4. Vztah k odloučeným bratřím

z knihy Duch svatý v dokumentech 2. vatikánského koncilu

4.1. Uznání "těch druhých"

Přímo revolučním krokem v práci koncilu (který mnozí katolíci ani po pětatřiceti létech nevstřebali) bylo uznání křesťanů jiných církví a denominací za skutečné křesťany. Nebyla přitom popřena ani jedinečnost katolické církve, ani existence rozdílů mezi církvemi a vyznáními, ani nebyla relativizována ta plnost prostředků spásy a nauky, ke které se katolická církve stále hlásí. (srov. LG 8 a 15). Byla ale uznána pravdivost mnoha oblastí víry křesťanů - nekatolíků a hlavně: bylo uznáno Boží působení, působení Ducha svatého i v těch, kdo vyznávají Krista jako jediného Pána a Spasitele, ale netvoří s námi jednotu ani pokud jde o nauku, ani pokud jde o svátostnou a církevní praxi.

Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce. Mnozí totiž mají v úctě Písmo svaté jako směrnici víry a života a projevují upřímnou náboženskou horlivost, s láskou věří v Boha, Otce všemohoucího, i v Krista, Božího Syna a Spasitele. ..... K tomu přistupuje společenství v modlitbě a jiných duchovních dobrodiních: dokonce i jakési pravé spojení v Duchu svatém, poněvadž svou posvěcující silou, svými dary a milostmi působí také v nich a některé z nich posilnil až k prolití krve. (LG 15)

4.2. Jeden Duch - dárce darů pro všechny

Ekumenické zkušenosti ukazují, že pro mnoho křesťanů, katolíků stejně jako nekatolíků, je jedno z nejdůležitějších zjištění, že totiž "ti druzí" - ať je to viděno z kterékoliv strany - mají také skutečné dary Ducha.. Tímto zjištěním ovšem nepadnou a nemohou padnout hranice mezi církvemi a nezmizí existující rozdíly. Má-li ale křesťan, ať už z kterékoliv církve, úctu k působení Ducha svatého a je-li schopen poctivě rozeznat jeho dary, padnou po tomto zjištění předsudky. Předsudky říkající, že Duch svatý může působit jen v nás. S úlevou potom může ten či onen zjistit, jak skvělý a velkorysý je Bůh, dárce darů Ducha (a jak malicherní jsme my, kdo máme být vděčnými příjemci těchto obdarování).

Kromě toho mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve některé, ba mnohé a významné prvky a hodnoty, které společně budují a oživují církev: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky. Všechny tyto věci, které pocházejí od Krista a k němu vedou, právem patří k jediné Kristově církvi. (UR 3)

Je jisté, že žádná skupina křesťanů, žádná denominace ani žádná církev si nemůže reklamovat jen sama pro sebe žádný z Božích darů - ani Písmo, ani milost, ani dary Ducha. Proto je možné právě tato společně sdílená obdarování chápat jako trvalý impulz k překonávání rozdělení, ke sjednocovacím snahám.

4.3. Spása přichází řadou cest

Koncil uznává, že ačkoliv má katolická církev plnost prostředků spásy, nejsou jiné církve - které tuto plnost nemají (např. mají jen dvě svátosti místo sedmi, nemají biskupskou službu v apoštolské posloupnosti apod.) - pro získání spásy bezvýznamné. Duch Boží, Duch Kristův, není spoután ani našimi hranicemi, ani našimi nedostatky. A tak, jako si poslouží i prací nedokonalých služebníků katolických, poslouží si i nedokonalými služebníky jinými či neúplnou naukou i praxí jiných církví a společností, vyznávajících Krista jako jediného Spasitele. Toto tvrzení vychází v koncilových textech i mimo ně z velké úcty k velikosti Boží i z empirického poznání života a práce těch, kdo v Krista věří, ale s námi nejsou zcela spojeni (což je nejen vlídnější, ale i pravdivější název, než "odloučení bratři", ovšem v době, kdy název "odloučení bratři" nahradil nevlídná označení, jako" heretici" či "schizmatici", bylo označení "odloučení bratři" pokrokem).

Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi. (UR 3)

4.4. Touha po jednotě

Tak Duch ve všech Kristových učednících vzbuzuje touhu a úsilí, aby se pokojně, způsobem stanoveným od Krista, sjednotili v jednom stádu pod jedním pastýřem. (LG 15)

Nejpevnější zárukou oprávněnosti, zdravosti a užitečnosti ekumenických snah pro růst víry je zjištění, že jsou působeny Duchem Božím. Toto zjištění, proklamované koncilem, je opřeno jak o teologickou práci, tak o zkušenost víry jak katolíků, tak členů jiných církví a denominací. Duch svatý, který je jeden a v sobě nerozdělen, který působí svobodně v křesťanech nejrůznějších vyznání, sám o sobě nemůže působit jinak, než jako sjednocující moment. To ovšem neznamená, že všichni ti, kdo Ducha svatého ctí a kdo mají účast na jeho darech budou buď automaticky jednotni, nebo aspoň nebudou dělat nic, co by jednotu rušilo nebo co by vytvářelo další bariery. Život z Ducha je u nás, křesťanů, bohužel realizován v naší lidské nedokonalosti a je trvale torpedován naší hříšností. Proto Duch svatý působí jako výzva k jednotě, jako tvůrce jednoty, ale ne jako automatická vše sjednocující síla. Koncil s tím počítá, a proto vyzývá katolíky, aby se snah, vedoucích k porozumění, k sblížení, ke spoluprácí, ke sjednocování zúčastnili.

Dnes se v mnoha částech světa projevují pod vlivem milosti Ducha svatého četné snahy modlitbou, slovem i skutkem dospět k oné plnosti jednoty, kterou chce Ježíš Kristus. Proto tento posvátný sněm vybízí všechny katolické věřící, aby pochopili znamení doby a horlivě se účastnili ekumenického díla. (UR 4)

Nakonec jen v krátkosti dodejme, že přes všechny nedostatky a přes všechny kroky zpět či přes všechen odpor proti ekumenismu, který z katolické církve ani z mnoha jiných církví a společností nikdy zcela nevymizel, se toto přání koncilu stále realizuje. Nejde jen o smíšené teologické komise a jejich výsledky, ať už jde o rozhovory na úrovni Světoví rady církví, nebo o rozhovory s anglikány, ortodoxními nebo letničními. Jak encyklika Jana Pavla II. Ut unum sint, tak list k přípravě na Velké jubileum roku 2000 Tertio millennio adveniente, stavějí ekumenismus na přední místo v úkolech církve a nejeví žádné známky únavy nebo zásadní změny kurzu. Ekumenismus je výzva Ducha svatého. A ve všech církvích jsou, jak známo, lidé impulzům Ducha více otevřeni a jiní zas méně otevřeni. Není ovšem možné popřít, že katolická církev jako celek ve svých pastýřích shromážděných na koncilu i potom realizujících jeho poselství výzvu k ekumenismu přijala a bere za svou.