02. Naše cesta s Kristem

1.1. Naše cesta s Kristem

Výzva: Na začátku naší cesty stojí pro každého z nás osobní Boží výzva. Slovem Písma svatého, osobním zážitkem, vyznáním některého křesťana, účastí na modlitebním společenství nebo nějakým jiným podnětem v nás bylo vyvoláno vnitřní hnutí, které jsme (často s údivem, mnohdy s váháním nebo i přemáháním) následovali. V této výzvě poznáváme působení Boha, který nás chce zjevně novým způsobem přivést svým svatým Duchem ke hlubšímu společenství s Ježíšem Kristem a k jeho těsnějšímu následování. Stále více v nás roste přesvědčení, že jsme na cestě významné pro celou církev, zvláště když se něco podobného děje ve všech zemích světa mezi katolíky i křesťany jiných vyznání.

1.1.1. Základní zkušenost

Nová touha: V mnohých se probouzí přání hledat a milovat Boha z celého srdce a ze všech sil. Často se uvolňují dlouho zasunuté naděje a začínají se rozvíjet schopnosti, které jsme předtím u sebe nikdy nepostřehli. Boží zaslíbení jsou znovu aktuální a my se učíme novým způsobem brát Boha vážně a svěřovat mu všechno, i malé a konkrétní věci každodenního života.

Na této cestě znovu poznáváme, jak rozsáhlé a pronikavé je společenství, ke kterému Bůh v Nové smlouvě každého jednotlivě zve: Bůh čeká na odpověď mého odevzdání se, aby on sám mohl být můj Spasitel a Pán, který mne vede ze smrti k životu a jemuž já nyní náležím celým svým bytím. Je-li pro nás tato cesta mnohdy tvrdou školou, je bolest obrácení a očišťování přece stále provázena vnitřním pokojem a často také nesena překvapením a hlubokou duchovní radostí.

Odpověď člověka: Krok odevzdání probíhá, jestliže je k němu jednotlivec pozván a vidí, že je k němu vnitřně způsobilý. Tomuto kroku se dostává zcela zvláštní rozhodnosti a závaznosti, když se děje před svědky. A tak mnozí vyslovují toto nové "ano" vůči Bohu v modlitebním společenství, které je provází svou modlitbou. Těžiště tohoto dění neleží jen v obnově křestního slibu, nýbrž často také v obnově základních duchovních postojů, které vyplývají z dosavadního průběhu života. S tím je spojena prosba o plnost Ducha.

Boží příklon - charis: Často jsme udiveni, jak Bůh na tuto prosbu štědře odpovídá, zatímco zároveň mnozí jiní zakoušejí tento milující Boží příklon (charis - milost) i bez výslovné prosby, mnohdy zcela překvapivě (ať už se to děje jednotlivě nebo ve společenství, v pozvolném vývoji nebo - nezřídka - v náhlém uchvácení). Pro mnohé to znamená odloučení se od negativní, úzkostí a bázní zatížené představy o Bohu a obrácení se k pozitivnímu obrazu "Otce našeho Pána Ježíše Krista". S radostí z Boha a s díkem za jeho otcovskou péči mizí myšlenkové výkony a namáhavé úsilí v náboženském životě a roste schopnost vložit se bez nedůvěry a úzkosti do Božích rukou. Jiní prožívají spíše bolestné pohnutí, spojené se silou k trpělivosti a důvěře. Je možné, že musí dlouho čekat na osvobození a radost. Vždy se však dostanou do pohybu oblasti, kterými člověk sám není schopen disponovat, takže každý ví: Nyní ve mně působí někdo jiný (J 3, 8).

Zkušenost s Duchem: "Darem" Božím je především sám Duch svatý, kterého Otcova láska "vylila do našich srdcí" (srov. Ř 5, 5). Prvním křesťanským obcím bylo v bohaté míře dáno zakoušení daru Ducha (Sk 2, 4; 4, 31; 8, 17; 10, 45; 19, 6; Ga 3, 2). Tato zkušenost nabývala v průběhu dějin církve vždy novou, oživující podobu. Dnes mnozí křesťané zakoušejí moc Ducha svatého s hloubkou a živostí připomínající letnice, proto se také mluví o "letniční zkušenosti" nebo o "naplnění Duchem".1

Prvořadým úkolem není vysvětlit tuto zkušenost s Duchem, nýbrž z celého srdce odpovědět Bohu a vydat o tom svědectví lidem. Ve vzájemném sdělování a zkoumání mezi námi vzrůstá jasnost a jistota poznání, že je zde u díla Bůh, který zjevně a novým způsobem působí a oživuje Duchem, jenž nám byl udělen ve křtu a biřmování (Sk 4, 31; srov. ale také Sk 10, 47).

