Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Norbert Baumert

05. Svědectví o Božích činech

z knihy Dary ducha Ježíšova I

1.4. Svědectví o Božích činech

Ke všeobecné zprávě chceme připojit několik osobních svědectví, přičemž předesíláme zásadní úvahy o způsobu, jak mluvit o Božím působení. Následující příspěvek od P. Christopha Wrembecka SJ je zároveň sám o sobě příkladem toho, o čem mluví.


1.4.1. Osobní svědectví - forma zvěstování

S Charismatickou obnovou je úzce spojeno "vydávání svědectví". Tento pojem opisuje formu zvěstování, při níž jednotlivec sděluje druhému člověku nebo celé skupině určitou událost nebo líčí úsek svého života, který se pro něj stal rozhodujícím setkáním s Kristem a který dal jeho životu nový směr nebo ve kterém hlouběji porozuměl Božímu působení.

Hned od začátku, na jaře 1967 a vlastně již v přípravné fázi, přijaly katolické modlitební skupiny v USA podstatné podněty ze svědectví jiných křesťanů a dodnes ještě této formy zvěstování používají.

Byla to kniha Dýka a kříž od Davida Wilkersona, která povzbudila studenty Duquesne-University v Pittsburgu k prvnímu rozhodnému kroku. Tato kniha obsahuje řadu svědectví v literárním stylu, jejichž spojovacími členy jsou reflexe autora a jeho přátel nad průběhem událostí, které byly ovocem jejich modliteb. Také mnohé jiné knihy z okruhu Charismatické obnovy jsou napsány v tomto osobně oslovujícím stylu. Čtenáři jsou předkládány více nebo méně výrazné příhody denního života tak, že se na základě tohoto svědectví ptá: "Proč by takové obrácení nebylo možné i u mne?" Modlitba, prožitek a jeho výklad. Tato trojí skutečnost se ve svědectví odráží znovu a znovu.

Překročit navyklé představy: Příležitostně se stává, že obsah tlumočený někým jiným mi připadá tak nemožný, že mu prostě nevěřím. Pochybuji nejen o výkladu prožitku, ale chovám se také nanejvýš opatrně vůči samotnému vylíčení události. Důvod tohoto postoje je někdy v tom, jak se mi dotyčný jeví (když se např. dá tušit psychická porucha nebo labilita), ale často také v tom, že mně samotnému se něco podobného ještě nestalo, takže si vůbec nevzpomínám na podobnou zkušenost ani nemám oporu v obdobném pojmu. Jestliže pak předem neodmítnu jakýkoliv dialog, pokusím se pomocí dalších otázek víceméně přesně zrekonstruovat průběh sděleného zážitku a podrobit jej jiným výkladům, které jej lépe objasní. Tak umístím uvedený zážitek mezi kategorie svého současného pojmového a zkušenostního horizontu.

Ale svědectví, které by chtělo mluvit o novém, aktuálním Božím působení, chce ze své podstaty mluvit o jiné skutečnosti, a proto také chce překročit staré horizonty a kategorie. I když se tu jedná o pravé svědectví, může se stát, že zkoumající a kritický posluchač nakonec nenajde nic zvláštního. Drží sice všechny skutečnosti v rukou, ale tyto skutečnosti ho neoslovují, nevyvolávají v něm žádný mimořádný zážitek; proto také nerozumí tomu, kdo svědectví vydal. Přesně vzato takový posluchač se zabývá jenom výkladem a zážitkem, ale svojí vlastní touhy - najít Boha - si nevšímá. Jestliže neexistuje tato otevřenost vůči Bohu - může to být jako u Pavla také díky pronásledování Boha - pak mne takové svědectví snad ještě udiví, ale nepohne mnou. Přesto mi zbývá ještě jedna možnost k pochopení: samotný člověk, který svědectví vydává! I když pro mne není přijatelné to, co říká, přesto na něm vidím, že se změnil. Možná jsem ho i znal, vím, jaký byl dříve a vím také, že je to docela normální a věrohodný člověk, snad dokonce můj přítel. Nyní se mi zdá, že se těší ze svobody, kterou mu závidím. Nabízí se mi rozumná možnost uvěřit mu, i když to, co říká, ještě nechápu.

