Na vrcholu každé lidské modlitby

z knihy Modlitba a velikonoční Tajemství

Ježíš je vrcholem lidské zbožnosti, dokonale se klanějící Otci. Přijímá a vyjadřuje sebou, jako hlava lidstva, celé modlitební hnutí lidí všech dob. Je zároveň syntézou vesmírného sténání, jež poslouchá a oslavuje Stvořitele, je oním „ano“ stvoření vůči svému Stvořiteli, On, skrze nějž bylo všechno stvořeno. Je modlícím se člověkem v mnohotvárných vyjádřeních univerzální modlitby, která se v něm stávají synovskou modlitbou, plným vyslyšením a dokonalou chválou. I dnes má veškerá lidská zbožnost smysl v něm a skrze něj. On je také vrcholem modlitby svého lidu, onoho Izraele Božího, jenž je lidem modlitby, lidem, jehož moudrostí byla právě modlitba, „lidem, který se uměl modlit“, podle známého hodnocení J. Jeremiase. Naučil se modlit se svým lidem, živil se modlitbami Izraele a zvláště žalmy, které se na jeho rtech stanou „jeho“ modlitbou do té míry, že „zkristovští“ celý žaltář, nakolik učinil tyto modlitby svými nejen materiálním způsobem nebo jednoduše obřadně, nýbrž skutečně, opravdově, až po plný smysl, který mohli žalmisté pouze naznačit, jak je tomu v případě žalmu 21, který Ježíš recituje na kříži.

Uniká nám zaznamenání jedné z nejvíc vzrušujících událostí Ježíšova života, období, ve kterém se naučil modlit, období, jež můžeme nazvat „mlčením Slova“, dlouhého dne jeho skrytého života v Nazaretě, kde se Slovo stalo tělem, v konkrétnosti jeho nabývání věku, moudrosti a milosti (Luk 2,52), naslouchání, modlitby, rozjímání, přijímání, citlivosti, aby mohl ve vhodném okamžiku vyjádřit božské poselství slovy, pojmy, obrazy a příklady z lidského života.

Ale jeho vědomí toho, kým je, jeho mesiášské vědomí se probouzí a zraje právě v jeho modlitbě, počínaje jeho dětstvím. V něm se modlitba stane definitivně modlitbou Syna, s onou originálností, se kterou pouze On, a pak skrze Něj my všichni, můžeme říci: „Abba, Otče“. A jeho modlitba je prostoupena láskou, poslušností a něžností; je to modlitba Otcova Jednorozeného Syna. A je zároveň plná realismu, onoho realismu, s nímž se plné Ježíšovo lidství postupně otevírá, byť tajemným způsobem, novosti oné zkušenosti, která probíhá. Modlitba je křižovatkou a shrnutím jeho života a jeho poslání, místem společenství země a nebe, dějin a věčnosti. Nic neuniká jeho vztahu s Bohem. Všechno se tam vrací jako k vědomému středu jeho božského života. Kristus totiž žije obrácen k Otci. Je čistým přijetím a předáváním Otcových slov, jeho vůle a lásky k lidem.

Vyjádření, jimiž se Kristus v Janově evangeliu odvolává - jako na definitivní potvrzení svého konání - na vůli Otcovu, jsou nabitá významem. Jsou to slova „Ježíšovy závěti“, ona vyjádření, která nás uvědomují o jeho pozornosti k Otci a o naprosté čistotě předávání toho, co přijal: „slova, která jsi mi dal, dal jsem jim“ (Jan 17,8).