Pavel byl nepohodlný, protože byl mužem pravdy. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Libor Holý

3. Eklesiologická a liturgická východiska II. vatikánského koncilu.

Tři základní stavební prvky poslání církve: liturgia, martyria a diakonia.

z knihy Lektorát a akolytát žen?

3.1. Eklesiologie II. vatikánského koncilu

Obě konstituce o církvi II. vatikánského koncilu, jak věroučná „Lumen gentium“, dále jen (LG), tak pastorální „Gaudium et spes“, dále jen (GS), hovoří o církvi jako o časo-prostorově konkrétní inkarnační spásné přítomnosti Krista v tomto světě. Tato přítomnost je dána církví, tajemným Kristovým Tělem. Církev tedy má svátostný charakter.

Jediný prostředník Kristus ustanovil a neustále udržuje svou svatou církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny. (LG 8)

Radost a naděje, smutek a úzkosti lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do Otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami. (GS 1)

Společenství církve, tajemné Kristovo tělo, se skládá z lidí, tedy z konkrétních jednotlivců, kteří jsou Kristovou milostí povoláni k víře a k účasti na Kristově životě a poslání.

Křtem a eucharistií jsme přivtělováni ke Kristu, jehož tělem se stáváme. (LG 7)

Věřící křesťané, kteří - když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského - vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v církvi i ve světě. (LG 31)

Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele. (LG 31)

Laici jsou však povoláni zvláště k tomu, aby učinili církev přítomnou a činnou na těch místech a za těch okolností, kde se může stát solí země jenom jejich prostřednictvím. Tak je každý laik vlivem svých přijatých darů svědkem a zároveň živým nástrojem poslání církve „podle míry Kristova darování“ (Ef 4,7). (LG 33)

Křtem a biřmováním sám Pán pověřuje všechny k apoštolátu. (srov. LG 33)

Apoštolát věřících křesťanů je účast na vlastním spásném poslání církve. ( srov. LG 31)

Jak účast na Kristově životě, tak služby jednotlivých křesťanů a konečně i vedení a koordinace činnosti celé církve jsou dary Kristova Ducha, který je stejný v hlavě i údech.

Když Kristus udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své tělo. (LG 7)

Hlavou těla je Kristus. Abychom se v něm stále obnovovali (srov. Ef 4,23), dal nám ze svého Ducha, který je jeden a týž v hlavě i údech, a tak oživuje, sjednocuje a uvádí v pohyb celé tělo, takže jeho působení mohli svatí otcové srovnávat s úlohou, kterou v lidském těle plní princip života, duše. (LG 7)

Když bylo dokončeno dílo, které dal Otec Synovi na zemi vykonat (srov. Jan 17,4), byl v den letnic seslán Duch svatý, aby stále posvěcoval církev a věřící, aby tak měli skrze Krista v jednom Duchu přístup k Otci (srov. Ef 2,18). On je Duch života a pramen vody, která tryská do věčného života (srov. Jan 4,14; 7,38-39). Skrze něho oživuje Otec lidi mrtvé hříchem, a jednou v Kristu vzkřísí jejich smrtelná těla (srov. Řím 8,10-11). Duch přebývá v církvi i v srdcích věřících jako v chrámě (srov. 1Kor 3,16; 6,19), modlí se v nich a vydává svědectví o jejich přijetí za děti (srov. Gal 4,6; Řím 8,15-16 a 26). Uvádí církev do veškeré pravdy (srov. Jan 16,13), sjednocuje ji ve společenství a ve službě, vybavuje ji a řídí různými hierarchickými a charismatickými dary a zdobí svými plody (srov. Ef 4,11-12; 1Kor 12,4; Gal 5,22). ..... Tak se celá církev ukazuje jako lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého. (LG 5)

