Četba Božího slova pozvedá naši duši,  aby nás nepřemohlo zoufalství,  - archív citátů

Sekce: Knihovna

3. Co říká a jak se využívá Vademekum pro zpovědníky (Antonín Liška)

z knihy Svátost pokání a smíření

Co je Vademekum? Je to dokument Papežské rady pro rodinu, orientační pomůcka pro zpovědníky. Shrnuje některé otázky mravouky o manželském životě a chce podat spolehlivé a jasné směrnice pro udělovatele svátosti. Chce poskytnout pastorační pomoc pro orientaci zpovědníků, aby se překonala nejednotnost a nejistota v jejich praxi. V rámci svátosti smíření dochází totiž ke konfrontaci církevní nauky s konkrétními - mnohdy tíživými - okolnostmi některých manželských párů a je třeba dospět ke správným závěrům.

Zpovědník, který chce vyhovět jasné nauce magisteria o manželské etice, ale zároveň chápe, ba prožívá existenciální nouzi zpovídajících se manželů, je v obtížné situaci, jak oběma stranám, mezi kterými musí prozíravě zprostředkovat, vyhovět. Nejednotnou praxi nelze vyložit nejednotnou teorií, ale rozdílnou mentalitou jednotlivých zpovědníků, od rigorózních k benevolentním, od úzkostlivých k sebejistým. (Vyskytl se v odborné literatuře i požadavek nepustit do zpovědnice kněze, který má naprostý nedostatek porozumění pro psychologii člověka, protože může způsobit jenom škodu). Výsledný rozptyl řešení je pohoršením manželů, kteří se setkávají s odchylným přístupem podle toho, kterého kněze navštíví. (Skoblík ve Sborníku str. 161).

Závažnost dokumentu - teologická hodnota: Je to dokument Papežské rady, odborné instituce, jistě dobře konzultovaný s odborníky. Odmítnout jej by bylo přinejmenším opovážlivé - temerarium.

Všechny dostupné texty, tedy i Vademekum, poukazují především na svatost v manželství. K svatosti jsou totiž povoláni všichni v každém stavu, právě podle svého stavu. Duší svatosti je láska, dar Ducha svatého. Božská láska zahrnuje lásku lidskou a povznáší ji. K lásce patří neodlučitelně sdílení, které zahrnuje i odříkání a oběť, radostné sebedarování. Tento prvek, sebedarování v lásce, dobře chápou i dnešní mladí lidé. Podstatným prvkem posvěcování v manželství je sjednocení osob a předávání života.

Na cestě ke svatosti dělá křesťan zkušenosti s lidskou slabostí, které se zdají normy, předkládané církví, příliš velkým břemenem, ale setkává se také s Božím milosrdenstvím a s pokornou lítostí přijímá odpuštění. „V nemalém počtu existují také oponenti, poukazující na přílišnou obtížnost předložené nauky pro většinu manželských párů. Magisterium však upozorňuje na to, že Bůh nežádá něco nemožného, i když je to obtížné. K výtce rigoróznosti církve stačí připomenout: nejen církev, i evangelium je značně náročné, ale na to bývá zapomínáno. Že se však něco z mravních požadavků, předkládaných manželům, může zde a nyní jevit bona fide nemožným, naznačuje princip graduality (Sb. str. 162)“. Je to tak, že Boží přikázání je upraveno možnostem člověka, ale člověka vykoupeného, toho, kterému byl darován Duch svatý. Normy mohou být velmi těžké, pro vykoupeného člověka však jsou splnitelné. Tolik Veritatis splendor. Je etickou samozřejmostí, že norma není ideál ale závazek zde a nyní.

Tady je třeba říci o tvorbě norem a o autoritě svědomí. V projevu k morálním teologům u příležitosti dvacátého výročí encykliky HV v roce 1988 upozorňuje Jan Pavel II. na to, že v průběhu boje proti HV začalo být svědomí chápáno jako instance, která si sama tvoří mravní normu. Využívá-li se svědomí k boji proti magisteriu, znamená to jak popření magisteria, jak ho chtěl Kristus (protože v jednom důležitém bodě svého působení přestává mít smysl), tak taky chápání svědomí, jak mu rozumí katolická církev. Svědomí netvoří normy, ale opírá se o ně, ne však jako pasivní čtenář hotového „textu“, ale v smyslu teonomní autonomie, při čemž teonomie zahrnuje jak příslušné formulace Božích závazků, tak interpretující magisterium jako charizmatický dar, daný lidem, kteří jej musí ovšem nejen vděčně přijímat, ale taky zodpovědně spravovat...“ (Sb. str. 162.)