Přesvědčující příklady: Když Ralf Kaifer, jako první z oné studentské skupiny v Pittsburgu 1967, svým přátelům podává zprávu o svém "křtu v Duchu svatém", o onom novém Božím doteku, který mu přinesl takovou radost, pokoj a oddanost, jaké předtím neznal (dar jazyků přijal jako čistě doprovodný fenomén), diskutovali s ním celé hodiny a hledali vysvětlení této změny. Přesto jim nakonec zůstal právě tento zcela proměněný přítel, jehož proměnu museli prostě konstatovat. Totéž mohu říci o svých přátelích nebo známých, jejichž proměnu jsem zažil.

Zpočátku podané vysvětlení pojmu "vydávat svědectví" musí být tedy doplněno. Nejedná se jen o zprávu o určitém zážitku, který se jednou stal, nýbrž ten, kdo o tomto zážitku mluví, se sám musí stát svědectvím. Již mu nevěřím jen kvůli jeho slovům, věřím spíše jeho viditelné obnově a shodě jeho zprávy se způsobem jeho vystupování. Krátce: On sám mě pře-"svědčuje". Něco podobného se přihodilo lidem ze samařského města Sychar při setkání s Ježíšem po rozmluvě u Jákobovy studny (J 4, 42).

Dějiny Božího lidu znají přečetné příklady takových "svědectví". Známe je ze života "svatých". Mnohem více lidí než nám známí světci (a jistě také mnozí tzv. kacíři) tímto způsobem dosvědčilo a přesvědčilo, že Bůh žije a oživuje, že jeho Duch obnovuje a proměňuje, že dává plody a dary, které jednotlivci i společenství v této době potřebují k životu. Ať již vezmeme malou nebo velkou Terezii, Matku Terezu z Kalkaty, Dona Boska, Filipa Neri, Ignáce z Loyoly, Dominika, Františka z Assisi, kupce Valdese z Lyonu (kolem jednoho sta let před Františkem) nebo první otce pouště: ti všichni svým životem vydávají svědectví, že Kristus je Pán, jehož Duchem byli zcela a ve všem vedeni. Modlili se, obrátili se k Bohu, a zakusili jej tak, že ho už nikdy nemohli opustit; a Bůh je uzdravil, učinil svatými. A toto vypravují svým bratřím a sestrám.





1.4.2. Vzor prvotní církve

Ještě spíše narazíme na praxi vydávání svědectví na počátku církve. Když se Petr v den Letnic obrací na shromážděné množství jeruzalémských židů a dalších posluchačů, poskytuje jim teologické "vyučování", "katechezi" (abychom použili výrazových prostředků charismatických modlitebních skupin) a toto vyučování uzavírá osobním vyznáním: "My všichni to můžeme dosvědčit" (Sk 2, 32). Mohou dosvědčit nejen vzkříšení, nějakou událost minulosti, ale i to, že Ježíš "přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte!" (Sk 2, 33). Svědectví se tedy vztahuje na událost okamžiku, kdy Petr mluví. Jeho slova jsou zároveň živě potvrzována Duchem svatým ("jak to vidíte a slyšíte!"). A tak je to samotný Bůh, kdo se ve vydávání svědectví vždy znovu skutečně zpřítomňuje.

Skutky apoštolů referují také o údivu představitelů lidu, starších a znalců zákona, kteří sice svědectví apoštolů o Ježíši jako Mesiáši nechtějí přijmout, ale musí připustit, že jsou před nimi titíž neučení lidé, o nichž vědí, že "bývali s Ježíšem" (Sk 4, 13). Zde svědectví k víře nevede, ačkoli měli po ruce všechna fakta. ("A když viděli, že ten uzdravený člověk tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli . . . Pak se mezi sebou radili: ’Co s těmi lidmi uděláme? Bůh skrze ně způsobil zřejmý zázrak . . . a my to nemůžeme popřít’" (Sk 4, 14 - 16)). Musela se jim naskytnout i možnost správného výkladu, jak ukazuje epizoda s Gamalielem. Ale protože se Pánu neotevírají v pokoře a pokání, protože si nedovolují pochybovat sami o sobě, k víře nepřicházejí.