Duch svatý Boží lid posvěcuje, vede a zkrášluje ctnostmi nejenom prostřednictvím svátostí a služeb, nýbrž nadto své dary „přiděluje každému zvlášť, jak chce“ (1 Kor 12,11). Rozdává mezi věřící každého stavu také zvláštní milosti, kterými je činí schopnými a pohotovými přijímat různé práce či úkoly užitečné pro obnovu a další rozvoj církve, a to podle slov: „Ty projevy Ducha jsou však každému dány k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7). Tato charismata se mají přijímat vděčně a radostně - ať už jsou oslnivá či jen prostá a běžná - neboť jsou potřebám církve zvlášť přiměřená a užitečná. (LG 12)

Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky spásy, volá Pán - každého jeho vlastní cestou - k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec. (LG 11)

Povolání ke spáse skrze víru v Krista a skrze účast na Kristově životě a poslání je tedy Duchem svatým působeno vždy v konkrétních lidech na konkrétních místech. Konkrétní člověk je tedy volán k životu z víry, který se projevuje konkrétní službou v daném společenství církve, službou v tomto světě a tomuto světu. To vše působí v konkrétních věřících spojených v konkrétním společenství církve Duch svatý.

Původcem úkolů a darů je Duch, který spojuje tělo svou silou i spojením údů. (LG 7)

Vůči celku i sobě navzájem jsme údy vybavenými různými úkoly ke službě. (LG 7)

Nyní se na základě výpovědí tohoto dokumentu o hierarchické struktuře církve pokusíme blíže určit časoprostorově konkrétní projev církve jakožto celku, který subsistuje v církvi katolické.

Kristova církev, která ustavičně žije a roste slavením eucharistie (v této souvislosti je míněna především celebrace diecézního biskupa ve shromáždění věřících), je opravdu přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů, která ve spojení s jejich pastýři Nový zákon nazývá také církvemi. (LG 26)

V jednotlivých místních shromážděních věřícího lidu (kněží) jaksi zpřítomňují biskupa, s nímž jsou důvěrně a velkodušně spojeni. Pod biskupovým vedením posvěcují a řídí sobě svěřenou část Pánova stádce, činí univerzální církev viditelnou tam, kde jsou, a poskytují vydatnou pomoc při budování celého Kristova těla. (LG 28)

Z řečeného vplývá, že inkarnačnímu charakteru církve odpovídá skutečnost, že Duch vzbuzuje víru a jí odpovídající reakci konkrétního člověka v určitém člověku odpovídajícím prostoru společenství lidí. Toto společenství se však tím, že v těchto lidech přebývá Kristus, který všechny vede k nebeskému Otci a který je v Duchu svatém spojuje, stává církví, nebo lépe řečeno časoprostorově konkrétním zpřítomněním Krista a tedy celku církve. Zpřítomněním neboli svátostí Krista, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil. Svátostí, která zákonitě musí nabývat podobu toho jehož zpřítomňuje, svátostí kterou sám Kristus oživuje svým Duchem a činí z ní živý organismus.

Z posledních dvou citátů dále vyplývá, že takto strukturovaná církev nabývá své konkretizace ve svých základních organizačních jednotkách, jimiž jsou diecéze a farnosti.

Zatím jsme však akcentovali zejména onu základní dynamicko-charismatickou stránku společenství církve - Božího lidu Nové smlouvy, jenž je tajemným Kristovým Tělem. Tuto církev však sám Kristus založil v její antropologické dimenzi jako společnost hierarchicky uspořádanou.

Je to společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo. (LG 8)

Ti věřící, kteří byli vybráni k přijetí vyššího svěcení, jsou ve jménu Kristově ustanoveni k tomu, aby pásli církev Božím slovem a Boží milostí. (LG 11)

K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby se všichni, kteří patří do Božího lidu a tím mají pravou křesťanskou důstojnost, svobodně a spořádaně snažili o stejný cíl, a tak došli spásy. (LG 18)

Z věřících povolává Kristus ty služebníky, kterým je vkládáním rukou a modlitbou nástupců apoštolů, biskupů, sdělována posvátná moc, kterou koncil na jiném místě určuje jako podstatně, nikoli pouze měrou, hlubší přivtělení ke Kristu knězi, proroku a králi Nové smlouvy. Prostřednictvím těchto služebníků vede hlava církve, Kristus, jak celek Božího lidu, tak její jednotlivé údy k naplnění smyslu celku lidských dějin, tj. ke království svého nebeského Otce, ve kterém bude Bůh všechno ve všem.