V encyklice Veritatis splendor papež k tomu říká (35): V knize Genesis čteme …Hospodin Bůh dal člověku příkaz: Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť když z něho budeš jíst, musíš zemřít. Tímto obrazným způsobem zjevení učí, že moc rozhodovat o dobru a zlu nepřísluší člověku, nýbrž jen Bohu. Od chvíle, kdy může chápat a přijímat Boží přikázání, člověk je jistě svobodný. Má velice rozsáhlou svobodu…Tato svoboda však není neomezená, musí se zastavit před stromem poznání dobrého a zlého, poněvadž je povolána, aby přijala mravní zákon, který Bůh dal člověku. Ve skutečnosti právě tímto jeho přijetím lidská svoboda nalézá své pravé a plné uskutečnění. Bůh, jenž jediný je dobrý, dokonale zná, co je pro člověka dobré, a veden svou láskou předkládá mu to v přikázáních. Boží zákon tedy nezmenšuje a už vůbec nevylučuje lidskou svobodu, naopak ji chrání a rozvíjí (VS 35). V č. 54 cituje II.Vat. - GS: V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Proti tomu - říká papež - stojí výklady - směry, které staví proti sobě a oddělují svobodu a zákon a jako modlu vyzdvihují svobodu. To je tzv. „tvůrčí výklad morálního svědomí“, jenž je vzdálen od stanoviska církevní tradice a od jejího učitelského úřadu (VS 54). Projev svědomí potom už není „úsudek“, nýbrž „rozhodnutí“.

To je dnes už všeobecně známý jev, že člověk chce být naprosto svobodný, nepodléhající žádným závazkům a uloženým povinnostem. Chce konat jen to, pro co se sám rozhodne. To je vlastně rajské-ďábelské pokušení: Budete jako Bůh.

Ve VS 59 čteme: „Zatímco přirozený zákon zdůrazňuje objektivní a univerzální požadavky mravního dobra, svědomí uplatňuje tento zákon v jednotlivých případech, stává se pro člověka vnitřním příkazem a vybízí ho, aby konal dobro v konkrétních situacích. Svědomí tímto způsobem formuluje mravní povinnost ve světle přirozeného zákona... Úsudek svědomí nestanoví zákon, nýbrž dosvědčuje pravomoc přirozeného zákona a praktického rozumu ve vztahu k nejvyššímu dobru, kterým se lidská osoba nechá přitahovat a přijímá jeho přikázání. Svědomí není nezávislým a jedinečným zdrojem pro rozhodování o tom, co je dobré a co špatné.“ Závažnost chápání mravních norem zaznívá z těchto vět (VS 95,96): Církev se nikdy nemůže zříci zásady pravdy a důslednosti a nemůže proto souhlasit s tím, aby se dobro nazývalo zlem a zlo dobrem. Musí se vždy snažit, aby nedolomila nalomenou třtinu… V ničem nezmenšovat spásonosné Kristovo učení… Ve vztahu k morálním předpisům, které zakazují vnitřní zlo, neexistují pro žádného výsady a výjimky.

To poznávat, chápat a uskutečňovat může jen pravdivé a správné svědomí. Je ale pravda a skutečnost, že dnes u mnoha lidí takové není: že je bludné a může být i nezaviněně bludné. Výchova svědomí je velký a důležitý úkol, protože „svědomí současného člověka je dezorientováno výzvami ze sociální, ekonomické, politické a vědecké oblasti. …Mravní život člověka trpí krizí pravdy, což vede k individualistické etice“ (FR). A v oblasti sexu, omezování porodnosti, ochrany před těhotenstvím a potratu jsou lidé - a na mládež to zvláště je zaměřeno a působí - stále pod palbou čistě hedonistických názorů a zásad, prohlašovaných za jedině správný způsob jednání a života. Je docela pravděpodobné, že jsou lidé, mladí, kteří v životě neslyšeli zásady přirozené mravnosti, tím méně křesťanské mravní zásady v této oblasti.

Vademekum se dále zabývá naukou církve o odpovědném rodičovství.

1) Rodina je svátost života. V lidském otcovství a mateřství je přítomen sám Bůh, a to způsobem odlišným od všeho ostatního plození na zemi. Je to spolupráce s Bohem, který přenáší svůj obraz na nové stvoření, jedinečná spolupráce s láskou Stvořitele a Vykupitele, který skrze ně stále rozšiřuje a obohacuje svou rodinu (EV 43, GS 50). Církev je přesvědčena, že lidský život, i slabý a trpící, je vždy nádherný dar Boží dobroty (FC 30). To je základem radosti a úcty křesťanů vůči otcovství a mateřství Označuje-li se toto rodičovství v posledních církevních dokumentech za „odpovědné“, slouží to účelu pozvednout vědomí a velkodušnost manželů, pokud jde o požadavek předávání života, který v sobě skrývá věčnou hodnotu, a zdůraznit jejich úlohu vychovatelů. Spadá nepochybně do odpovědnosti manželů - kteří ať si ovšem dají přiměřeně poradit - rozvážně a v duchu víry uvážit velikost své vlastní rodiny a s přihlédnutím k mravním směrnicím pro manželský život učinit příslušná konkrétní rozhodnutí.

2) Proto budou plnit svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností. S vnímavou uctivostí vůči Bohu si vytvoří společnou dohodou a úsilím správný úsudek Při tom přihlédnou jak k vlastnímu dobru, tak k dobru svých dětí, ať již narozených nebo v budoucnu předvídaných; uváží též hmotné i duchovní podmínky doby a své situace a budou mít konečně zřetel i na dobro rodinného společenství, světské společnosti a církve. Tento úsudek si koneckonců musí udělat manželé před Bohem sami. Ať si však jsou křesťanští manželé vědomi toho, že způsob svého jednání nemohou určovat podle své libovůle, ale že se vždy musí řídit svědomím, které se má přizpůsobovat Božímu zákonu, a že mají být učenliví vůči učitelskému úřadu církve, který tento zákon ve světle evangelia autenticky vykládá. Koncil v konstituci Gaudium et spes upozorňuje na jednu důležitou věc: Tam, kde je přerušen intimní manželský život, mohou se octnout v nebezpečí věrnost a dobro dětí.

