Sekce: Knihovna

7. Od zpovědi, formující svědomí, k výchově svědomí, které vede k obrácení (Adolf Pintíř)

z knihy Svátost pokání a smíření

„Já si své hříchy proberu s Pánem Bohem sám a nepotřebuji, aby u toho asistoval nějaký farář.“ Tak nebo podobně by asi mohla znít odpověď 18-ti letého mladíka na otázku matky: „Ty s námi letos nepůjdeš v adventu ke zpovědi?“ Odpověď zdánlivě burcující a alarmující, nicméně ryze pravdivá. Je to přesně ten věk, kdy se završuje proces od víry dítěte (a rodičů) k dospělé, osobní víře. Dovedeme si představit, jak vyděšená matka naléhá na faráře, aby s tím něco udělal a až dosud poslušnému chlapci domluvil.

Tato situace je pro nás klíčová z jediného důvodu: Její zvládnutí je výpovědí o kvalitě přípravy (tedy o katechezi) na svátost smíření, kterou náš pomyslný chlapec absolvoval před nějakými 10-ti lety. Samozřejmě, že si přejeme, aby po krátké epizodě našel důvěru k svátostnému konání i k osobě zpovědníka a účastnil se svátostného pokání církve (a tím také plně života církve). A právě proto je důležité ptát se, jaké faktory hrají rozhodující roli v katechezi při uvádění do svátostného života.

* Jako v každém katechetickém konání se i v tomto případě jedná o 3 skupiny faktorů, ovlivňujících katechezi.

Faktory si rozčleňme z hlediska:
1. Témat (obsahu)
2. Cílů
3. Metody





ad. 1
K dnešní situaci a praxi

V tomto případě nás především zajímá to, co je - z hlediska dogmatické teologie - svátost smíření, jakým způsobem se proměňuje její chápání v průběhu staletí a jaké jsou aktuální otázky z hlediska současné praxe.

V průběhu staletí doznala svátost smíření dvě zásadní změny: ve staré církvi byla tato svátost chápána jako znamení smíření s těžkými hříšníky, které bylo neopakovatelné. Jednalo se o tak těžká provinění, jakým byl např. odpad od víry apod. Hříšník byl vkládáním rukou biskupem znovu přijat do plného eucharistického společenství. Iroskotští mniši zavedli praxi, ve které bylo možno svátost pokání opakovat a to v soukromé formě. Jednalo se o formu duchovního vedení a pramen stálé obnovy křesťanského života. Je důležité všimnout si, že církev využila svobodu k uspořádání svátosti smíření takovým způsobem, aby účinně odpovídala situaci církve.

Zdá se, že se dnes nacházíme před podobným úkolem: najít odpovídající penitenciální praxi, aby křesťané i dnes zakoušeli v této svátosti sílu smíření a obnovy (obrácení). Zde se ale nejedná jen o provedení a „zažití“ liturgických změn, ale o hledání a nalezení konsekvencí vzhledem ke změněným předpokladům.

Touto změnou předpokladů se rozumí nejen dopad teologického poznání, ale i psychologie a sociologie.

* Je důležité si povšimnout, že došlo ke změně chápání viny ve společnosti, která je více psychologizována a tím pádem je vina chápána více jako problém psychologický a tedy také přemáhána psychologickými nástroji.

* Proměnilo se také vědomí hodnot ve vztahu k vědomí viny. Např. ekologická provinění jsou dnes chápána daleko závažněji než dříve.

* Změnila se také ochota nechat se vést církevní nebo společenskou autoritou. Člověk se daleko více řídí vnitřními než vnějšími příkazy. (To zdůrazňuje význam výměny zážitků.)

* Konečně účast na eucharistii není chápána jako odměna za stav „v milosti“, ale jako prostředek k životu v milosti.