Láska jako dar: Hlavním účinkem Ducha je uschopnění k lásce, k vnitřní připravenosti a ke způsobilosti hledat a plnit Boží vůli. Lásku, tu nelze chápat jako požadavek nebo výsledek vlastního úsilí, nýbrž jako podnět, který se člověka dotýká a se kterým člověk ochotně spolupůsobí. Tak se láska k Bohu ukazuje např. v nové způsobilosti k modlitbě a v radosti ze slavení eucharistie, ať už v malých skupinách nebo v místní obci. Mnozí nově objevují Písmo svaté, prožívají, jak k nim Bůh dnes mluví svým slovem a jak mu mohou odpovídat. Mimo to se láska projevuje ve vzrůstající způsobilosti žít v rodině, v povolání, v obci a na veřejnosti jako křesťan. Zvyšuje se schopnost vnímat radosti a nesnáze jiných lidí, stejně jako trpělivost při setkávání se s jejich obtížemi. K tomu přibývá síla řešit obtížné situace a čelit mimořádným nárokům ve zdánlivě bezvýchodných situacích. A i když je to znovu a znovu doprovázeno chybami, je růst takovýchto schopností znamením pro působení Ducha svatého (Ga 5, 22n).

Společenství v Duchu: Setkání s živým Pánem, pro mnohé tak překvapující, vyžaduje, aby bylo dále sdělováno. Podobně jako se to přihodilo učedníkům, když se setkali se Vzkříšeným (srov. Sk 4, 20). Toto sdělování a bezprostřední účast na víře a modlitbách jiných znamená vzájemnou posilu (Ř 1, 11n; Mt 10, 32) a přináší nová hlediska do zkušenosti církve. Podobně jako v prvokřesťanských obcích jsou při setkáních a určitých událostech pronášeny improvizované modlitby, určované současnými podmínkami (srov. Mt 11, 25n; J 11, 41n; J 17; Sk 4, 23 - 31, i když evangelisté potom stylizují). K bohoslužbě může každý něco přidat (srov. 1 K 14, 26).

Přijímání jakožto hlavní postoj jednání: Najednou se každá oblast života stává místem setkání s Bohem. Křesťan smí "nalézat Boha ve všem", a tak prožívá, jak Bůh je ve všem při díle, včetně lidských schopností. Tyto schopnosti jsou stále více zakoušeny jako Boží dary a podle toho jsou také využívány. Tím se ztrácí klamná sebejistota v jednání a uvolňuje se místo základnímu postoji přijímání, díky kterému je veškeré konání o to cílevědomější.

Uschopnění od Boha - charisma: Působení Ježíšova Ducha se v člověku konkretizuje vždy v určitých schopnostech. Taková konkrétní rozličná nadání nazýváme charismata (doslova: dary). Protože korigují a integrují přirozené dispozice, je jejich projev navenek často sotva k rozeznání od ryze lidské aktivity. Přece však leží princip tohoto jednání hlouběji. Mnohdy účinek výrazně přesahuje možnosti příslušného člověka, takže - když se tu projevuje skutečné ovoce Ducha (Ga 5, 22n) - zde Bůh výrazně vystupuje jako ten, kdo jedná. Druhý vatikánský koncil mluví proto o "zářivých nebo prostých charismatech" (věroučná konstituce Lumen gentium, LG 12).

1.1.2. Jednotlivé zvláštní dary neboli charismata

Do této základní struktury zapadá jakoby samo sebou zakoušení některých darů milosti, o nichž se častěji mluví v Písmu svatém (Sk; 1 K 12 - 14; Ř 12), které ale v průběhu dějin ustoupily a nyní se vyskytují jen ojediněle. A přece i dnes ještě platí slova, že, "ty, kdo uvěří, budou provázet znamení" (Mt 16, 17), ať už je to uzdravování, dar poznání, nebo služba z Boží síly. Těmto darům je společné, že člověk zakouší zvláště výrazným způsobem Boží výzvu (skrze modlitbu, rozhovor nebo událost) a odpoví na ni tím, že se dá Bohu k dispozici.

