Svatost není ani tak výsledkem našeho výkonu, nýbrž plodem milosti, kterou člověk přijímá a na niž odpovídá. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Norbert Baumert

04. Naše cesta v církvi

z knihy Dary ducha Ježíšova I

1.3. Naše cesta v církvi

1.3.1. Životní zákon církve

Od začátku církve k sobě patří působení Ježíšovo a působení Ducha svatého. I když Synu Božímu zvláštním způsobem patří viditelný řád (vtělení, smrt a zmrtvýchvstání) a Duchu svatému je naproti tomu vlastní vnitřní působení (J 3, 8), činí přece všechno společně, v naprosté harmonii. Podle toho je pro nás každý duchovní prožitek nasměrován do viditelného těla Kristova. Ve víře jsme přesvědčeni, že Božím dílem je obojí: dějinný řád (Písmo svaté, hlásání, svátosti, učitelský úřad a hierarchický úřad) stejně jako vždy nová bezprostřednost života jednotlivců i obcí. Proto nakonec nemůže existovat žádný rozpor mezi těmito dvěma aspekty Božího působení. Protože obojí je vloženo do rukou člověka, není ani jedna, ani druhá složka prosta vývojových chyb a obě jsou korigovány. To se mnohdy děje v bolestném procesu pozvolného porozumění a vzájemného pronikání. Tak jako na jedné straně ve světle našich duchovních zkušeností poukazujeme na viditelnou strukturu církve, abychom zde našli formu, korekturu a oporu, tak jsme zase ale na druhé straně povinni dbát i vnitřní výzvy Ducha, abychom jí osloveni přinášeli do života církve nové impulsy a korektivy.





1.3.2. Důsledky pro růst

Struktury: Pro růst Charismatické obnovy, tj. pro takovéto oživení křesťanského života, to znamená, že ve farnostech a skupinách (ale i v nadregionální rovině) budeme vytvářet co nejméně vlastních struktur. Neboť onou nutnou strukturou je totiž již samo mnohotvárné uspořádání církve. Neexistuje zde žádné "členství" ve smyslu nějakého svazu nebo hnutí v sociologickém smyslu a v důsledku toho také žádná vlastní "centrála". Jednotlivá volná seskupení se spíše pokoušejí - shodně se svým vnitřním povoláním - žít v církvi, chápat se zde iniciativy, a dále předávat podněty. Pokud se vytvářejí farnostní nebo nadfarnostní modlitební skupiny nebo závazná společenství ("společenství života"), většinou v německy mluvících oblastech většinou udržují vzájemný kontakt uvnitř svých diecézí. Dva od biskupa pověření "mluvčí" - jeden laik a jeden kněz - zastávají bratrskou službu zprostředkovatelů a tvoří společně s mluvčími ostatních diecézí v oblasti biskupské konference tzv. "Radu", jejíž členové "mají povinnost sloužit celé církvi." 4

Integrace: Naznačeným způsobem se vědomě stavíme do většího společenství věřících, neboť podobně jako jednotlivec nemůže duchovní zkušenost zpracovat a integrovat sám, tak nemohou přivést charismatické modlitební skupiny jim svěřený dar k plné, Bohem chtěné podobě, jestliže se dobrovolně nevystaví prověření většího společenství, vedeného týmž Duchem. "Skupiny" jsou vlastně jen pomocné útvary určené k tomu, aby v církvi vytvořili nový prostor oprávněným potřebám a aby tyto potřeby vyjádřily. Komunikace se všemi věřícími, jejich kritika, právě tak jako jejich souhlas, jsou podstatné pro zdravý růst. Ze stejného důvodu se nebudeme snažit vyvíjet příliš osobitý styl, nýbrž naopak v řeči, ve formách setkání nebo v písňovém bohatství sáhneme vždy znovu i k tomu všeobecně obvyklému. Přesto se však budeme pokoušet moudrým způsobem vnášet to, co nám na cestě k Bohu pomohlo a co by případně mohlo pomoci i jiným.

