Modlitba kmotra (kmotry) za svého kmotřence (svoji kmotřenku)

z knihy I darebák má duši , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Otče svatý,

stojím nyní v otcovské (mateřské) a také služebné autoritě, kterou jsi mi skrze svoji církev svěřil v den křtu mého kmotřence [jméno].

Uděl mi prosím milost, abych s ním nesl jeho břemena a ve všem mu žehnal, aby mohl nést ovoce. Dej mi vytrvalost, abych mu byl duchovně blízko až do konce. Kéž je mou radostí ohlašovat evangelium jeho srdci, jeho duši i jeho duchu. Kéž je mou radostí, když se ty sám staneš jeho největší radostí.

Ano, požehnaný jsi, Bože zástupů, který mi dáváš [jméno] jako kmotřence, tento plod stvoření, zplozený jeho tatínkem a maminkou. Prorokuji, že se plně stane knězem, prorokem a králem. Vždyť proto do něj v den křtu sestoupil tvůj Syn, Ježíš Kristus: aby zmařil dílo ďáblovo a vyhlásil království nebeské.

Sjednoť navěky mého kmotřence s tím, kdo se odvážil vzít na sebe jeho lidství. Ať Ježíš řekne jen slovo, a bude uzdraven, osvobozen a spasen ode všech soužení tohoto světa. Ve jménu Ježíše Krista také přikládám meč Ducha svatého ke kořeni jeho duchovního života a přetínám každé negativní pouto s jeho minulostí.

Kéž Duch svatý učiní z mého kmotřence věčný dar tvé slávě, aby už dnes požíval darů a požehnání budoucího věku.

Kéž ho naplní horlivost k apoštolátu mezi jeho kamarády.

Probuď a odhal v něm dary, které jsi mu dal v den jeho křtu.

Rozvíjej v něm tyto dary, aby tvá církev vzkvétala.

Nyní, Otče, rozpomeň se na slova naléhavé prosby: „Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život!“ (1 Král 17,21).

Až přijde čas, přijmi prosím mé duchovní dítě do ráje spolu se mnou, nebo mě navždy vyškrtni ze služby kmotrovství.

Musí růst v Kristu a já se musím menšit. Proto dnes přicházím, abych ti ho svěřil a zasvětil. Přetvoř jeho srdce dítěte a dospívajícího v srdce apoštola radosti, života a milosrdenství.

Kéž se tak stane.

Amen.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ez 18,25-28; Žalm Žl 25,4-5.6-7.8-9; Flp 2,1-11
Mt 21,28-32

Boží trpělivost nás sice neopravňuje k nezodpovědnému jednání, ale může pro nás být zdrojem velké naděje, zvlášť když přemýšlíme o životní cestě našich blízkých, kteří na evangelium nedbají. Je tu vždy naděje, že se budou podobat tomu synu, který řekl: „Ne!“, a přece nakonec na otcovu vinici šel. Právě tak ale máme přijmout výstrahu pro sebe samotné. Naše „Ano!“ je jen slibným začátkem, po němž má následovat vlastní práce, uskutečňování našeho rozhodnutí víry. Je to nárok na naši vytrvalost a na důvěru, se kterou dáváme své síly Bohu. Ale je to také zdroj jistoty, že nejdůležitější schopnosti svého života nedáváme nezodpovědně všanc.