Mravní povaha jednání nezávisí jen na upřímném úmyslu a zhodnocení podmínek. Jsou nutná objektivní měřítka. Ta se berou z přirozenosti lidské osoby a jejích činů. Nesmí se nastoupit cesta, která zamítá učitelský úřad církve, vykládající Boží zákon.

Podle podmínek fyzických, hospodářských, psychologických a sociálních může se odpovědné rodičovství projevovat dvojím způsobem: buď řádně uvážené a velkodušné rozhodnutí mít početnou rodinu, anebo rozhodnutí, učiněné z vážných důvodů a při zachování mravního zákona, vyhnout se dočasně nebo na neurčitě dlouhou dobu narození nového dítěte. Potom jde o zabránění početí - nebo snad by se dalo říci - vyhnout se početí využitím neplodných období, protože antikoncepce, to znamená úmyslné zneplodnění manželského spojení, je podle platného učení církve o sobě hříšné jednání. Na toto učení je třeba hledět jako na definitivní a neměnné. Tolik HV. Antikoncepce je v závažném rozporu s manželskou čistotou, staví se jak proti sdělování života, tak i proti vzájemnému sebeodevzdání manželů; porušuje skutečnou lásku a popírá Boží suverenitu nad sdělováním lidského života. Specifický a mravně závažný hřích je potom použití prostředků s potratovým účinkem.

O nedovolenosti antikoncepce mluví nejen encyklika Humanae vitae Pavla VI, ale také Apoštolská exhortace Jana Pavla II. Familiaris consortio.

Encyklika Humanae vitae prohlašuje za zavržitelný „jakýkoli zásah, který buď vzhledem k předvídanému manželskému spojení, nebo při jeho uskutečňování, nebo v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit reprodukci života“. Dále se říká: „Na ospravedlnění manželského styku úmyslně zneplodněného se nemůže nikdo dovolávat jako platných důvodů zásady volby menšího zla nebo tvrdit, že takový styk tvoří jeden celek se stykem plodivým, k němuž došlo nebo k němuž dojde, a že to vše dohromady jako celek je stejně mravně dobré. Je-li totiž někdy opravdu dovoleno trpět menší mravní zlo, aby nedošlo ke zlu většímu, nebo aby bylo dosaženo většího dobra, není dovoleno ani z nejzávažnějších důvodů dělat zlo, aby z něho vzešlo něco dobrého, t.j. činit předmětem pozitivního úkonu vůle něco, co je vnitřně nesprávné, a proto nedůstojné lidské osoby, i když se to děje s úmyslem zachovat nebo podpořit dobro osobní, rodinné nebo sociální. Je tedy omylem domnívat se, že manželský styk záměrně zneplodněný, a proto svou podstatou mravně špatný, by mohl nabýt mravní hodnoty celkovou souvislostí plodného manželského života“ (Pavel VI., encyklika Humanae vitae, čl. 14)

„Když manželé antikoncepcí odtrhnou od sebe tyto dva významy, které vepsal Stvořitel do podstaty muže a ženy a do dynamiky jejich pohlavního spojení, podrobují Boží plán své libovůli. Manipulují s lidskou sexualitou a snižují ji, a tím i sebe a svého partnera - protože odnímají sexualitě charakter úplného sebeodevzdání. Zatímco pohlavní spojení celou svou povahou vyjadřuje bezvýhradné vzájemné sebedarování manželů, stává se z něho antikoncepcí projev objektivně opačný, sebedarování neúplné. Tak přistupuje k odmítnutí otevřenosti pro život také zfalšování vnitřní pravdy manželské lásky, která je povolána k sebeodevzdání celé osoby“ (Jan Pavel II., Apoštolská adhortace FC čl. 32)

(pozn. 33 (4) na str. 13 Vademekum).

Jan Pavel II upozorňuje také v encyklice Evangelium vitae, že „bohužel v myšlení lidí se stále více stírá rozdíl mezi antikoncepcí a potratem. Den ode dne také tomu stále více napomáhá výroba chemických prostředků, nitroděložních tělísek a podkožních injekcí, které jsou stejně snadno distribuovány jako antikoncepční prostředky, ačkoli vlastně zasahují člověka v nejranějším období jeho života a způsobují ve skutečnosti potrat.“

Namítá se ovšem, že mezi antikoncepcí a přirozeným plánováním rodičovství je rozdíl čistě formální. Snad k vysvětlení stačí, co je uvedeno v HV 16 a ve FC 32.

„Existují-li tedy vážné pohnutky, aby mezi narozením dětí byl větší odstup z důvodu tělesného nebo duševního stavu manželů nebo z důvodů vnějších, církev učí, že tehdy je dovoleno přidržet se přirozených rytmů, které mají vztah k plodivým funkcím a užívat manželství jen v obdobích neplodných a tak regulovat porodnost, aniž by byly narušeny mravní zásady, o nichž jsme se nyní zmínili.

