3. Apoštolát laiků

z knihy Duch svatý v dokumentech 2. vatikánského koncilu

3.1. Apoštolát jako právo i úkol

Když mluví koncil o apoštolské činnosti laiků mluví o ní jako o jejich vlastním úkolu, nikoliv o nějakém náhradním nebo nouzovém řešení. Tyto myšlenky jsou jen logickým vyústěním ekleziologických myšlenek, obsažených zejména v konstituci o církvi Lumen gentium, které představují církev jako lid Boží, jako tajemné tělo Kristovo a rozhodně neomezují chápání církve pouze na klérus.

Povinnost a právo apoštolátu pro laiky se odvozuje přímo z jejich spojení s Kristem jako hlavou. Neboť když byli křtem včleněni do tajemného Těla Kristova a biřmováním utvrzeni silou Ducha svatého, sám Pán je pověřuje apoštolátem. (AA 3)

Církev je celek, organismus, s Kristem jakožto hlavou a laici jsou nejpočetnější částí tohoto celku. Laici vytvářejí tělo církve stejně jako klérus. Jejich křest a biřmování jim otevírá cestu k plnému obdarování Duchem svatým a tím i cestu k apoštolské práci:

3.2. Apoštolát v síle Ducha a s užitím jeho darů

Apoštolát se uskutečňuje ve víře, naději a lásce, jež rozlévá Duch svatý do všech členů církve. (AA 3)

Podobně jako u myšlenek o povolání všech v církvi ke svatosti je i zde apoštolské působení laiků stavěno na působení Ducha svatého v jejich životech. Koncil na jedné straně počítá s tím, že služby v církvi, vyžadující svěcení, se konají díky působení Ducha ve svátosti svěcení kněžstva. Přitom ale nerezervuje obdarování "zvláštními dary", tedy každé osobě darovanými charizmaty, nikomu. Počítá s nimi pro všechny - pro klérus i laiky.

Duch svatý, který posvěcuje Boží lid církevní službou a svátostmi, uděluje věřícím také zvláštní dary pro konání apoštolátu (srov. 1 Kor 12,7). "Přiděluje každému zvlášť, jak chce (1 Kor 12,11), aby "každý sloužil druhým podle míry Božích darů", aby tak byli dobrými správci rozmanité Boží milosti " (1 Petr 4,10) k budování celého těla v lásce (srov. Ef 4,16). (AA 3)

Biblické citáty upozorňují v koncilovém textu na dva důležité momenty: apoštolská práce není jakási "zájmová činnost", kterou koná křesťan v té oblasti a tím způsobem, který se mu líbí nebo ho prostě baví. Je to práce, jejíž druh a styl závisí na obdarování Duchem svatým "jak Duch chce", (ne jak křesťan chce nebo si myslí). Křesťan je příjemce a správce těchto darů, ne jejich původce nebo "objednavatel". A smysl působení není ani sebeuplatnění, ani naplnění nějakých předem daných plánů a o zapojení laiků do apoštolské práce, ale budování Kristova těla, tedy církve, a to v lásce. Je to tedy velmi náročné zadání!!

3.3. Charizmata

Zcela bez rozpaků mluví koncil (roku 1965, tedy před třiatřiceti léty!) o charizmatech a o jejich užití. V několika málo slovech je uložena celá rozsáhlá pedagogická moudrost a zkušenost církve: především je třeba charizmata - zvláštní i prostá - uplatňovat, protože kvůli tomu byla dána. Neuplatňují se ovšem pro dobro či slávu nositele, ale pro dobro lidí a církve. Aby to bylo zaručeno, je třeba se vyhnout každé izolaci jak v jejich uplatňování, tak v životě jejich nositele. Charizmata patří do církve, a proto také musí být církví řádným způsobem uznána.

Z přijetí těchto charizmat, a to i prostších, vzniká pro každého věřícího právo a povinnost uplatňovat je v církvi i ve světě k dobru lidí a k budování církve. Charizmata se mají uplatňovat ve svobodě Ducha svatého, který "vane, kam chce" (Jan 3,8), a zároveň ve spojení s bratry v Kristu, především se svými pastýři.

Legitimací pravosti charizmat není ani jejich zvláštnost, ani účinnost jejich působení, ale jejich vpojení do církve, jejich užitečnost pro růst církve a uznání legitimní autoritou - pastýři.

Na druhé straně je povinností pastýřů věnovat se jejich posuzování. Nemohou je přehlížet a nemohou je posuzovat jen na základě osobní libosti či nelibosti. Musí pro jejich posouzení uplatnit dar rozlišování.

Povinností pastýřů je posoudit pravost charizmat a správnost jejich uplatnění, ne ovšem aby zhášeli Ducha, nýbrž aby všechno zkoumali a podrželi, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12.19.21). (AA 3)