6. V srdci našeho velikonočního tajemství

z knihy Modlitba a velikonoční Tajemství

Na způsob závěru můžeme nabídnout několik myšlenek o naší modlitbě, modlitbě nás jako křesťanů a učedníků, jako lidí, kteří se snaží „následovat svého Mistra“ jako jeho učedníci, a o modlitbě jako o životě v Kristu, nakolik jsme pokřtění. Ve světle Kristova tajemství se pro nás modlitba v plném lidském realismu, s konkrétním dějinným smyslem a živým ekleziálním rozměrem, stává místem uvědomělého prožívání naší víry, našich dějin, křesťanského povolání jako „života v Kristu“, apoštolského poslání, které nám bylo svěřeno, to jest našeho velikonočního tajemství v jeho dynamice: povolání, vyvolení, posvěcení, poslání; dnes, zítra, vždy...

Modlitba se nám musí stát jako Ježíšovi každodenní schůzkou s Bohem dějin spásy, místem zápasu a očištění, radosti a oblažující slávy, skrytosti v Kristu a smrti, jasného rozlišování a normálnosti všednosti; bude konfrontací velkých rozhodnutí, světlem vědomí našich dějin. Modlitba bude místem, kde budeme posvěceni jako synové, kterým byla zjevena skrytá Otcova tajemství, budeme pomazáni a posláni Duchem, posíleni, abychom čelili všem důsledkům našeho velikonočního tajemství.

Není snad naše modlitba, když se snažíme ponořit se do Boha, jakoby obrazem křtu, kde se skrýváme s Kristem v Bohu, abychom byli oživeni vodami, které z Něj, živého pramene, tryskají? Není tedy modlitba křtem ponoření do uzdravujících vod Ducha, který nás obnovuje a povzbuzuje, jak se to stávalo v lidské Ježíšově zkušenosti?

Modlitba, prožívaná jako velikonoční tajemství, poznamenává tedy putování našich umírání a vzkříšení, která nás připodobňují ukřižovanému a vzkříšenému Kristu v předivu zkoušek, nesnází, nocí, hříchů, nevěrností..., ale i světel, slávy, posily, přetvoření, zodpovědnosti, lásky, vydávající se pro druhé.

Aby všechno toto bylo autentické a pravé, naše modlitby musí mít, jako Ježíšova modlitba, osobní a uvědomělý charakter, ryzí a hluboký realismus, úplnou otevřenost k Božímu tajemství v dějinách spásy, kontemplativní jasnozřivost, která vyžaduje schopnost poznávat věci světa Božím srdcem a pohledem. Právě prostřednictvím modlitby se v nás totiž prodlužuje Kristovo velikonoční tajemství.

Jsme tedy povoláni, s různými odlišnostmi podle odlišných povolání křesťana, abychom byli živým svědectvím a prodloužením Vtěleného Slova v modlitbě; napodobováním, které je plodem a požadavkem následování a uskutečňuje a prodlužuje Kristův život, žijeme-li a modlíme-li se jako Kristus; darováním církvi, kterou jsme my, kontemplativní hloubky, jež vyvěrá z toho, že je chrámem Ducha, tělem Páně, snoubenkou, která miluje a žije sjednocena se svým Pánem.

Církev, která snižuje své kontemplativní poslání, ztrácí svou originalitu a snižuje své možnosti žít pod oživujícím vanutím Ducha; jsme povoláni nabízet svou vlastní modlitbu Kristu, aby do nás skrze ni mohl přelít život a tak obnovit v každém jeho vlastní velikonoční tajemství. Tak bude modlitba v srdci křesťanova velikonočního tajemství, jako byla v srdci velikonočního tajemství Kristova.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jesús Castellan Cervera

Témata: Modlitba

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

11. 10. 2026, 4. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 5,1-7; Žalm Žl 80, 9+12.13-14.15-16.19-20; Flp 4,6-9
Mt 21,33-43

Výstraha, obsažená v tomto evangelním úryvku, je skutečně vážná. Stát se před Bohem zbytečným, tím, kdo zcela selhal ve svém úkolu, je už samo o sobě velkým odsouzením. To ale není jediné poselství těchto závažných slov. Ukazují totiž, že Bůh si nenechá své dílo zničit lidskou nechápavostí a nespolehlivostí. Jestliže jedna skupina lidí nenaplní důležitý Boží úkol, Bůh si vyhledá jiné. Ale svůj dobrý plán ve prospěch lidstva neodvolá a nenechá ho padnout. Boží vynalézavost v uskutečňování dobra je obdivuhodná. Je to velká útěcha tváří v tvář lidským selháváním, která se neděla jen v době Ježíšově, ale která provázejí celé dějiny křesťanství.