Církev není v rozporu sama se sebou, když považuje za dovolené uchýlit se k využití neplodných údobí, zatímco odsuzuje jako vždy nedovolené užívat prostředků přímo namířených proti oplodnění, i když se to děje z důvodů, které se mohou zdát čestné a vážné. Oba způsoby jsou totiž podstatně odlišné. V prvním případě manželé oprávněně využívají přirozené dispozice. V druhém případě brání uplatnění přirozených pochodů. Je pravda, že v prvním i v druhém případě manželé mají společnou pozitivní vůli vytříhat se potomstva z důvodů, s nimiž lze souhlasit a hledají jistý způsob, jak toho dosáhnout. Ale stejně tak je pravda, že pouze v prvním případě se dovedou zříci manželského styku v plodných údobích, i když ze správných pohnutek není žádoucí mít další potomstvo a manželské projevy si pak prokazují na znamení lásky a na upevnění vzájemné věrnosti v údobích neplodných. Když si takto počínají, je to projev lásky opravdu čestné“ (Pavel VI. encyklika Humanae vitae čl. 16)

„Když naproti tomu manželé tím, že se přizpůsobují obdobím neplodnosti, respektují spojitost mezi stykem a plozením, jež jsou v lidské sexualitě neoddělitelné, podrobují se Božímu plánu a využívají sexuality v její původní dynamice, jakou je úplné sebeodevzdání, bez manipulování a znetvoření“ (Jan Pavel II., Apoštolská adhortace FC čl. 32)

„Úkol výchovy pro život přináší s sebou i výchovu manželů k odpovědnému rodičovství. Ve svém skutečném významu zodpovědné rodičovství vyžaduje, aby snoubenci byli vnímaví ke svému povolání od Pána a věrně s ním spolupracovali na jeho plánech. To je jistě možné i tam, kde je rodina zásadně otevřena pro přijímání nových životů a kde manželé dokazují, že oni sami jsou skutečně ochotni sloužit životu, a to i tehdy, když z vážných důvodů a v souladu s morálními předpisy se rozhodnou po dobu časově omezenou či neomezenou nedávat život novému dítěti. Morální zákon je však zavazuje, aby v každé situace ovládali své přirozené sklony a vášně a respektovali biologické zákony, které jsou vepsány do jejich osobnosti. Takováto poslušnost, v duchu služby odpovědnému rodičovství, umožňuje legitimní užití přirozených metod regulace plodnosti“ (Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, čl. 97) (Text z pozn. 35 na str.14 Vademekum).

Když to tedy shrneme:

Církev vždy učila a učí, že antikoncepce je sama o sobě hříšné jednání: Je v závažném rozporu s manželskou čistotou, staví se jak proti sdělování života, tak i proti vzájemnému odevzdání se manželů, porušuje skutečnou lásku a popírá Boží suverenitu nad sdělováním lidského života. Specifický a mravně závažný hřích vzniká při použití prostředků s potratovým účinkem.

Jediný způsob, jak regulovat porodnost, který nemá mravní závadu, je periodická zdrženlivost, tj. užívat manželství jen v neplodných obdobích.

I tento způsob uchránit se před novým početím je mravně závadný, když k němu vedou nečestné = špatné důvody: sobectví, snaha uchránit se větší práce, větších nákladů na rodinu, méně pohodlí atd. „Je třeba říci jasně: když při rozhodování o zabránění početí rozhodují sobecké pohnutky, nezachrání jejich mravnost výběr metod, i kdyby se jednalo o úplnou nebo periodickou zdrženlivost. Hádání se o metody nemá smysl, jestliže v základu je odpor k dítěti (Häring, Frei in Christus, 496)

Přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu. Již v prvních stoletích církev prohlásila, že každý záměrný potrat je špatnost. Toto učení se nezměnilo. Morální závažnost úmyslného potratu se objeví v celé své pravdě, když si uvědomíme, že se zde jedná o zabití člověka, a zvláště když vezmeme v úvahu všechny okolnosti, které ho provázejí. Je zabíjen člověk, který sotva začal žít, a nemůže tedy existovat nikdo, kdo by byl více nevinný (EV 58).

Jak tyto principy uvést do praxe: do života mužů a žen, manželů, a do zpovědnic?

l. Je nutné k takovému postoji vychovávat. Prakticky od dětství. Děti musí vidět soulad v rodině, obětavost rodičů, radost z dětí, i dalších dětí. V dospívání je nutná výchova k sebekázni a odpovědnosti. Pokračovat ve výchově k obětavosti a k lásce k dětem, zvláště sourozencům. Učit je chápat, že další člen rodiny neznamená ekonomické zchudnutí, nýbrž duchovní obohacení (My máme nové auto - my máme Pepíčka).

2. Je nutné důkladně poučit snoubence, v obecnějších kurzech i při individuální přípravě na svátostný sňatek. Tady je jim třeba otevřeně říci, jaké je učení církve, co žádá Boží zákon. Pamatovat na rozdíl mezi věřícími, kteří už o tom něco znají a nevěřícími, kteří jsou formováni ve svědomí veřejným míněním a sdělovacími prostředky. Domnívám se, že dnes se obě kategorie mladých stejně velmi blíží.

Co s nimi? Jejich svědomí je bludné - většinou nezaviněně bludné. Nechat je v nevědomosti - svaté nevinnosti - nebo je z ní vytrhnout? Ohledně potratu je třeba rozhodně nevědomost rozbít. Oba manželé a žena zvlášť musí vědět, že je to zabití člověka. Totéž platí potom ve zpovědnici. Musí vědět, že je to stiženo trestem. Oni to ostatně v podvědomí nebo nejasně cítí.