Právě na tyto změněné předpoklady reaguje nové uspořádání liturgické formy svátosti smíření. Jedná se o dvě základní formy:
- individuální
- společné slavení s individuálním vyznáním

Katecheze o svátosti pokání a smíření si musí z hlediska obsahu zvláště povšimnout:
* vztahu křtu a slavení smíření - Zde se jedná o důraz na nový počátek a tedy o takové stavy, kde člověk podobné situace prožívá. V tom smyslu lze svátost smíření vidět jako zcela zvláštní formu křestní obnovy.

* otázky povinnosti a pozvání ke svátosti - Protože svátost není jen otázkou disciplinární, ale znamením vnitřní proměny a proměny celého společenství, není břemenem, ale šancí (srovnej zpytování svědomí v Obřadech pokání). Není ani výsledkem nějakého nového životního stylu, protože obrácení, odpuštění a nový začátek není nic samozřejmého, ale dar.

* vztahu pokání a hříchu - Ve výzvě k pokání je hříšný člověk povolán nechat se Bohem přijmout a spolehnout se na jeho vedení. Jedná se tedy o vyvolání člověka ve smyslu Ježíšova zvolání: „Lazare, pojď ven!“ (Jan 11,43) z různých forem rezignace, zklamání a falešných nadějí. Výsledkem takového pokání je proměna vztahu k vlastnímu i cizímu utrpení, k úzkoprsým a - v důsledku falešným - nadějím, k zbožšťování majetku, hospodářství, vědy, techniky, k bližním a k sobě samému, a schopnost přijmout Boha jako naději pro vlastní existenci (což je jistě důvodem k radosti a nikoliv k slzám).





ad. 2
Spektrum cílů při uvedení dětí do svátosti pokání a smíření

Při stanovování cílů pro svátostnou katechezi obecně platí:
1. Tam, kde jde o učení, nejde jen o přijetí vlastního obsahu, ale o vtažení celého člověka. Jde tedy o hodnoty, na jejichž základě se člověk rozhoduje pro to, co je důležité, raduje se, je smutný atd.

2. Jsou oblasti, kde lze stanovit měřitelné cíle. To neplatí v oblasti, kde jde o pomoc při přijetí evangelia.

3. U svátostné katecheze není výčet cílů programem nebo penzem, ale jde o oblast motivace k postojům a k jednání.

Vlastní (fundamentální) katechezi, kde je Bůh zvěstován jako spása a záchrana pro člověka, víra v Ježíše Krista je předávána jako „pra-svátost“ a církev ukázaná jako společenství v Duchu svatém, musí předcházet katecheze sledující evangelizační cíle (rozvíjí vzájemnou důvěru, umožňuje vzájemné obohacování a vede k identifikaci s církví) a uvedení do symbolů (učí odkrývat v symbolech skutečnost, symboly vysvětluje, učí vyjadřovat symbolicky postoje, očekávání, naděje... a symbolická jednání nacvičuje).


Vlastní spektrum cílů

Obsáhlejší a významnější než uvedení do svátostí musí být výchova svědomí a schopnosti konat pokání. Proto se sledují následující cíle:
1. Vysvětlit dětský svět s jeho radostmi a bolestmi a přivést k poznání základních lidských zkušeností. Sledujeme proto:
- Příklady prožívání radosti, ale také jejího porušení a rozbití.
- Situace z rodiny, třídy nebo hřiště, kdy byl porušen společný život; hledání východisek z takových situací.

- Situace, kdy je těžké jednat dobře.

- Situace, kdy se člověk brání děla dobré a přímo jedná zle.

- Situace, kdy je vtažen do lenosti vůči dobru nebo odplácení zlého zlem.

- Příklady, kdy se člověk odhodlá (vzmuží), přizná si vinu a uvědomí si svůj úkol - odpustit (jde hlavně o signály a jejich rozpoznávání).

- Zkušenosti (pozitivní i negativní) s ochotou odpustit a smířit se.


2. Přijmou Ježíšovu výzvu k obrácení a poselství o Boží vůli vše obnovit. Sledujeme proto:
* Biblické příběhy, kde se Ježíš obrací k člověku a vybízí ho k obrácení a ke konání dobra.