Těmto služebníkům, kterým je přislíbena zvláštní asistence Ducha svatého, je svěřeno hlásání slova, správa Božích tajemství (pokladů víry a svátostí), ale i rozlišování a posuzování jednotlivých darů a koordinace z nich vyplývajících služeb.

Mezi dary vyniká milost udělená apoštolům, jíž (Kristův Duch) podřizuje i charismatiky. (LG 7)

Posouzení (charismat) pravosti a řádného používání náleží církevním představeným; jim zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré (srov. 1Sol 5,12 a 19-21). (srov. LG 12)

Mezi těmito služebníky zaujímají z Kristova ustanovení mimořádnou úlohu biskupové, kteří, jak bylo řečeno výše, zpřítomňují ve svých diecézích samotného Krista, jediného velekněze Nové smlouvy, jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Boha a Pána, bratra a služebníka těch, které mu Otec dal a které on zanechal ve světě, aby svět skrze ně poznal Otce.

Kristus otcovskou funkcí biskupů přivtěluje nebeským znovuzrozením nové údy ke svému Tělu, jejich moudrostí a rozvážností řídí a vede lid Nové úmluvy při jeho putováni k věčné blaženosti. (LG 21)

Se službou biskupů pak neodlučitelně souvisí služba nástupce apoštola Petra, římského biskupa čili papeže, který je z přímého ustanovení Kristem pověřen k tomu, aby jako hlava apoštolského kolegia svou službou učení a vedení utvrzoval své bratry ve víře. Proto je služba jednotlivých biskupů nemyslitelná bez společenství s celkem církve, tj. bez společenství se spolubratry v biskupské službě a s biskupem Říma především.

Na druhé straně by však byla biskupská služba stejně nemyslitelná bez služby oněch služebníků, kteří přijali vkládáním biskupových rukou účast na plnosti jeho služebného kněžství a zároveň poslání, aby jej jakožto hlavu místní církve reprezentovali na jednotlivých místech diecéze.

Z předešlé kapitoly víme, že sebeuskutečňování a sebebudování církve se děje v tomto světě třemi Duchem inspirovanými, vedenými a doprovázenými činnostmi, kterými jsou: martireia - martyria (svědectví), diakonia (služba) a leiturgia -  liturgia (bohopocta). V kontextu této práce nás zajímá především činnost zmíněná jako poslední, i když, jak se vzápětí ukáže, stojí jako vrchol a zdroj života církve vlastně na místě prvním.

Významným prostorem sebeuskutečňování a růstu církve je tedy bohoslužba, ve které zaujímá významné postavení slavení svátostí, mezi nimiž opět vyniká slavení eucharistie.

Věřící jsou křtem včleněni do církve a křestním nezrušitelným znamením jsou pověřeni konat bohopoctu křesťanského náboženství. (LG 11)

Svátost biřmování je dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové. (LG 11)

Posvátný a organický ráz tohoto kněžského společenství se aktivně projevuje svátostmi a ctnostmi. (LG 11)

