6. V srdci našeho velikonočního tajemství

z knihy Modlitba a velikonoční Tajemství

Na způsob závěru můžeme nabídnout několik myšlenek o naší modlitbě, modlitbě nás jako křesťanů a učedníků, jako lidí, kteří se snaží „následovat svého Mistra“ jako jeho učedníci, a o modlitbě jako o životě v Kristu, nakolik jsme pokřtění. Ve světle Kristova tajemství se pro nás modlitba v plném lidském realismu, s konkrétním dějinným smyslem a živým ekleziálním rozměrem, stává místem uvědomělého prožívání naší víry, našich dějin, křesťanského povolání jako „života v Kristu“, apoštolského poslání, které nám bylo svěřeno, to jest našeho velikonočního tajemství v jeho dynamice: povolání, vyvolení, posvěcení, poslání; dnes, zítra, vždy...

Modlitba se nám musí stát jako Ježíšovi každodenní schůzkou s Bohem dějin spásy, místem zápasu a očištění, radosti a oblažující slávy, skrytosti v Kristu a smrti, jasného rozlišování a normálnosti všednosti; bude konfrontací velkých rozhodnutí, světlem vědomí našich dějin. Modlitba bude místem, kde budeme posvěceni jako synové, kterým byla zjevena skrytá Otcova tajemství, budeme pomazáni a posláni Duchem, posíleni, abychom čelili všem důsledkům našeho velikonočního tajemství.

Není snad naše modlitba, když se snažíme ponořit se do Boha, jakoby obrazem křtu, kde se skrýváme s Kristem v Bohu, abychom byli oživeni vodami, které z Něj, živého pramene, tryskají? Není tedy modlitba křtem ponoření do uzdravujících vod Ducha, který nás obnovuje a povzbuzuje, jak se to stávalo v lidské Ježíšově zkušenosti?

Modlitba, prožívaná jako velikonoční tajemství, poznamenává tedy putování našich umírání a vzkříšení, která nás připodobňují ukřižovanému a vzkříšenému Kristu v předivu zkoušek, nesnází, nocí, hříchů, nevěrností..., ale i světel, slávy, posily, přetvoření, zodpovědnosti, lásky, vydávající se pro druhé.

Aby všechno toto bylo autentické a pravé, naše modlitby musí mít, jako Ježíšova modlitba, osobní a uvědomělý charakter, ryzí a hluboký realismus, úplnou otevřenost k Božímu tajemství v dějinách spásy, kontemplativní jasnozřivost, která vyžaduje schopnost poznávat věci světa Božím srdcem a pohledem. Právě prostřednictvím modlitby se v nás totiž prodlužuje Kristovo velikonoční tajemství.

Jsme tedy povoláni, s různými odlišnostmi podle odlišných povolání křesťana, abychom byli živým svědectvím a prodloužením Vtěleného Slova v modlitbě; napodobováním, které je plodem a požadavkem následování a uskutečňuje a prodlužuje Kristův život, žijeme-li a modlíme-li se jako Kristus; darováním církvi, kterou jsme my, kontemplativní hloubky, jež vyvěrá z toho, že je chrámem Ducha, tělem Páně, snoubenkou, která miluje a žije sjednocena se svým Pánem.

Církev, která snižuje své kontemplativní poslání, ztrácí svou originalitu a snižuje své možnosti žít pod oživujícím vanutím Ducha; jsme povoláni nabízet svou vlastní modlitbu Kristu, aby do nás skrze ni mohl přelít život a tak obnovit v každém jeho vlastní velikonoční tajemství. Tak bude modlitba v srdci křesťanova velikonočního tajemství, jako byla v srdci velikonočního tajemství Kristova.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jesús Castellan Cervera

Témata: Modlitba

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

18. 10. 2026, 11. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.