Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
Nejsvětější Trojice (Řím 5,1-5; Jan 16,12-15; doplňkové texty )

Lidské srdce, sídlo lidské lásky, se stává přijímací nádobou vylité Boží lásky

2. čtení Řím 5,1-5

Počínaje 5. kapitolou se dostáváme do druhé poloviny "doktrinální" části listu Římanům (1,16-11,36). Pavel předtím mluvil o spáse a ospravedlnění a nyní vyslovuje důsledky víry v Krista. Lidstvo ponechané sobě samotnému, bez evangelia, je pod Božím hněvem, ale "v evangeliu" dostává ospravedlnění, odpuštění hříchů. Důsledkem ospravedlnění je pokoj s Bohem a Boží láska, která se neustále projevuje v životě věřících.



Detailnější poznámky:

- v. 1 proto (vynechané v lit. překladu, srv. však Ekum. překlad: Když jsme tedy ospravedlněni z víry): tato částice je důležitá, pomáhá nám pochopit, že následující verše mluví o důsledcích ospravedlnění (protože jsme ospravedlněni, pak ...)

- ospravedlněni: pasivní aorist (tj. trpný minulý čas dokonavý) označuje, že Kristův čin ve prospěch lidí platí jednou provždy

- jsme v pokoji s Bohem: tento pokoj není jen klidem svědomí či mysli, ale (v duchu starozákonního šálóm) plností dobra a štěstí, které plynou z ospravedlnění, tj. ze "správného vztahu" věřícího k Bohu

- skrze našeho Pána Ježíše Krista: Vzkříšený a Živý "rozdává" spásu, která pochází od samotného Otce

- jsme dostali přístup: zakoušený pokoj prýští z Boží blízkosti - byli jsme uvedeni do sféry Boží dobrotivosti, až do samotné audienční místnosti, do místa Božího přebývání. A tato Boží blízkost přináší pokoj (ve smyslu šálóm!!!).

- v této milosti: díky Kristu se křesťané těší z Boží přízně, náklonnosti. Stojí před Božím tribunálem ospravedlněni Kristovou milostí. Toto ospravedlnění není jejich ziskem, ale darem.

- A chlubíme se nadějí na Boží slávu: druhý důsledek ospravedlnění je naděje. Tato naděje se týká Boží slávy, o které Pavel předtím napsal, že je daleko od lidí (Řím 3,23 - daleko kvůli hříchům). Nyní však díky ospravedlnění mohou dosáhnout tento cíl. Pavlův výrok obsahuje typický paradox: věřící se chlubí něčím, co přesahuje jeho lidské schopnosti a výkony. I to je darem, podobně jako víra. V Řím 3,27-31 Pavel vylučoval veškerou chloubu, nyní však mluví o chloubě věřícího: Kristus umožnil, že se věřící může chlubit, protože je povolaný k samotnému životu s Bohem.

- A chlubíme se i v utrpení: Boží milost vlévá naději i tváří v tvář utrpení, které by mohlo odloučit od Kristovy lásky. Utrpení a zlo se tak stávají plusem: díky Kristově kříži se minus stává plusem.

- Utrpení plodí trpělivost: a to ne samo sebou, ale díky působení milosti.

- trpělivost plodí osvědčenost: kdo trpělivě snese utrpení, stane se osvědčeným. Obsahem těchto veršů je dovršování nového života započatého ospravedlněním.