Vedení: Co se týče vedení, jsou v modlitebních společenstvích (především v těch větších) odpovědní lidé a vedoucí - zpravidla na základě vlastní způsobilosti a osobního povolání - ale jejich služba zůstává podřízena úřadu kněze a diecézního biskupa.5 Vždyť jim je předáno poslání být vnímavými pro působení Ducha a tomuto působení sloužit. Pavel byl osobně povolán Bohem, ale pak byl poslán k lidem "do města" (Sk 9, 6) a později se nezdráhal legitimovat před Petrem a "sloupy" církve v Jeruzalémě (Ga 2, 2 - 9). Duch nás vnitřně dotváří teprve spolupůsobením mnohých sil.

Osobní vztah k Bohu: Srdce Charismatické obnovy je v osobní oblasti: každý poznává - spolu se svými bratry a sestrami - že je Otcem osobně milován a povolán, dává Bohu svou vlastní odpověď osobním obrácením se k Ježíši Kristu a zakouší osobní vedení Duchem svatým. Je to Duch, který podněcuje k odvaze víry a zároveň vede do společenství církve, takže se člověk do tohoto společenství začleňuje svobodně a s láskou. Tento vnitřní prostor, ve kterém se Bůh bezprostředně stýká 6 s každým jednotlivě i se svou obcí, nesmíme nikdy ani opustit ani jej opevňovat příliš věcnými tlaky nebo jej díky lidské potřebě zajištěnosti zatížit cizími vlivy.

Naším základním postojem je tedy otevřenost a stále nové naslouchání Bohu, neboť rozhodující podněty přicházejí od Božího Ducha stále nově - často neočekávaně a jinak, než jsme si mysleli. Tak jak se v modlitebních skupinách učíme, že nikdo nemá druhé kopírovat ani nikoho k něčemu tlačit, musíme se i v prostoru celé církve učit nechat dozrát jednotlivá povolání k jejich autentické podobě. Jestli jsou druzí vedeni jinou cestou, "není to tvá věc. Ty mne následuj!" (J 21, 22). Toto je šíře srdce, která navzájem spojuje všechny "povolané svaté" (1 K 1, 2) a podle níž se poznáváme jako křesťané.

Proměna lidských vztahů: V osobní rovině leží také výchozí moment pro uplatnění vlivu na přetvoření světa. Ježíš sice nabádal k sociální spravedlnosti, ale sám se nikdy nedal donutit k politické nebo společensko-politické úloze. Snažil se především uzdravovat člověka od jeho jádra tím, že v něm probouzel důvěru k Otci. K tomu také povolal apoštoly a založil svou církev. Člověk, který se setkal s Bohem, od něho dostává sílu vidět bližního Božíma očima a postupně se sám stává čistším, spravedlivějším a více milujícím i v oblasti církve a celé společnosti. I když tyto zkušenosti a způsoby jednání vždy přinášejí nové konfrontace (Mt 10, 34nn), přece jen vedou k vyřešení nejhlubších problémů člověka. Tak jako Ježíš svým jednáním vedl lidi k přemýšlení, je i jeho učedníkům uloženo jít touto trpělivou cestou, která přesvědčuje více svou existencí než slovy a veškerou společenskou aktivitu začíná vždy pouze s Bohem, i když by mohla být (předčasně) vynucována jinými činiteli (J 6, 15; 7, 6; 10, 24n). Rozhodující proměna světa začíná vykoupením skrze Ježíše Krista a ovzduší mezi lidmi může být proměněno jen vykoupeným člověkem. A tak naše společná "sociální" úloha spočívá především v tom, že při vědomí vlastní slabosti pomáháme druhým najít jejich Vykupitele. Jedině touto cestou jsou uzdravovány lidské vztahy, je budována církev a posléze se změní celá společnost. Z tohoto základního postoje pak také vyplývají sociální služby a společenské úlohy jednotlivců i společenství.