Církev tím, že z Kristova příkazu a pod autoritou biskupa hlásá Krista a následně křtí a potažmo biřmuje ty, kteří v něho na základě tohoto hlásání uvěřili, aktualizuje své poslání přinášet spásu všem národům, oslavuje nebeského Otce a zároveň sama roste. Roste jako společenství královského kněžstva, protože ti, kdo přijímají křest a pečeť darů Ducha svatého dostávají mimo jiné také podíl na Kristově kněžské službě, aby tak mohli stejně jako Kristus a skrze Krista přinášet v Duchu svatém sami sebe, tedy celek služby a oběti svého života, nebeskému Otci jako oběť milou skrze Ježíše Krista. Tuto oběť přináší každý jednotlivě i shromážděná církevní obec, když společně s biskupem nebo knězem, každý podle povahy svého kněžství, slaví oběť nejsvětější. Takovéto připojení se ke Kristově oběti a následné přijímání živého Krista pod eucharistickými způsobami pak vede k ještě hlubšímu připodobnění se ke Kristu, které je opět zdrojem vroucnější lásky k Bohu a k lidem. Tato dvojjediná láska zase opětně ústí ve službě Bohu a lidem, čili k opětnému sebeuskutečňování a růstu církve, dokud Pán nepřijde.

Jak podáváním darů, tak svatým přijímáním mají všichni vlastní podíl na bohoslužebném úkonu, ovšem ne stejně, nýbrž každý jinak. (LG 11)

Účastí na eucharistické oběti, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, podávají Bohu božský obětní dar a s ním i sebe samy. (LG 11)

Svátostmi pak, zvláště svatou eucharistií, se dává a živí láska k Bohu a k lidem, která je duší veškerého apoštolátu. (LG 33)





3.2. Pojetí liturgie II. vatikánského koncilu vycházející z této eklesiologie.

Obraťme nyní pozornost na to, jak se projevila nově akcentovaná sebereflexe církve v koncilním pojetí liturgie, která je preferovaným místem vyjádření tohoto sebechápání.

Nejprve si toto pojetí liturgie osvětlíme na základě konstituce II. vatikánského koncilu o posvátné liturgii „Sacrosanctum Concilium“, dále jen (SC) a následně si ukážeme, jak se toto pojetí projevilo v legislativě církve. Na základě tohoto srovnání by pak mělo být zřejmé, že stávající ustanovení 1. § kán. 230 tomuto duchu neodpovídá.

Z předchozí kapitoly i z následujících několika málo citátů vyplývá, že skutečným vrcholem a zdrojem života církve je slavení Kristovy eucharistické oběti. Tuto jedinou oběť Nové smlouvy svým slavením zpřítomňuje a do ní se zapojuje konkrétní shromážděná obec věřících, které předsedá nositel služebného kněžství - biskup nebo kněz. Jsou to však radosti a naděje, smutky a úzkosti konkrétních věřících, konkrétní lidské životy, které jsou Otci skrze Krista v Duchu svatém předkládány. Tyto životy, jsou-li pak pokládány na oltář jako oběti služby a lásky k Bohu a k bližním, přinášejí jako zrno, které padá a odumírá, mnohonásobný užitek po té, co jsou oživovány, občerstvovány a posilovány u stolu slova a chleba.

V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti se koná dílo našeho vykoupení; tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním skutečnou povahu pravé církve..., která je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází .. Proto liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř církve, ve svatý chrám v Pánu, v Boží příbytek v Duchu, až k uskutečnění Kristovy plnosti. Zároveň obdivuhodně posiluje jejich schopnost hlásat Krista.a tím ukazují církev těm, kdo jsou mimo ni, jako znamení vyzdvižené mezi národy. (srov. SC 2)

Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost církve. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení...Proto církev hlásá zvěst spásy nevěřícím, aby poznali jediného a pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista....Věřícím má pak stále znovu hlásat víru a pokání....připravovat je k přijímání svátostí....učit zachovávat všechno, co přikázal Kristus.....a povzbuzovat je ke skutkům lásky a apoštolátu. (srov. SC 9)

Liturgie je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla. (srov. SC 10)

Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha....Proto mají duchovní dbát o to, aby se jí věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem. (srov. SC 11)

Jestliže tedy konkrétní shromáždění věřících oslavuje Boha Otce za veliké spásné činy, za dílo našeho vykoupení v Ježíši Kristu a děkuje a obětuje mu vše, co mu bylo dáno v Duchu svatém vykonat, a zároveň prosí za odpuštění hříchů a o světlo a sílu k další službě, dokud se Pán nezjeví ve slávě, pak je nutno říci, že se v takovéto celebraci skutečně jako v ohnisku soustřeďuje celek života církve.