Charismata modlitby: Stále znovu je dosvědčováno, že jsou lidé v hlubinách svého bytí uchváceni podobně, jak to popisuje Ignác z Loyoly ve svých Pravidlech k rozlišování (Duchovní cvičení 316): "V duši vzniká nějaké vnitřní hnutí, kterým se duše rozhoří láskou ke svému Stvořiteli a Pánu tak, že nemůže nadále v sobě milovat žádnou stvořenou věc na světě, nýbrž jen ve Stvořiteli jich všech." Takto se nově učí setkávat se s Bohem a zakouší nesmírnou pomoc ve své modlitbě. Pro člověka se pak modlení stává vnitřní nutností a samozřejmým životním vyjádřením. Časem dochází k tomu, že dotyčný může bez námahy dlouho prodlévat u Boha, ať již o samotě nebo ve společenství. Mnohý najednou nově pochopí, že "sám Duch se za nás přimlouvá" (Ř 8, 26). Mnozí získávají novou svobodu, v níž mohou vlastními slovy formulovat svoji modlitbu a hlasitě ji vyslovit před jinými. Tak často vznikají modlitební skupiny oplývající velkou živostí, svěžestí a vnitřní silou.

Modlitba v jazycích: Dojde-li někdo na hranici svých vyjadřovacích schopností, může se stát, že najednou vysloví neznámé slabiky a slova, která jsou zcela naplněna jeho vnitřním hnutím, ať už jím je chvála nebo prosba, radost nebo nářek, a především láska. Tato "modlitba v jazycích", která byla v prvotní církvi velmi rozšířena (Mk 16, 17; Sk 2, 4; 10, 46; 19, 7; 1 K 12, 10.28; 14), není žádná "řeč ve vytržení" (jak nesprávně uvádí ekumenické překlad; pozn. překl.), ani žádné nekontrolované žvatlání, (což by mnozí mohli spojovat s pojmem glossolalie; něm. "Lallen" = žvatlání, breptání; pozn. překl.), nýbrž je to často velmi klidné mluvení před Bohem. Během této modlitby je člověk usebrán a je zcela "při sobě"; a to tím více, čím více je u Boha. Při zdravém vývoji rostou při užívání modlitby v jazycích také svoboda a trpělivost. Tento dar napomáhá pročišťování a rozvoji náboženského života a k integraci srdce a rozumu (srov. 1 K 14, 14n). Rozum je zde přítomen s celou svou logickou silou, zároveň má ale existenciální hloubku. Člověk do jisté míry "myslí" srdcem. Rozum a emoce překonávají izolaci a sjednocují se. Je stále v moci člověka s modlitbou v jazycích začít nebo přestat. V naslouchání Duchu svatému se pozvolna vyvíjí citlivost pro správný okamžik. Smyslem tohoto způsobu modlitby je celostný vztah k Bohu, takže dotyčný je takto sám "budován" (1 K 14, 4).

Charismata proroctví: Další dar, který jsme směli mezi sebou nově zakusit, je určen především k pomoci druhým. Z vnitřní duchovní jasnosti někdo pochopí určitou situaci nebo nějaký případ, vidí nějaký obraz nebo obdrží nějakou větu. Jiní se stávají citlivými především pro to, co Bůh chce tady a nyní učinit nebo říci, a sdělují to velmi jasně v modlitebním společenství, buď zvěstováním textu Písma nebo z Písma vycházejícími formulacemi. Jiným je zase - zcela bezprostředně - vnuknut kratší nebo delší text, který někdy mají napsat. Tento text může být určen skupině nebo určitému jednotlivci, často aniž by zprostředkovatel znal jejich situaci. Sdělení mohou přinášet povzbuzující návod ke konkrétnímu jednání, mohou obsahovat napomenutí nebo útěchu (1 K 14, 3.24n). Tento dar, který i v Písmu bývá označován jako "proroctví", neznamená především nazírání do budoucnosti. Řecké slovo "profeteuein" spíše znamená "mluvit veřejně", v náboženském smyslu "mluvit v zastoupení Božím".