1.3.3. Další vývoj

Stálá závislost na Božím vedení: "Nic si neberte na cestu (L 9, 3); to pro nás znamená zůstat prostí a bdělí, umět opustit i to, co jsme si oblíbili, jestliže nám to nepomáhá k poznanému cíli. Dary, které jsme přijali, jsou pouze cestovní proviant, určený ke spotřebování (1 K 13, 8). Budeme také opatrní se svými programy, raději se dáme krok za krokem vést - prostřednictvím modlitby, reflexe a rady. Přitom budeme jednoduše rozdávat a účinek přenecháme Bohu (Mt 6, 3n; L 10, 20). Čím prostěji budeme toto konat, tím více ulehčíme jiným lidem, aby uslyšeli Boží hlas, aniž by naráželi na sílu našeho hlasu nebo na sebevědomí našeho poslání. My sami budeme uchráněni od břemene odpovědnosti a zároveň osvobozeni k plnému nasazení všech svých sil. Nebudeme úzkostlivě skrývat přijatá charismata, naopak budeme se učit používat je tak, že - pokud záleží to na nás - nevyvolají odpor, nýbrž pomohou jiným na cestě k Pánu. Hledající lidé mají často jemný smysl pro pravost. S patřičným duchovním taktem bychom měli pokorně a vděčně zkoumat vzájemná upozornění a korektury.

Perspektivy: Jak tedy Charismatická obnova zraje uvnitř církve a jak působí na svět, který je církvi vzdálen? Byly všechny nebo alespoň mnohé obce věřících uchváceny tímto historicky novým počátkem a probuzením duchovního života? Lze očekávat novou vlnu misií a evangelizace, ve které ti, kteří stojí vně, najdou ve své církvi víru v Ježíše? Půjde tu o impuls, který povede k jednotě církve? Na tyto otázky nemáme žádnou odpověď. Pozorujeme jen rychlý růst této Obnovy, v mnoha zemích silnější než v německé jazykové oblasti. Pán shromažďuje svůj lid novým způsobem, napříč všemi konfesemi, a vede dál svoji církev. To nás naplňuje vděčností a důvěrou. Probouzí se ekumenická otevřenost a bratrská starost o všechny křesťany a konfese.

Ať patříme do farnostního společenství, do mimofarnostní nebo nadfarnostní skupiny, do katolického nebo ekumenického modlitebního kroužku, do závazného společenství nebo jdeme převážně sami svou cestou, je na každém, aby se nově ptal, jak má být v církvi užitečný a kterým lidem má sloužit. "Nové víno se dává do nových měchů" (Mt 9, 17); to platí i tam, kde stávající obce nebo společenství jsou nově uchváceny Bohem. Je zapotřebí mnoho bdělosti, naslouchání a trpělivosti, aby se postřehlo, jak nás Duch svatý chce vést a jak chce působit.

Záležitost celé církve: Zkušenost s Duchem svatým je základním rysem celé církve, nejen určité skupiny křesťanů. I když jednotlivci nebo skupiny zakoušejí Ducha svatého rozdílnými formami a způsoby, je i toto životní proces, který má význam pro celou církev. V tom, co se mezi námi děje, si uvědomujeme, že jsme údy Kristova těla. Nechceme se dělat měřítkem pro ostatní, nýbrž jednoduše přinášíme svůj díl. Pán je stále v církvi činný nejrůznějším způsobem skrze každodenní život a modlitbu obcí, skrze pastorální a teologickou snahu duchovních pastýřů a jejich spolupracovníků, skrze koncily a synody, stejně tak jako skrze nejrůznější formy duchovních hnutí. On také bude uvádět dary milosti, o kterých zde smíme referovat, do celé církve.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Duch svatý

Mediálně spolupracujeme.

Čtení z dnešního dne: Pátek 19.7.

Ex 11,10-12,14; Mt 12,1-8

Komentář k :

Zdroj: Nedělní liturgie

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2019) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby...

Je svatost pro každého? videoseriál "Víra do kapsy"

Je svatost pro každého? videoseriál "Víra do kapsy"
(17. 7. 2019) Při hledání odpovědi na otázku, zda je svatost opravdu pro každého, jsme zašli za salesiánem Liborem Všetulou, který má...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2019) z kláštera Compiègne u Paříže

Když děti (ne)poslouchají - letní vydání časopisu Rodinný život

Když děti (ne)poslouchají - letní vydání časopisu Rodinný život
(15. 7. 2019) Časopis je orientován na rodinu a rodinný život ve všech jeho pestrých podobách a projevech, radostech nebo starostech...

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2019) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Doporučujeme: Tvůj křest a biřmování s promluvami papeže Františka

Doporučujeme: Tvůj křest a biřmování s promluvami papeže Františka
(10. 7. 2019) Základem knížky je devět promluv papeže Františka věnovaných křtu a biřmování. Autor k nim připojuje svoji úvahu,...

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2019) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2019) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3. 7. 2019) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)