(Nevědomost o trest = neupadá. Ale to přichází v úvahu jen jednou!)

Snoubencům je třeba také říci jasné slovo o rodině a o regulaci porodnosti. Jasné hranice dobra a zla. Ne pohodlnost - ne zabití. Všechno uvažování je možné jen v těchto mezích. (Obecná směrnice círk. učení: nebát se více dětí - nikde není psáno: tolik, kolik je možné)

Učení církve je: manželský úkon nemůže/nesmí být odloučen od možnosti vzniku života. Jednání, které tyto dvě věci odlučuje, je špatné.

Je důležité a nutné vysvětlit snoubencům především, proč a jakým právem církev zasahuje do této oblasti lidského života, a teprve potom má smysl vysvětlovat jim, proč je podle učení církve dovoleno přidržet se přirozených rytmů, zatímco odsuzuje jako vždy nedovolené užívat prostředků ostatních, zabraňujících oplodnění, i když je to z čestných a závažných důvodů. Vysvětlit, že tu není církev v rozporu sama se sebou, jak už bylo řečeno (Vad str.14, pozn. 35)

Zdá se mi ale, že je třeba jít ještě dál… Proč církev stále zdůrazňuje, že při sexuálním aktu nesmí být vyloučena možnost předání života?

Je to úcta k důstojnosti člověka, k důstojnosti lidské osoby. Už existence člověka jako muže a ženy a jejich tělesné uzpůsobení znamená jednoznačně spojení pro vznik nového života. Tělesné uspokojení, které je s tím spojeno, je druhotné. Tak je to v čistě tělesné sféře. Člověk je ale bytost s duševním životem, a tady přistupuje duševní vazba lásky, vzájemné podpory a pomoci a společné péče o dítě. Odloučení aktu od jeho přirozeného cíle rovná se zneužití člověka, je umělým zásahem proti biologickým zákonům. Snižuje osobu na předmět a prostředek. Dr. Skoblík to vyjadřuje takto: „Duševní rozdíly pohlaví jdou do hloubky lidské osobnosti a nejsou jen plodem kultury. Sexuální aktivita se u člověka odehrává jinak než u živočišstva, a to v rámci osoby. Člověk nechce být přijat druhým jako předmět“ (Přehled, str. 202).

Velmi hluboká, ale na druhé straně dobře osvětlující je úvaha Jana Pavla II. o osobě a daru, oboustranném obdarování v sexu. Porozumět nesprávnosti antikoncepce předpokládá vidět dar svého vlastního života a života partnera, zvláště pak dar nového života v duchu úcty vůči smysluplnému poutu obou dvou darů, kterou dlužíme Stvořiteli (Přehled, str. 204 a 205).

Při přípravě na manželství je možné - vlastně nutné - nepředpokládat, že snoubenci vědí co a jak i ohledně antikoncepce. A tu je třeba, aby jim kněz do jejich znalostí vnesl světlo křesťanské morálky.

Já jsem to jako farář vykládal takto:
Především manželé se nesmí bát mít více dětí. Na druhé straně církev nikde neučí a neukládá a nežádá, aby v manželství bylo tolik dětí, kolik se jich může podle biologických zákonů v době manželství narodit. Rodičovství musí být odpovědné, brát ohled na dobro manželů a dětí, které už jsou na světě a které se ještě mohou narodit. Tak přichází na řadu regulace. Manželé si při ní určují, kolik dětí a v jakých intervalech. „Tento úsudek si musí před Bohem udělat manželé sami. Nikdo nemůže a nesmí vzít manželům toto rozhodnutí. Jen oni mohou, spojeni v lásce Boží, posoudit sílu vzájemné lásky, vychovatelské umění a duševní i tělesné zdraví“ (Berhard Häring, Frei in Christus).

Tato úvaha, kolik a kdy, musí být objektivní, poctivá a svědomitá. Manželé nesmí klamat sami sebe, že další děti mít nemohou. Důvodem omezování rodiny nesmějí být sobectví. O tom už byla řeč. Kdyby důvodem pro omezení bylo sobectví, byla by špatná dokonce i úplná zdrženlivost. (Účel má podstatný vliv na mravní hodnotu skutku.)

To je něco jako dolní hranice. A horní: situace se nikdy nesmí řešit zničením života, který už začal = potrat jakýmkoliv způsobem.

V rámci těchto zásad, při jejich zachování, existuje více způsobů, jak zabránit početí. Jediný, který je z hlediska křesťanské morálky nezávadný a dovolený je periodická zdrženlivost. (Řekl jsem co nejstručněji, co to znamená - o tom zpravidla nevěděli nic - a uvedl jsem jim literaturu, případně jsem jim ji dal - Šipra).

Žádná jiná metoda není dobrá a bez hříchu. Ale nemusí být vždycky těžce hříšná (jestliže není možná periodická zdrženlivost).

Bernad Haering uvádí (Die grosse Versöhnung) názory tří biskupských konferencí - kanadské, francouzské a italské - k této otázce (Die grosse Versöhnung str. 318).