Tento projev života obce věřících se tedy zákonitě musí projevit i v praktické stránce liturgie. Ten, kdo v církvi slouží, ať také úměrně svému poslání v církvi a světě, slouží při slavení eucharistie tak, aby martireia, diakonia a leiturgia byly uvedeny v soulad.

Těm, kteří byli Kristem povoláni a na základě potvrzení církve posláni k tomu, aby posvěcovali, učili a vedli Pánovo stádce, především biskupům v čele s papežem a jejich pomocníkům kněžím, přísluší slavení eucharistie přesedat a přinášet oběť nejsvětější.

Další čestné a výsadní postavení mají v liturgii jáhni. Tohoto postavení se jim dostává proto, že jakožto lidé, „na něž jsou vkládány ruce nikoli ke kněžství, nýbrž ke službě“ (LG 29)[37] konají diakonii, tedy činnost, ve které církev realizuje z Kristova ustanovení své poslání, sebe samu a s níž se proto spontánně identifikuje.

Řečené samozřejmě platí, jak bylo ukázáno výše, o martireii a diakonii všech křesťanů, bez rozdílu společenského postavení, barvy pleti, nebo pohlaví. Všichni křesťané byli vyvoleni, povoláni a posvěceni ke spáse a ke službě Bohu a bližním, aby tak byli svatí a dokonalí a tím přiváděli k Bohu ty, kteří v něj ještě neuvěřili. Tyto služby i jejich možné liturgické vyjádření tedy mají svůj původ ve všeobecném povolání a poslání všech křesťanů, čemuž odpovídá i nové pojetí laických liturgických služeb.[38]

Je-li však v obci někdo Bohem obdarován charismatem nějaké zvláštní nebo společensky relevantní služby mající charakter mimořádného svědectví Kristovu evangeliu, ať uvnitř nebo vně církve, mají ti, kterým přísluší zkoumat a potvrzovat charismata (biskupové), tyto dary stvrzovat tím, že jim dají pečeť oficiálního poslání. Tím pak obdrží služby konané v síle těchto darů sílu oficiálního poslání a garanci spolupůsobení celé církve při jejich výkonu.

To platí především o službě akolytů nebo potencionálních akolytek (má-li dojít k liturgickému vyjádření služby žen v církvi, bylo by zbytečné obnovovat starý název „jáhenka“, aby nedocházelo k matení pojmů). Svým způsobem to platí i o službě lektorů jako liturgickém vyjádření služby Slovu a slova v církvi, i když tato služba má svou samostatnou hodnotu, jako liturgická služba těch, kteří mají nadání krásně a srozumitelně předčítat k prospěchu celého shromáždění.[39]

Skutečnosti, které mají pro život církve tak veliký význam, byly a jsou v církvi vyjadřovány liturgickými obřady spojenými s některou části mešní liturgie. Na tomto místě chci podtrhnout skutečnost, že i dosavadní obřady ustanovení lektorů a akolytů mají především charakter pověření a požehnání k celé škále služeb v církvi, jejichž součástí a projevem je také služba liturgické.

To vše by mělo být ještě jasněji podtrženo a znázorněno v budoucí úpravě obřadů ustanovení do těchto i jiných služeb, které mohou být podle potřeby místních církví příslušnou autoritou zřízeny a po schválení příslušnou kongregací udíleny.