- Tato naděje neklame: jinými slovy nepřináší zklamání. Naráží se na Žalm 22,6 a 25,20 (22:6 Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni; 25:20 Ochraňuj můj život, vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám k tobě). Implicitně se srovnává tato naděje s tou lidskou, často klamavou

- Protože Boží láska je vylita do našich srdcí: proto naděje neklame. Jistota naděje je jistotou Boží lásky. Nejedná se o naši lásku k Bohu, ale o Boží lásku k nám. Pozadí výrazu "Boží láska je vylita" tvoří obraz oživující vody, která je vylévána (Iz 44,3 - Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou). Ve SZ se často používá výraz "vylít" o určitém Božím činu: Bůh vylévá své milosrdenství (Sir 18,11), svoji moudrost (Sir 1,9), svou milost (Žal 45,3), svého Ducha (Joel 3,1-2). Pavel vztahuje tento výraz na Boží lásku, která objímá a obklopuje lidi. Tímto projevem je vlastně dar sebe sama bez výhrad. Pavel zdůrazňuje nejen to, že jsme si uvědomili lásku Boží k nám, ale také, že tato zkušenost je pro nás jistotou přetrvávající Boží náklonnosti (a proto naděje neklame).

- Perfektum "je vylita" označuje stav trvající

- Lidské srdce, sídlo lidské lásky, se stává přijímací nádobou vylité Boží lásky

- Skrze Ducha: "Duch" je nejpřiměřenější výraz pro označení Božího přebývání v ospravedlněném. U Pavla je Duch "prvotinou" slávy (Řím 8,23), Bůh vložil svého Ducha jako záruku (2 Kor 1,22).









Evangelium Jan 16,12-15


To je páté přislíbení Ducha svatého v řeči při poslední večeři, kterou uvádí čtvrté evangelium: Duch má za úkol správně vykládat Ježíšova slova. Duch proto "vede" (v. 13) "do pravdy" Ježíšovy (tj. do jeho zjevení), aby byla v plnosti pochopena. Tato úloha Ducha vůči Kristu a jeho slovu tvoří hluboké pouto mezi Otcem, Synem a Duchem: zjevení pochází od Otce, uskutečňuje ho Syn a zdokonaluje ho výklad Ducha. Proto Ježíš opakuje: Duch "nebude mluvit sám ze sebe, ...ale z mého vezme a vám to oznámí." Ježíš vždycky zůstává jediný, kdo zjevuje Otce; Duch pravdy však působí, aby Kristovo zjevení plně proniklo do srdce věřících.







Doplněk

Duch uvede do Pravdy nejen uvedením do nějakého učení (nebo do litery Písma), ale do hlubin života (tj. Pravdy) mezi Otcem a Synem. A toto "uvádění" není jakousi "turistickou procházkou" (podobně jako turisté obdivují "zdáli" nádhernou jeskyni či neznámou krajinu), ale skutečným připodobněním Kristu: jen jako synové v Synu, jen stálým přetvářením do Kristovy podoby je možné pronikat do hlubin Božího tajemství. Tento Duch uvádí do Pravdy, do prostoru mezi Otcem a Synem.Toto uvádění do vnitrobožské pravdy se dá vysvětlit jen jako proměňování v Božím prostoru: Duch je pak ten, který očišťuje, osvěcuje, sjednocuje, "zbožšťuje". (Zpracováno dle H. Urs von Balthasar, Lo Spirito della Veritá, 20-21, něm. or. Der Geist der Wahrheit)

"Tak jako jsme pozvedáni skrze neviditelný obraz (Krista) k nazírání na původní slavný obraz (Otce), tak je v Synu neodděleně přítomný Duch vhledu, který v sobě uschopňuje k nazírání Krista těm, kteří se radují při pohledu na pravdu. Duch toto koná ne z vnějšku, ale v sobě samotném uvádí do pravdy... Ve tvém světle vidíme světlo: tzn. v osvícení Ducha ... A tak on ukazuje v sobě samotném slávu Jednorozeného." (Sv. Bazil Veliký, De Spiritu Sancto 18)






Podněty k reflexi

- Jaké místo má "Trojice" v mém životě modlitebním i "obyčejném"? (Pokud má vůbec nějaké místo ...) Nebo platí i o mně, že pokud by se z naší nauky "vynechalo učení o Trojici, nic by se v našem životě nezměnilo" (jak to vyjádřil K. Rahner o mnohých křesťanech)?