3. Ježíš v modlitbě: dějiny a tajemství

z knihy Modlitba a velikonoční Tajemství

Pozorná četba evangelia nám umožňuje široce zaznamenat důležitost modlitby v Kristově životě. Evangelisté to zdůraznili výmluvným způsobem, zvláště Lukáš. Ale i Jan, když nás zpravuje o společenství Syna s Otcem, skýtá klíč k pochopení každodenní Ježíšovy zkušenosti jako dokonalé koinonie s Otcem, jako života v Něm, jako života pro Něj. Jan zdůrazňuje, abychom tak řekli, žitou modlitbu, která se již stala životním dýcháním. Krásný shrnující text Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve v bodech 3-4, zeširoka dosvědčuje tuto modlitbu Páně ve zdařilé a harmonické nabídce k prohloubení, s poznámkami, jež odkazují na hlavní biblické texty. Omezíme se zde na nabídku jen několika význačných textů. Synoptikové dosvědčují tuto aktivitu Páně následujícími úryvky:
„Brzy ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil“ (Mk 1,35); tak se vyjadřuje Marek v popisu jednoho apoštolského Ježíšova dne v Kafarnau.

„Rozloučil se s nimi a odešel na horu, aby se modlil“ (Mk 6,46).

„Když zástupy rozpustil, - píše Matouš - vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám“ (Mt 14,23).

„Ježíš se (však) uchyloval na opuštěná místa a tam se modlil“ (Luk 5,16).

„V těch dnech vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem“ (Luk 6,12).

Tyto texty postačí k tomu, abychom se synoptiky zdokumentovali každodenní častou Ježíšovu modlitbu v samotě, v noci i ve dne, ráno i večer, během celé noci v nádherné vigilii modlitby. V nádherné a působivé samotě hory, na kopcích, které ční nad Tiberiadským jezerem, když slunce ráno vychází nebo se večer kloní k západu, zatímco hvězdy září na nebi, Ježíš, Boží Syn, vznešený vrchol stvoření v modlitbě, dokonalé chvále Otce. Boží „ano“ lidstvu, lidské „ano“ Bohu. Dokumentace této skutečnosti je tak hutná, že ji evangelisté chtěli předat jako příklad všem Ježíšovým učedníkům, kteří se budou chtít modlit jako on. Třebaže nám uniká celé bohatství této skutečnosti, můžeme se odvážit přiblížit se k tomuto tajemství modlitby Páně, abychom pochopili nebo vytušili proč se modlí, abychom zjistili jak se modlí. Žádná odpověď světu nebude moci být vyčerpávající, aby nám sdělila, proč se Ježíš modlí. A přece je jeho život jednou nepřetržitou modlitbou, nakolik nám autor listu Židům připomíná jeho modlitební vstoupení jako Syna do našich dějin: „Hle, přicházím, Bože, abych plnil tvou vůli“ (srov. Žid 10,7). A synoptikové spolu s Janem dosvědčují, jak Ježíš zesnul na kříži po strašlivém výkřiku opuštěnosti (Mk 15,34) s modlitbou na rtech (Luk 23,46), když odevzdal svého ducha Otci. Tajemství modlitby se bezpochyby stává zajímavějším v konkrétní Ježíšově zkušenosti, pro skutečnost, že ačkoli stále žil ve společenství s Otcem - podle pojetí Zjevení, které je vlastní Janovi v jeho evangeliu - synoptikové vyzdvihují jeho stahování se do ústraní samoty kvůli častým a prodlužovaným momentům modlitby.

Máme zde syntézu dvou pohybů: božské modlitby Toho, který byl u Otce, a lidské modlitby toho, který kráčí k Otci a modlí se na základě své lidské zkušenosti.

Pokusme se nyní odpovědět na otázku, založenou na třech klíčových slovech: samota, společenství, putování.

Samota. Snad nikdo na světě nezakusil takovou samotu jako Ježíš. Žije mimo svůj svět, kterým je trinitární život. Lidsky řečeno, je sám; nepochopený, nepřijímaný, do hloubky dokonce ani od svých vlastních, s tajemstvími života, která nemůže plně sdílet s nikým. Pouze Otec, který je jeho světem, jeho plnohodnotným partnerem v rozhovoru, jej může pochopit, potěšit, posílit. Pouze On může vyplnit prázdnotu samoty a nesdělitelnosti Syna člověka, který přesto žije v naprosté otevřenosti vůči ostatním; avšak ti nemohou vyplnit jeho nekonečnou a tajemnou samotu.

Společenství. Modlitba se stává místem, kde mizí samota Božího Syna. V této samotě se zakouší tajemství společenství. Ježíš je ve společenství s Otcem, vždy a všude. A přece to, že Kristus vyhledává modlitbu, v sobě skrývá tajemství, které by mohlo být vyjádřeno takto: Ježíš potřebuje ponořit celou svou lidskou psychiku, své dějiny, své osobní události do společenství s Otcem, včetně - a proč by ne? - svého těla. V modlitbě Ježíš vstupuje do plného, nevýslovného společenství s Otcem a cítí mocné pomazání Ducha svatého, který je stále duší jeho modlitby (srov. Luk 10,21). Ježíš se vrací k Otci v modlitbě jako do svého přirozeného světa, do svého obvyklého prostředí; modlitba je onou šťastnou potřebou spojit vlastní „já“ s bytím nebeského Otce. Důvodem Ježíšovy modlitby je zkušenost jeho společenství s Otcem, zkušenost Syna; je to šťastná potřeba ponořit do ní své lidství, až plně nasákne společenstvím s Bohem.

Putování. Ještě dvě poznámky nám pomohou pochopit onen realismus modlitby Páně. Je putováním, poutí směrem k Jeruzalému, směrem k Otci. Je jasným itinerářem člověka, který dokáže jít vstříc smrti a vzkříšení; vědomím, které dozrálo a bylo prožito v modlitbě. Ježíšova samota je také existenciálním znovupřejímáním tématu pouště - jak to naznačuje spiritualita Exodu - a samoty, v návaznosti na Ozeášovo téma. A zde je novost, zdůrazněná jeho příkladem a slovy ohledně nové modlitby křesťana, který se modlí v samotě, ne jako farizeové (srov. Mt 6,6). On sám jde v tom příkladem.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jesús Castellan Cervera

Témata: Modlitba

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

8. 3. 2026, 1. 3. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Gn 12,1-4a; Žalm Žl 33,4-5.18-19.20+22; 2 Tim 1,8b-10
Mt 17,1-9

Vzácné chvíle, kdy pochopíme aspoň něco z Božího tajemství, kdy se nás Kristus dotkne, jsou mnohdy nesdělitelné. Jsou ale cennými klenoty v pokladu naší víry, a proto je třeba je opatrovat. A čím jsou nečekanější jakoby „nevyžádané“, tím je pravděpodobnější, že jsou pravé. Duchovní zážitky „na objednávku“ Bůh netvoří.