* Prožitky, kdy svou radost z dobrého chápeme jako jednotu s Boží vůlí a poslušnost tvůrčímu Božímu plánu.

* Okamžiky důvěry, kdy si uvědomujeme, že Bůh je nám blízko a pomáhá nám překonat náš odpor vůči dobru.

* Příklady, jimiž popisujeme, že hřích = bránit se dobru nebo ho nedělat, anebo přímo konat zlo a tím se vzdalovat Bohu.

* Ježíšovo poselství o otci, který vždy znovu odpouští, ukazuje svou lásku a tím člověku otevírá cestu ke konání dobra.

* Svědectví dospělých křesťanů, kteří na Boží volání odpovídají obrácením, prosbou o odpuštění a nacházejí novou radost.


3. Účastnit se na obrácení a smíření ve společenství věřících.

Sledujeme proto:
* Otázky, které hříchy se mezi námi objevují, a ptáme se, jak si - jako křesťané - můžeme projevit více lásky. (Zde můžeme popsat některé dětské hříchy, např. neposlušnost, lež, lenost, hádky atd.)
* Učíme se:
- jak prosit druhé i Boha o odpuštění a jak ukazujeme, že jsme sami odpustili.
- jak se navzájem upozornit na chyby a selhání.
- jak ukázat Bohu své odhodlání k dobrému.
- jak se připravuje společná kající slavnost.
- Kající prvky ve slavení eucharistie.


4. Seznámit s možnostmi přijetí svátostného smíření a vyjádření svátostného pokání. Sledujeme proto:
* Svátost jako znamení Božího odpuštění jednotlivým lidem v církvi.
* Učíme se jednotlivé části svátosti, gesta, a význam jednotlivých postojů.
* Učíme se, jak se vyjadřuje, „že je mi něco líto“, a jak požádat kněze o pomoc.
* Učíme se, co znamená „dát si dobré předsevzetí“.
* Poznáváme různé možnosti a formy zpovědi (uvažujeme, která je vhodnější).
* Učíme se modlitby, event. určité formule, spojené s touto svátostí, zpaměti.
* Vysvětlujeme úlohu kněze, zpovědní tajemství i to, že on sám také přijímá svátost smíření.
· Všímáme si pocitů, které jsou spojeny s přijetím svátosti. (Zde jde i o pocity během vlastní přípravy na svátost, protože artikulací různých obav a nejistot můžeme odbourat dětský strach ze svátosti).
·
* Hovoříme o pozvání k přijetí svátosti, zvažujeme možné obtíže, které se objevují i u dospělých a pomoc, kterou získávají jiní.





Ad. 3
Místo závěru

Z výše uvedeného vyplývá, že stojíme před úkolem formulovat metodiku uvedení do svátosti pokání a smíření tak, aby odpovídala současné situaci. Dnešní člověk ztratil vztah k vnější autoritě a proto už to není zpověď, která formuje jeho svědomí. Je teď potřeba zaměřit se na výchovu svědomí tak, aby člověk byl schopen správně hodnotit své činy a postoje, chybné a zlé byl schopen odsoudit a sám se před Bohem obžaloval. Svědomí, které člověka přivádí k obrácení.
Podle: Dieter Emeis, Sakramentenkatechese. Herder, Feiburg 1991



P. Adolf Pintíř působí v pastoraci a vyučuje katechetika na Teologické fakultě jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvod, obsah
• 1. Boží otcovství a milosrdenství v patrististice (Giovanni Coppa)
• 2. Podklady k přednášce Kajícnost v teologii východní církve (Michal Špaček)
• 3. Co říká a jak se využívá Vademekum pro zpovědníky (Antonín Liška)
• 4. Co potřebuje zpovědník znát z psychopatologie (Petr Goldmann)
• 5. Svátost pokání u kněží (P. Cyril Vojtěch Kodet, O.Carm.)
• 6. Příspěvek vývojové psychologie k praxi slavení svátosti smíření (Ludmila Muchová)
• 8. K dějinám svátosti smíření (Aleš Opatrný)
• 9. Práce ve skupinách