Nezbývá než dodat, že snaze o obnovu liturgického života a o pravdivost liturgického vyjádření skutečnosti života církve neodpovídají ani extrémní případy, kdy kněží a jáhni vykonávají i laické služby nebo kdy laici konají úkony vyhrazené kněžím a jáhnům nebo konají liturgické i mimoliturgické služby bez jakéhokoli oficiálního pověření. Tyto extrémy je možné definovat jako defekty v pojetí církve. Stejným defektem v pojetí církve i liturgie je do jisté míry i to, že se mnohá pověření ke službě, i liturgické, dějí mimoliturgicky, čímž vzniká poněkud umělé dělení liturgických služeb laiků na již zmíněná ministeria, munera a oficia.[40]

Vycházíme-li tedy z tohoto pojetí církve a liturgie, je jasné, že se vše, o čem jsme právě hovořili, týká všech laiků a řeholních osob bez rozdílu pohlaví.

Kromě toho to, co bylo řečno na základě koncilních dokumentů, skutečně není v církvi nějakou novinkou, jak bylo jasně ukázáno ve druhé, historické, části této práce. Co do smyslu a prapůvodu liturgických služeb se dokonce jedná o starší, apoštolštější, a tedy úctyhodnější tradice než ty, na které se po staletí v dobré víře odvolávala církev a na které se dnes již odvolávají jen ti, kteří se nechtějí nebo z různých důvodů nemohou poučit a stále vidí v ženách nečisté nástroje ďáblovy, které nemají u oltáře co dělat a které ohrožují svatý celibát kněží a odvádějí mladé muže od jejich jediného svatého povolání ke kněžství či zasvěcenému životu.

V následující části si stručně ukážeme, jak se projevilo koncilní pojetí církve a liturgie v celku liturgicky relevantní legislativy církve.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pátek Svátek sv. Tomáše

Ef 2,19-22; Jan 20,24-29

Komentář k Jan 20,24-29: Naše víra může být posílena dík Tomášově chuti přesvědčit se. Mohu přemýšlet: Je víra záležitostí vidění, rozumu, nebo spíš lásky?

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3. 7. 2020) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)

Svátek sv. Tomáše (3.7.)

Svátek sv. Tomáše (3.7.)
(2. 7. 2020) "Má-li někdo pochybnosti, není nenormální..."

Petr a Pavel (svátek 29.6.)

(27. 6. 2020) Petr a Pavel / dva sloupy církve / rybář a učenec / skála a učitel pohanů / oba ukazují svou lásku ke Kristu svým…

Nedělní videokázání (NEJEN) pro děti

Nedělní videokázání (NEJEN) pro děti
(26. 6. 2020) Ježíš řekl svým apoštolům: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru…

27. června 1950 byla komunisty popravena Milada Horáková

27. června 1950 byla komunisty popravena Milada Horáková
(25. 6. 2020) 27. 6. se proto připomíná Den památky obětí komunistického režimu. / "Jsem odevzdaná do vůle Boží - chci splnit…

Jan Křtitel (svátek 24. 6.)

Jan Křtitel (svátek 24. 6.)
(23. 6. 2020) Početím Jana Křtitele se odstartovaly události přímo vedoucí k našemu vykoupení. Proto církev věnuje pozornost nejen…

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)
(21. 6. 2020) Horlivý a zbožný biskup, který žil v chudobě. Reformátor kléru. Popraven králem Jindřichem VII. 22. 6. 1535

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)
(18. 6. 2020) Matt se narodil 2. 5. 1856 v Dublinu v Irsku. Všichni muži v rodině pili tak, že se…

Jan Nepomucký Neumann (svátek 19.6.)

Jan Nepomucký Neumann (svátek 19.6.)
(17. 6. 2020) Prachatický rodák Jan Nepomucký Neumann se stal misionářem v USA a americkým světcem. Ztělesňoval most mezi různými…

Varování před sektou Shincheonji

Jde o nové náboženské hnutí z Jižní Koreje. Církve po celém světě proti němu varují.

Důvodem je sektářská povaha, manipulativní praktiky, snahu o utajování, zásadní odklon od křesťanského učení apod.

Její členové zpravidla postupně opouštějí rodiny a omezují veškeré kontakty s vnějším světem.

Více informací:

www.scjinfo.cz