Ověření pravosti: Kdo ve svém nitru zakusil podobné oslovení, bude především podle všeobecných kritérií rozlišování zkoumat, zda tu rozeznává "hlas dobrého Pastýře" (J 10, 4). Samozřejmě, že co do obsahu nesmí "proroctví" nikdy odporovat Písmu svatému ani správně pochopenému učení církve. Toto je ale jen nejširší ohraničení, protože ne všechno, co je "samo o sobě" správné, je také vhodné teď a na tomto místě. Proto jako další rozlišující moment přistupuje zkouška duchovní kvality, která je často podstatně těžší než ta první. Dotyčný si položí otázku, zda tu nachází pokoj a vnitřní sílu, jak je zná z jiných setkání s Pánem. Jestliže se mu vnuknutí jeví po první zkoušce jako důvěryhodné, je ovšem jeho úkolem svěřené slovo v danou chvíli sdělit, a tím je předat úsudku obce nebo příjemce (1 K 14, 29 - 33). Poznává-li přitom adresát pravdu, se kterou se může ztotožnit, a pociťuje-li rezonanci, do hloubky jdoucí oslovení a atmosféru důvěrně známou jeho duchovnímu životu (1 K 2, 13 - 15; 14, 25, Ga 5, 22n), jsou to pozitivní známky. Kde tyto známky chybějí, tam se dotyčný podle tohoto slova nemusí zařizovat, aniž by o tom dlouho přemýšlel nebo se s tím nezdravě zatěžoval. Nikdo není tomu, kdo prorocky vystupuje, jednoduše vydán. Když se ovšem omezuje vnitřní svoboda a volnost a jestliže vzniká psychický tlak, je opatrnost nutná. V této oblasti je zvlášť zjevné, že charismata jsou na sebe odkázána a my se je učíme řádně používat pouze společně.

Charismata svědectví a poslání: Z takového dění roste přesvědčení, že Bůh nás svým Duchem velmi konkrétně vede i v naší době. Z této důvěry se vyvíjí pozitivní pohled na svět a na člověka jako základní postoj vlastní životní praxe. Tato otevřenost vůči světu a všem (i extrémním) situacím lidí vede k tomu, abychom zde nově objevili Krista a svědčili o něm. To neznamená, že děláme sebe sama zajímavými, nýbrž mluvíme o tom, co Pán mezi námi a s námi vykonal (srov. Sk 15, 4). Svědectví často začne tím, že svému partnerovi v rozhovoru pomůžeme více vzít na vědomí Kristovo působení v jeho dosavadním životě. Tak se sociální angažovanost často jeví jako příkaz, abychom jeden druhému pomáhali na cestě k Bohu, a tak tvořili otevřeně buňky církve.

Charismata přímluvné modlitby: Protože církev je podstatně dílem Ducha svatého, spočívá lidská spolupráce v připojení se k jeho iniciativě. Tak mnohý z nás dostane duchovní podnět k tomu, aby se modlil za určitého člověka nebo za nějakou záležitost. Protože Bůh má na zřeteli spásu celého člověka, nečiní "vše, co my chceme", nýbrž vyslyší ony modlitby, pro které nám dává víru (Mk 11, 11). Skrze takové "modlitby víry" dochází v církvi ještě dnes k náhlým znamením. Mnohdy jsou to události, které se dějí tiše a pomalu, krok za krokem, že je dotyčný sotva zpozoruje, až jednoho dne s údivem shledá, že určitá náklonnost k nemoci, citlivost nebo chybné chování ustoupily. Takové příhody, ve kterých se setkáváme s živým Bohem, nelze ovšem někomu jinému "dokázat", i když jsou občas patrný zřetelné stopy tohoto setkání (např. vnitřní a vnější uzdravení nebo podivuhodná řízení). Pro praxi je rozhodující jednoduše přednést Bohu všechny starosti. Před ním se nám ujasní, za co se máme modlit. Touto cestou mnozí znovu zakusili moc a sílu modlitby i v každodenních věcech. Tím se samozřejmě nevylučuje, ale naopak integruje, lidská pomoc, jako např. léky v nemoci (Sír 38, 11 - 14).

Zvláštní dary: Uschopnění, která Bůh daruje jsou četná a tak rozmanitá jako sám život. Pavel např. v 1 K 12 vypočítává ještě některá další, třeba "slovo poznání", "slovo moudrosti", nebo "rozlišování duchů". Takové dary, i když by byly darovány ve velké míře, nejsou v žádném případě měřítkem dokonalosti obdarovaného (Mt 7, 21 - 23), nýbrž pomocí, kterou Kristus dává jednotlivci i obci. I když jsou zde k lepšímu porozumění poněkud šíře uvedeny, nejsou tím hlavním, ale jsou vždy něčím zvláštním, něčím jakoby přidaným (v něm. "Zu-Gaben" = "přídavky"; pozn. překl.). Neboť zatímco Duch svatý chce v každém křesťanu, který o to prosí (L 11, 13), sám přebývat a stále působit skrze víru, naději a lásku, jedná se u "charismat" o dary, které Duch svatý "uděluje každému, jak sám chce" (1 K 12, 11; 7, 7), jednomu ten, druhému onen. Ani v přirozené oblasti nemají všichni lidé stejné schopnosti, a přece to nic neříká o jejich lidské hodnotě. Podstatný rozdíl: Přirozené schopnosti jsou dalekosáhle dány lidem k dispozici; dary Ducha jsou však vždy nedisponovatelné, aktuální, mají událostní charakter a mohou také zmizet. Pak je naprosto nutné odporovat pokušení chtít je sám v sobě "vyvolat".