A teď vlastní Vademekum - návod k jednotné zpovědní praxi:
Rady, doporučení a instrukce jsou shrnuty v sedmnácti bodech. Na prvním místě bych uvedl bod 16: Od kněží se očekává, že - v dokonalé věrnosti učitelskému úřadu církve - budou jak při katechezi a přípravě na manželství, tak při poučování a udílení svátosti smíření používat jednotná kriteria o mravní hříšnosti antikoncepce.

Biskupové ať v tom směru projevují zvláštní starostlivost. Nedostatek jednotnosti v katechezi a při udílení svátosti smíření nezřídka vyvolává u věřících pohoršení.

K tomu je dobré přečíst si poznámku z HV Pavla VI. hlavně: „prvním úkolem těch, kteří vyučují morální teologii je vykládat bez dvojsmyslnosti nauku církve o manželství… je svrchovaně důležité pro klid svědomí a pro jednotu křesťanského lidu, aby se všichni, jak na poli mravouky, tak na poli věrouky přidržovali učitelského úřadu církve a mluvili tímtéž jazykem….V ničem neslevit ze spasitelné nauky Kristovy je vynikající forma lásky k duším“ (HV 28-29).

Důležitá je také katecheze o křesťanském povolání k manželské lásce. Je ovšem důležité také, aby zpovědník mohl poukázat na pomoc manželských středisek a rádců. Centra pro rodinu mají v tomto smyslu - nebo by mohla mít - velký význam. O tom v bodě 17.

Je také třeba vést manžely k tomu, aby hledali posilu v nadpřirozených prostředcích, modlitbě a svátostech. Bez nich nelze dosáhnout sebeovládání. (bod 15).

Bod 13 a 14 podává směrnice, jak si počínat, když se jedná o spolupráci - podporu jednoho manžela k hříšnému počínání druhého v manželském soužití. Tady se může jednat o násilí (nespravedlivé nucení, jemuž se druhý z manželů nemůže prakticky stavět na odpor.

„Velmi dobře také církev svatá ví, že nezřídka jeden z manželů hřích spíše trpí než sám činí, když připouští z příčiny skutenčě závažné zvrácení správného řádu, sám však je proti této zvrácenosti, a že tedy je bez viny, jenom když také zde pamatuje na zákon lásky a neopomene druhého zrazovat před hříchem a odvracet jej od něho“ (Pius XI., encyklika Casti connubii čl. 60) (Vad pozn. 46 na str. 19) nebo o podporu ve vlastním smyslu, zřejmě když se jedná o zachování snesitelné atmosféry v manželství.

Takové napomáhání může být přípustné, jsou-li současně dány tyto tři podmínky:
1. Jednání manžela vedoucí k podpoře nesmí být o sobě mravně nedovolené.

2. Musí existovat příslušné závažné důvody k napomáhání k hříchu manžela.

3. Musí tu být úsilí pomoci manželovi v tom smyslu, aby od svého jednání upustil (trpělivostí, pomocí modlitby, lásky a rozhovoru; nikoli nutně ve chvíli aktu samého a rovněž ne při každé příležitosti).

Taková podpora není dovolena, požívají-li se prostředky s potratovým účinkem. Nadto je třeba přiměřeně posoudit spolupráci se zlem, používají-li se prostředky, mající možný potratový účinek. (Vad str. 20).

Vůči těm, kteří mají sice dobrou vůli, ale nejsou schopni dosud pochopit a přijmout náročné požadavky Božího zákona, je třeba moudře aplikovat zákon odstupňování - graduality. To nesmí ovšem znamenat odstupňování zákona, jež je zaměřeno na zmírnění jeho požadavků. Záleží spíše v požadavku rozhodného odklonu od hříchu a stálém postupu vpřed k dokonalému spojení s vůlí Boha a jeho láskyplných přikázání. „…nemohou pokládat zákon za pouhý ideál, kterého se má dosáhnout jednou v budoucnosti, ale musí ho pokládat za Kristův příkaz a snažit se překonávat ze všech sil těžkosti.“ (FC 34).

Velmi důležité je pevně hájit, že je nepřípustné činit vlastní slabost kritériem mravnosti (bod 10). To platí samozřejmě všeobecně: slabost lidí vůbec v ohledu sexuální ukázněnosti nemůže být prohlášena za normu mravnosti. V tom ohledu Jan Pavel II. důrazně říká morálním teologům v encyklice VS:
Morální teolog má proto pozorně a přesně rozlišovat v souvislosti s dnešní převážně vědeckou a technickou kulturou, která je vystavena nebezpečím relativismu, pragmatismu a positivismu. Z teologického hlediska nejsou morální zásady závislé na historické době, ve které se objevují. Fakt, že někteří věřící jednají, aniž by se řídili učením učitelského úřadu církve, anebo chybně považují za morálně správné jednání, které jejich duchovní pastýři prohlašují za odporující Božímu zákonu, nemůže být platným důvodem pro odmítání morálních předpisů, kterým učí církev. Potvrzování morálních zásad nespadá do pravomoci empiricko-formálních metod. Morální teologie nepopírá jejich platnost, ale neomezuje pole svého bádání pouze na ně. Je věrná nadpřirozenému smyslu víry a bere v úvahu především duchovní rozměr lidského srdce a jeho povolání k Boží lásce.

