5. Hlediska modlitby jako prožívání velikonočního tajemství

z knihy Modlitba a velikonoční Tajemství

Pokusíme-li se nyní shrnout některá hlediska Kristovy modlitby, která je zasazena do velikonočního tajemství, můžeme připomenout tyto rozměry: Ježíšova modlitba je rozhovorem, ve kterém přijímá Otcovu lásku, jeho slova, jeho vůli a poslání, které mu bylo svěřeno.

Ve dvojí zkušenosti tajemství je modlitba jednak bojem, utrpením, každodenním realismem, odvážným a protrpěným přijetím. A je také slávou, leskem hory Tábor, vnitřním pomazáním, posilou a útěchou, plným společenstvím, na němž se podílí dokonce i Ježíšovo tělo, jak se děje při proměnění, kdy je odhaleno tajemství Krista jako živoucího chrámu božství.

Modlitba je putováním, do něhož Ježíš zasazuje své dobrodružství a mesiášské poslání a je pramenem, odkud čerpá milost svého tajemství: slova zrozená ze společenství s Otcem, spásná gesta, jimiž prodlužuje Otcovu přítomnost a lásku a činí je viditelnými a působícími, až k úplnému darování života na kříži. Božsko-lidský příběh Ježíše z Nazareta má v modlitbě svůj svorník. Jeho tajemství je prožíváno vědomě díky modlitbě a stravuje se na kříži v lidské a synovské modlitbě.

Proto je třeba i v centru každé kristologie znovu nalézt toto tajemství Ježíšovy modlitby a tajemství vykoupení nelze pochopit jinak, než vycházíme-li z rozhovoru mezi Otcem a Synem, který umisťuje modlitbu do středu velikonočního tajemství. Tak se nám Kristus v každé své osobní modlitbě, ale i ve svých v evangeliích výslovně uvedených modlitbách, ukazuje v plnosti společenství s Otcem a Duchem, plně otevřený vůči lidem, vstoupivší do událostí a podstatně jasný před Otcem a před svým posláním.

Není tedy nesnadné objevit nutnost znovu umístit modlitbu do srdce velikonočního tajemství, jak je prožívá církev. Ekleziální modlitba má hutný vztah ke Kristu a v Něm k Otci a Duchu; je prodloužením jeho tajemství, které dnes oživuje a dává vnitřně smysl lidským dějinám.

Tak také v srdci velikonočního tajemství každého křesťana, v prožívání vlastní existence jako onoho společenství s Kristem a prodloužení jeho tajemství, modlitba zaujímá střed zkušenosti, která se tak stává těžištěm života, vědomým filtrem osobní zkušenosti, prožívané díky Bohu a bratřím.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jesús Castellan Cervera

Témata: Modlitba

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!