1.1.3. Důsledky v osobní rovině

Správné užívání charismat: Cena rozličných charismat nezávisí na úspěchu, který přinášejí, ale na Duchu, od něhož pocházejí, a také na tom, jak jsou používány. Podobně jako přirozené schopnosti, mohou se i duchovní dary do jisté míry osamostatnit. Potom, vznešeně řečeno, zbývá už jen čistě psychický nebo parapsychologický proces. Z toho je patrno, že do charismat jsou integrovány síly a vlohy člověka, které Bůh - podobně jako rozumové a praktické dispozice - vzal do své služby. Čím samozřejměji a nevtíravěji jsou charismata používaná (jako zvláštní "přidané" dary), tím více poukazují na to podstatné. Nelze proto opomíjet a zhášet tyto cenné dary, určené k vlastnímu růstu a k výstavbě mystického těla Kristova (1 K 12, 31; 14, 1.5; 1 Te 5, 19; věroučná Lumen gentium konstituce o církvi, LG 12). Tím, co nás však v modlitebních společenstvích spojuje, nejsou zvláštní dary milosti, ale víra v živého Pána, který je zde přítomen pro každého z nás jedinečným, osobním způsobem. "Jsou všichni proroky? Mají všichni dary uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit rozličnými jazyky?" (1 K 12, 29 - 30).

Výrazové formy: Nová zkušenost s Duchem nás obdařila svobodou dávat nový výraz i vnějším formám duchovních procesů - ať už je to klanění, radost nebo prosba. V katolické liturgii se vždy dbalo na to, aby se člověk modlil celým tělem. A proč by se měl jen kněz smět modlit s pozdviženýma rukama (srov. 1 Tm 2, 8)? Ve Skutcích apoštolů (13, 3) dále čteme, jak se během vkládání rukou bratři modlili za Barnabáše a Pavla, dříve než je vyslali na misionářskou cestu. Zde jsme nově pochopili, že i my můžeme podobným způsobem (vkládáním rukou) provázet osobní modlitbu druhých i naše přímluvy za ně.

Mlčení před Bohem: Vedle těchto rozmanitých způsobů ztvárnění duchovního života jsou na druhé straně mnozí v modlitbě vedeni na hlubinu a do ticha, kde veškerá forma mizí a oni prodlévají v hlubokém mlčení před Pánem. Toto pokojné ztišení je mimořádně důležité i pro společnou modlitbu. Modlitební společenství tak lidem pomáhá k prohloubenému osobnímu setkání s Bohem a zároveň je neseno každodenní věrnou modlitbou jednotlivců.

Další krok: Kdo je nově osloven Bohem, pozná v naslouchání a z vedení Duchem svatým, co Bůh právě teď od něho očekává. Zde neexistují žádné hotové návody a je nezbytné čelit každému sklonu k ritualizaci, imitaci a dirigismu. Bůh vede každého jinak. Nicméně způsobu jeho vedení odpovídá, že oheň, který jednou zapálil, dál předává prostřednictvím lidí. A když Bůh nějakému člověku ukázal jasnou cestu, chce ho vést po této cestě a žádné jiné. A tak znovu a znovu všechno závisí na tom, aby člověk každý další krok, který právě poznává, také učinil. Toto samotné je - pokud to záleží na nás - brána k obnově v Duchu svatém. Zda a kdy dojde k nějakému zakusitelnému průlomu - k "naplnění Duchem svatým" nebo "letniční zkušenosti" - na nás nezáleží. Je-li řeč o obnově křtu, biřmování nebo duchovní obnově, je nutno dát pozor na to, co se těmito výrazy právě teď míní: lidské "ano" (tedy obnova křestního slibu), Boží dar (oživení milosti křtu, nové udělení Ducha) nebo obojí současně.2 Kdo zakouší Boží milost ví, že je poslán na cestu, která nekončí na tomto světě.