Zatímco humánní vědy, podobně jako všechny experimentální vědy, rozvíjejí empirický a statistický pojem „normálnosti“, víra naproti tomu učí, že taková normálnost nese v sobě stopy pádu člověka, který ztratil svůj původní stav, čili je poznamenána hříchem. Jen křesťanská víra ukazuje člověku zpětnou cestu „k začátku“, která je často odlišná od cesty empirické normálnosti. V tomto smyslu nemohou být vědy o člověku, přes velkou hodnotu poznatků, jež poskytují, pokládány za rozhodující ukazatele morálních předpisů. Jen evangelium zjevuje plnou pravdu o člověku a jeho mravní cestě. Tím osvěcuje a npomíná hříšníky a hlásá jim Boží milosrdenství, které neustále působí, aby je uchránilo jak před zoufalstvím, že nemohou poznat a zachovávat Boží zákon, tak i od opovážlivé domněnky, že mohou být spaseni bez zásluhy. Kromě toho jim připomíná radost z odpuštění, neboť jen ta dává sílu poznat, že v morálním zákoně je osvobozující pravda, milost naděje a životní cesta. (VS 112)

Velkým problémem bude omyl svědomí: buď nepřekonatelná nevědomost nebo nezaviněně nesprávný úsudek. Obě tyto okolnosti budou dnes velmi časté. Řekl bych nejčastěji nezaviněně a nepřekonatelně bludné přesvědčení. Při dnešní výchově, mentalitě většiny společnosti, neustálé propagandě - a nakonec i při stále větší tendenci chtít dokonalou svobodu ve všem, je to zcela pochopitelné.

Vademekum o tom říká v bodě 7: „Svátost smíření vyžaduje u kajícníka upřímnou lítost, formálně úplné vyznání všech smrtelných hříchů a předsevzetí s pomocí Boží už do hříchu znovu neupadnout. Všeobecně není nutné, aby zpovědník kladl důkladnější otázky týkající se všech těch hříchů, jichž se kajícník dopustil z nepřekonatelné nevědomosti jejich mravní hříšnosti nebo na základě nezaviněně nesprávného úsudku. I když samozřejmě mravně nelze takové hříchy započítávat, přesto znamenají zlo a nepořádek. Zlo nepřestává být zlem, porušením vztahu k pravdě a dobru...“

Praxe ve zpovědnici - jednání zpovědníka s kajícníkem - se zcela týkají body 1 až 6 a 11: Zpovědník se musí chovat k penitentovi podle vzoru Krista Pána s láskou pastýře, rozvážně a moudře. Má jej povzbudit a pomoci mu. Vždy předpokládá dobrou vůli, když hříšník přichází k Bohu se svými vinami a s lítostí (č.1 a 2). Kněz je znamením a nástrojem milosrdné Boží lásky k hříšníkovi.

Vyslechne trpělivě vyznání. Když se mu zdá příliš stručné nebo mechanické, snaží se doplnit vyznání otázkami. Při kladení otázek postupuje kněz s opatrností a uvážením s přihlédnutím k okolnostem a věku kajícníka a neptá se na jméno spoluviníka (CIC, kán. 979).

Když se ptá penitent, moudře a šetrně odpoví, aniž by schvaloval falešné mínění. Potom penitenta napomene, poučí, povzbudí, pomůže k předsevzetí a lítosti.

Kajícníkovi, jenž po těžkém porušení manželské čistoty projeví lítost a bez ohledu na opětovné pády chce v budoucnu bojovat proti hříchu, ať se svátostné rozhřešení neodpírá. Zpovědník se má varovat, aby dal najevo nedostatečnou důvěru v Boží milost nebo ochotu kajícníka, a upustí proto od požadování absolutní záruky bezvadného jednání v budoucnosti, když to ani není lidsky možné (bod 11). Upadnout zpět do hříchů antikoncepce není o sobě důvod k odmítnutí rozhřešení. Nelze ho však udělit, chybí-li dostatečná lítost nebo předsevzetí znovu nehřešit.

Tam, kde je to možné, je velmi užitečné duchovní vedení a větší poučení a povzbuzení (bod 12).

Ve zpovědnici se však kněz nesetká jen s případy rodiny a jejího omezování a s tím spojenými problémy, ale také s dalšími situacemi mezi mužem a ženou. A tam je také potřebná jednotná praxe. Jsou to řešení známá, a tak opravdu jen připomínka.

1) volné soužití bez manželství. To je jasný příklad trvání v blízké příležitosti k hříchu (situace, kdy člověk zpravidla hřeší). Když je dobrovolná, je nutné ji opustit. Může být ale také nutná, např. (nebo snad výlučně!) mají spolu děti a musí se o ně starat.

Obecná zásada zní: musí se snažit z blízké příležitosti udělat vzdálenou. K tomu by musel užít prostředků vnějších - určité odloučení - i vnitřních nadpřirozených. Ovšem taková situace by byla asi velmi řídká, ne-li nemožná. Takoví zřejmě nepřijdou, nebudou ochotni.

2) Pouze civilní manželství. Aby mohl kajícník takto žijící dostat rozhřešení, musí se jeho manželství vyřešit. Buďto musí své manželství uzavřít církevně, nebo je konvalidovat (když nechtějí mít novou svatbu), nebo když to není možné (jedna strana není ochotna dát manželský slib předepsaným způsobem), byla by možná sanace. Podmínkou je, že manželský souhlas trvá a je pravděpodobné, že strany chtějí vytrvat v manželském životě. Sanace manželství je možná i bez vědomí druhé strany, ale použít toho lze, jen když opravdu není jiná možnost. Takovéto řešení je možné jen tehdy, když u obou civilních manželů církevnímu manželství nic nebrání.