O Filipovi je známo (Sk 8, 5 - 8), jak v hlavním samařském městě hlásal Krista. Všichni lidé "byli zaujati Filipovými slovy, když je slyšeli, a když viděli znamení, která činil". Radostné poselství, které Filip zvěstoval, se skrze tato znamení mohlo stát tak hmatatelným, že "nastala veliká radost ve městě".

Předávání svědectví - Pavel: Jinou formu svědectví, která je dnes v modlitebních skupinách asi nejobvyklejší, obsahují Skutky apoštolské ve vyprávění o Pavlově obrácení. Lukáš líčí zážitek před Damaškem třikrát; dvakrát tak, že jej vypravuje Pavel sám. Skutečnost, že některé drobnosti si zčásti vzájemně odporují (srov. 9, 7 a 22, 9; Lukáš si toho byl samozřejmě vědom), dovoluje závěr, že nejen sám Pavel o tom častěji hovořil (srov. Ga 1, 15), aby se prokázal jako povolaný a vedl lidi k víře (srov. Sk 26, 29), nýbrž že se také dále vyprávěl, a již tím se zformovaly různé vypravěčské tradice. Když dosavadní pronásledovatel utíká po svém křtu z Damašku do Jeruzaléma, hledá zde kontakt s učedníky. "Ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že k nim patří. Tu se ho ujal Barnabáš, uvedl ho k apoštolům a vypravoval jim, jak Saul na cestě do Damašku uviděl Pána, uslyšel jeho hlas a jak potom neohroženě kázal v Ježíšově jménu" (Sk 9, 26 - 27). Zde se jedná o zprávu, která líčí obrácení v jeho různých etapách, o nichž obrácený nejednou sám vyprávěl; jeho přítel toto svědectví předává dále jiným. Od té chvíle náleží Pavel k jejich společenství.

Když se Pavel později (po své cestě s Barnabášem) vrátil do Antiochie, "shromáždili církev a vypravovali, co všechno skrze ně Bůh učinil a jak i pohanům otevřel dveře víry" (Sk 14, 27). Podobnou scénu líčí Skutky na závěr apoštolovy třetí misijní cesty, když se Pavel v Jeruzalémě setkal se staršími v Jakubově domě: "Pavel je pozdravil a vyprávěl jim podrobně všechno, co Bůh jeho působením vykonal mezi pohany" (Sk 21, 19). Toto svědectví o božím působení vedlo k Boží chvále: "Když to vyslechli, chválili Boha" (Sk 21, 20).

Svědectví jako Boží událost: Zde se učíme poznávat kritérium pravého svědectví: vydávání svědectví jistě také slouží jako informace, ale tím to nekončí. Svědectví není jen pouhou zprávou, ale radostným poselstvím. Ten, kdo toto poselství předává, mluví pln díků protože je obdarován "poznáním (zakoušením) spásy" (L 1, 77). A ti, kdo je slyší, vzdávají Bohu díky za jeho slávu a jásají mu vstříc za jeho živé působení, které zakoušejí ve svých bratřích. Svědectví, které nevychází z velebení Boha, není žádným svědectvím. A kde neprobouzí vděčnost k Bohu, nebylo pochopeno.

První křesťanské obce žily z takového svědectví v mnohem větší míře než ty dnešní. V něm se Bůh stával událostí. Teologické učení bylo zajedno s událostmi, které bylo možno vidět a slyšet. Takové vyučování zprostředkovávali putující kazatelé, jejichž obrácení a změna života byly svědectvím pro Boha. Naplňovalo se v událostech, které spontánně vyvolávaly dík.

