se světlem a solí. Je nutné připomenout, že království předchází etiku: bytí (být solí a světlem) předchází konání (svítit všem lidem - 16).

V obou výrocích o soli a světle leží důraz na zájmenu "vy" (.13.14). Obě přirovnání jsou paralelní: "sůl země" stojí v paralele k "světlo světa". Po každém výroku následuje určité rozvedení, paralelní obsahově (ne však formou): sůl neslaná je neužitečná stejně tak jako světlo ukryté. Konečně máme ve verši 16 aplikaci formou imperativu vztahujícího se k oběma přirovnáním. Tento imperativ má svoji sílu z indikativu: vy jste světlo, proto ať svítí toto vaše světlo.

Mnoho dohadů vyvolalo přirovnání "vy jste sůl země". V jakém smyslu chápat sůl? Jako konzervační látku (chránící před hnilobou), jako dochucovací prostředek, jako symbol moudrosti, jako výraz pohostinnosti, jako součást oběti či jako znamení smlouvy? Ani jeden z těchto výkladů nepřesvědčuje. Pravděpodobně je lepší chápat sůl zcela všeobecně jako něco životně důležitého (Sir 39,26 - "Co člověk nejvíc potřebuje k životu je: voda, oheň, železo a sůl…"). Toto přirovnání se tak v zásadě neliší od druhého přirovnání o světle: učedníci jsou pro svět životně důležití a nezastupitelní, tak jako sůl a světlo se nedají ničím nahradit.

Další otázky vyvolává formulace "ztratí-li sůl chuť" (v. 13). Přece jen sůl nemůže ztratit chuť, jak tedy chápat tento výrok? Pravděpodobně tu máme slovní hříčku, kterou máme chápat na pozadí dvojznačného řeckého slovesa, které může znamenat ztratit chuť a stát se pošetilým (v bibl. slova smyslu, tj. opustit Boha a jeho slovo). Stát se "neslaným" tak znamená ztratit Krista, svoji křesťanskou identitu.

Přirovnání o světle nepůsobí tak velké potíže. Světlo je velmi důležitým symbolem v Bibli. Bůh je světlo (1 Jan 1,5), Kristus je světlem světa (Jan 8,12; 9,5). U Pavla jsou křesťané označeni jako děti světla (Ef 5,8; 1 Thess 5,5), a proto mají svítit jako hvězdy (Fil 2,15). Věřící jsou povoláni k tomu, aby byli světlem pro druhé, tak jako Izrael měl být "světlem národů" (Iz 42,6). Být světlem znamená žít takovým způsobem, který by vyjevoval přítomnost království, přicházejícího zde a nyní (jak potvrzují blahoslavenství). Být světlem znamená svědčit dobrými skutky před lidmi. Ale nemáme se snad varovat konat skutky před druhými, jak nabádá Kristus na jiném místě (Mt 6,1-6)? Kristus varuje konat dobré skutky na odiv, kvůli sebeoslavování. Je správné však konat skutky "kvůli Otci", aby On byl oslaven.

Výraz "nebeský Otec" obsahuje jak rys Božího otcovství (Bůh jako blízký, takřka "imanentní"), tak i rys Boží jinakosti (Bůh jako vzdálený, v nebesích, přesahující člověka, transcendentní).

Aby byl skutečně oslaven nebeský Otec, sůl má být solí a světlo světlem. A ty konkrétní skutky, které máme konat, jsou popisovány v následujících verších horského kázání.





K úvaze

Chameleón má zvláštní vlastnost: mimetizuje se tak dokonale s prostředím, že se v něm … ztrácí. Prostě není rozpoznatelný, identifikovatelný. A jaký příklad si z toho můžeme pro sebe vzít? Že si nemáme brát příklad od chameleóna! Křesťan se totiž nemá ztotožnit s okolím, nemá být temnotou ve tmě, ale světlem! Nemá se připodobnit okolnímu postředí, vytratit se v něm (podobně jako chameleón), stát se anonymním, ale má být světlem a solí. Být temnotou jako ostatní je pohodlnějsí: mohu se schovat v davu, být ve skrytu "nekritizovatelnosti", protože nevybočuji z "normálu". A takový postoj Kristus pranýřuje! Věřící může a má něco přinášet: světlo a slanost. A to přinese právě tím, že bude autentický, že se nebude schovávat, lépe řečeno, že nebude schovávat světlo Kristova evangelia. A pokud se rozhodne pro chameleónský styl, pak se stává bezcenným jako světlo "pod kbelíkem". Nepřináší nic svému okolí, ničím jej neobohacuje.

Učedník Kristův má být autentický, prostě a jednoduše tím, čím je: ničím méně, ani více. To není málo. A vyžaduje odvahu "nést kůži na trh", stát se terčem kritik, pomluv, nepochopení i nepřijetí. To je ovšem pouze jedna strana mince, ta negativní. Tou pozitivní je vědomí, že touto jinakostí přináším něco druhým: něco, co oni sami nemají. Světlo nepatří pod kbelík, ale do temnoty: má ukázat cestu. Sůl nepatří do kredence, ale do těsta: má ochutit. A rovněž naše světlo nemá být schované v kostele, nemá se projevit pouze při liturgii, ale má vyzařovat do našich vztahů, do nejprofánnějších záležitostí.

Anonymní křesťan, mimetizovaný a ztotožněný se světem, není věrohodným Kristovým svědkem. Takový ztratil slanost, chuť: je nevýrazný. Je zbytečné a nesmyslné být takovým křesťanem. Často se za takovým postojem skrývá strach, že se ostatní budou dívat skrz prsty. Anebo obava, že ztratím hodnotu v očích druhých. A nemám snad hodnotu právě jako "světlo", jako "sůl"? Není moje hodnota v tom, že jsem Kristovým učedníkem? Pokud jsem toto nepochopil a stavím na ocenění a uznání druhých, pak jsem nepochopil skoro nic. A moje křesťanství je prázdné.

Budu-li mít odvahu projevovat se slovy i skutky jako Kristův učedník, pak díky mně ostatní mohou prohlédnout. A díky této mé autentičnosti pak třeba někdo poděkuje, možná jen v duchu:

Děkuji, že jsi nebyl temnotou.

Děkuji, žes měl odvahu přinést světlo.





K reflexi

1. Vlastní vztah k Bohu si dokážeme mnohem snadněji představit jako soubor zbožných praktik: modliteb, skutků sebezáporů … Těžší je vidět i bližního "ve vztahu k Hospodinu", tj. vidět skutky blíženské lásky jako projev lásky k Bohu. Dokážu to aspoň někdy takhle vnímat?

2. Nevymlouvám se, že nemám a nemohu mluvit o Kristu, protože nejsem vzdělaný, výřečný, uznávaný? Jaký je Pavlův přístup?

3. Nesnažím se někdy zakrýt, že jsem křesťanem? Proč?