3) Rozvedení znovu oddaní.

Poznámka: Rozvedenému, který neuzavřel nové manželství, nebrání nic v přijímání svátostí. To platí pro toho, kdo rozvod nezavinil - nežádal. Musí být ochoten, když je to možné, manžela přijmout nazpět.

Kdo rozvod zavinil, má velkou vinu. Provinilý nejen že musí být ochoten vrátit se do manželství, když je to možné, ale je povinen i nějak se o to pokusit. Když není možné zlo napravit a žije sám, může dostat rozhřešení.

Rozvedení znovu oddaní žijí dobrovolně ve stavu hříchu. Nemohou dostat rozhřešení a přijímat eucharistii, a to ani např. občas nebo jednou za rok apod. Ale i pro ně víceméně platí to, co o blízké příležitosti nutné: když se nemohou rozejít, protože jsou povinni se starat o děti, nebo také proto, že v pokročilém věku jsou odkázáni na vzájemnou pomoc, a (v obou případech) oba jsou odhodláni žít bez úkonů, které jsou vyhrazeny manželům (FC 84), mohou přijímat svátosti, ale ne tam, kde se o jejich situaci ví. To by mohlo vést k pohoršení a omylům, pokud jde o nerozlučnost platně uzavřeného manželství.

Výborné pastorační poznámky má k tomu Bernhard Häring v knize Die grosse Versöhnung, str. 96 až 99.

Použité zkratky:
VS - Veritatis splendor
FR - Fides et ratio
GS - Gaudium et spes
HV - Humanae vitae
Přehled - Přehled křesťanské etiky, Skoblík
FC - Familiaris consortio
Vad - Vademecum
Sb - Sborník Katolické teologické fakulty
EV - Evangelium vitae



Literatura:
Vademecum pro zpovědníky v některých otázkách manželské morálky, Sekretariát ČBK, Praha 1997
Jiří Skoblík, Vademekum, Výtah s komentářem ve Sborníku Katol. teol. fakulty UK, Karolinum Praha, 1998 160-180
Jiří Skoblík, Přehled křesťanské etiky, Karolinum Praha 1997, str. 201-216,
Bernhard Häring, Die Grosse Versöhnung, Otto Müller, Salzburg 1970,
str. 209-223
Bernhard Häring, Frei in Christus, Herder Freiburg-Basel-Wien, 1982
Familiaris consortio
ThDr Antonín Liška, redemptorista, je sídelním biskupem v Českých Budějovicích.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Mediálně spolupracujeme.

Čtení z dnešního dne: Sobota 24.8. svátek sv. Bartoloměje

Zj 21,9b-14; Jan 1,45-5

Komentář k : Jan 1,45-51
Mohu si položit otázku, zda dokážu někomu přiblížit Ježíše… Najdu někoho poctivého, „ve kterém není lsti“ a zkusím jej – třeba v modlitbě – Pánu představit?

Zdroj: Nedělní liturgie

sv. Bartoloměj (svátek 24.8.)

(23. 8. 2019) „Čím nás může tento takřka anonymní světec inspirovat?

Doporučujeme: Všední život s Duchem Svatým

Doporučujeme: Všední život s Duchem Svatým
(21. 8. 2019) Na příkladech z vlastního života i z života světců (Jan Pavel II., Terezie z Lisieux aj.) autorka...

21.8.1968 Komunismus = ´bratrství´s kulometem u hlavy

21.8.1968 Komunismus = ´bratrství´s kulometem u hlavy
(19. 8. 2019) 21.8.1968 vtrhly komunistické armády do tehdejšího Československa... Komunistické ideje mohou být líbivé a lákavé, ale...

Svatý Maxmilián Maria Kolbe (svátek 14.8.)

(13. 8. 2019) "Nenávist není tvůrčí síla, jenom láska je tvůrčí síla..." (odkaz na kna.cz)

15.8. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

(13. 8. 2019) K čemu nám slouží tento svátek?

Knižní tip pro děti a katechety: Bůh je tady!

Knižní tip pro děti a katechety: Bůh je tady!
(7. 8. 2019) Kniha je určena dětem raného školního věku a představuje pomůcku, jak s nimi vést rozhovory o křesťanských...

Exercicie na Lomci 19. - 23. 8. s P. Josefem Prokešem - Evangelii gaudium

Exercicie na Lomci 19. - 23. 8. s P. Josefem Prokešem - Evangelii gaudium
(5. 8. 2019) Jak srozumitelně předávat Boží slovo v dnešním světě? Jak prožívat evangelium tak, aby bylo přitažlivé i pro naše okolí?...

Abbé Pierre - výročí narození (* 5. 8.1912 + 22. 1.2007)

(4. 8. 2019) Francie je ke křesťanství poměrně vlažná. Přesto byl její nejpopulárnější osobností po mnoho desetiletí františkánský...

Proměnění Páně (6.8.)

(4. 8. 2019) Událost Proměnění Páně obrací náš pohled k Božímu světlu, abychom se tak vymanili z temnot života…