Vždyť křesťanská víra vychází z události! Ježíš z Nazareta je Boží událost par excelence. Nepoznali jsme Boha jako reflexi nebo učení, nýbrž zakusili jsme jej jako toho, kdo přináší spásu a uzdravuje. Poznali jsme ho, jak osvobozuje od hříchů, v jeho činné lásce a naprosté spravedlnosti, ve zvěstování našeho Otce, který nás miloval jako první. A to vše jsme mohli vidět a slyšet a doslova nahmatat. Bůh je událost a my o něm musíme - jistě ne jen, ale také - umět mluvit v událostech. Naše víra, která z této události vychází, musí opět k události vést, neboť jsme živé údy těla Kristova. Je nemožné, aby někdo byl křesťanem a nevydával o tom svědectví.





1.4.3. Šance a ochrana před zneužitím

Přednosti vydávání svědectví nelze přehlédnout. Teolog musí pro své zvěstování několik let studovat, ale vydat svědectví ve shora uvedeném smyslu může každý člověk. Tato forma zvěstování nepředpokládá, že by toho nebyl schopen každý: ať chudý nebo bohatý, mladý nebo starý, laik nebo kněz, žena nebo muž, Bůh prokazuje své milosrdenství na každém. Tím je celé tělo živé, každý se vědomě podílí svým darem služby a svědectví na výstavbě celku.

Ve svědectví, které každý křesťan podle jemu svěřené milosti vydává, se děje něco jako "malé Boží spásné jednání". V části se zobrazuje celek. Tím, že se v mém životě děje spása, se existenciálně podílím na dějinách spásy Božího lidu; a naopak do určité míry se v mém životě zobrazují dějiny spásy církve (Starého i Nového zákona). Co se v abstraktních pojmech teologického upřesnění často ztrácí, prosazuje se zde v životní praxi tak, že každý může vidět, slyšet a porozumět: Bůh mě skutečně miluje.

Dokud mluvím jen "o" Bohu, mohu snadno hovořit mimo něho a i sebe ještě držet stranou. V centru pak totiž stojí nějaké "ono" a já se vůbec nemusím dávat k pozici. Jakmile ale vystupuji před jinými se svým svědectvím, vycházím ze svého úkrytu, který může být různého druhu. V Duchu jsem se takřka setkal s Bohem tváří v tvář a nyní jsem otevřen také pro lidi.

Kde je v obci takto vydáváno svědectví, víra se stává živější a opravdovější. O takovou víru se lze lépe opřít a skrze ni držet ostatní. Obec bude nově zakoušet ovoce Ducha svatého a obdrží další dary, které potřebuje, aby v ní žil Kristus. Zároveň ale také postřehne nebezpečí, kterých se musí vyvarovat.

Typická nebezpečí: Ve skupinách občas zaznamenáváme jakési "vyžívání se" ve svědectvích vůbec, nebo ve svědectvích plamenných a strhujících. Mnohdy se také vypráví mnoho nepodstatného. Vypravěč se pokouší - většinou nevědomě - tlačit do popředí sám sebe, nebo líčí jen světlé momenty, které prožil. U nově příchozích se tak vyvolávají falešná očekávání nebo dokonce vzniká dojem, jako by důsledky pokání a lásky nebyly někdy také plné bolesti. Boží obdarování nás nezbavuje všech problémů, ale uschopňuje nás tyto problémy nést (srov. Mt 11, 30). O takovéto korektury se má starat vedoucí modlitební skupiny.

Z teologického pohledu zůstanou svědectví občas na povrchu a nepozdvihují náš pohled k Božímu oslavení. Tu a tam se objevují způsoby vyjadřování, které nejsou v souladu s teologickou reflexí. Pak se svědectví osamostatňují a svým výkladem se nepodřizují věřící teologii a víře církve. Největší nebezpečí nekritického vydávání svědectví je asi ve snaze nějakým způsobem Boha "uchopit za ruku", což neodpovídá jeho podstatě - jeho všepřesahující, neuchopitelné lásce. Avšak tomuto nebezpečí neunikne ani ten, kdo osobní svědectví zásadně odmítá, ani ten, kdo je zkouší napodobit a nenechá je působit v jejich jedinečnosti. Vždyť svědectví chtějí probudit jedinečnou víru a ne nějakou imitaci.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Duch svatý

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ex 17,8-13; Žalm 121; 2 Tim 3,14 – 4,2
Lk 18,1-8

Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se mod-lit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít.

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…