Celý svět naruby

Jak jsem musel trpícímu vysvětlit tajemství utrpení

z knihy I darebák má duši , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Utrpení nevinných pro mě nikdy nebylo záhadou. Nikdy jsem nepochopil, jak si z něj mohli filosofové udělat argument pro ateismus.

Záhadou jsou pro mě ti, kdo utrpení sami působí. To je trochu něco jiného.

Je to záhada, proč někteří, místo aby se ujali ubohého dítěte, mají tu drzost vyhodit ho ze dveří.

Je to záhada, proč některé ženy, místo aby ve svém těle přijaly nečekané – neplánované – dítě, raději je nechají chemicky rozpustit.

Je to záhada, proč místo podporování vdov je některé systémy naopak okrádají.

Je to záhada, proč místo odmítnutí neplodných skutků temnot jim někteří duchovní ještě tleskají.

Gabriel v poslední době hodně naříkal, hodně žehral na svou opuštěnost. Když se vracím ze záchoda do kuchyně, slyším ho nadávat.

„ K čemu je takovej Bůh, co toleruje AIDS a války? Aby seděl na mráčku, nebo co?“

„Vždyť víš, nic není nemožné, Gabrieli!“

„Jo? A on jako miluje i toho, koho nechá trpět?“

„Ano.“

„Ale to je nemožný!“

Večer předtím jsem mu vyprávěl o zázračném uzdravení v jedné modlitební skupině.

„Co jsi mi řekl na toho slepce, kterého Bůh uzdravil?“

„…“

„Řekl jsi mi: ‘Ale to je nemožný!’ I kdyby někdo vstal z mrtvých, stejně by tě to nepřesvědčilo.“

Dítě je v pasti. Bůh ho rozčiluje jak svou pasivitou tváří tvář tragédiím, tak svou zázračnou mocí. Rád by popřel existenci Boží buď na základě utrpení, nebo slávy. Přejde do protiútoku:

„Copak je pro Boha nemožný, aby dělal něco jinýho než dobro? Řekni mi něco, co je pro Boha nemožný.“

„Je nemožné, aby byl Bůh odpovědný za sebemenší zlo. Nebýt nepořádku, který působí lidé, všechno by bylo plně dobré. To je důvod, proč se modlíme ‘Zbav nás od zlého‘. Protože původně bylo všechno dobré a všechno je povoláno k tomu, aby se to zase stalo dobrým.“

Zkoumavě hledí na moje ústa, když odpovídám. Slyší moje slova, ale nechápe je… jako všechny ty záhady, které by rád nacpal do zkumavky, aby je mohl prozkoumat bez námahy.

„Jakej nepořádek?“ ptá se.

„Nepořádek jako… jak bych to řekl. Jako řád mínus Boží vůle.“

„A co peklo?“

„To je nepořádek mínus Boží přítomnost.“

„To musíš všechno vysvětlovat Bohem, nebo co?“

„Ne, Gabrieli, jenom ti vysvětluju, že nemůžeš říct, že tam, kde je bolest nebo utrpení, Bůh není. Nebo že se Bůh rozhodl být s námi, ale jako nějaký soudce s rukama za zády. Leda soudce s rukama přibitýma na dřevo kříže. Pláče spolu s námi. Plakal, tiše a nepohnutě, nad holocaustem. Ve dvaceti pěti sovětských gulazích nechal zemřít milion křesťanů, 120 000 mnichů, 40 000 kněží a 600 biskupů. Ale není spojencem té ničivé moci. Zemřel s námi, na dřevu kříže, aby vstal z mrtvých.“

Mé oči se vpíjí do jeho. Chystám se říct něco delikátního, co pronikne až do morku jeho kostí, závěrečný výpad. Ať to dopadne jakkoliv. Všechno naplánovat nejde.

„Před několika dny jsi mi napsal pár řádek. Vzpomínáš si?“

„Ne.“

„Napsals: ‘Jestli je Bůh můj Otec, proč mi neodpovídá, když ho zoufale prosím? Myslím, že jsem se už fakt ocitl v pekle.’“

Možná jsem to neměl dělat. Právě jsem připomněl betlémskému neviňátku, jak mu meč proťal hrdlo.

„No a? Proč mi to říkáš?“ ptá se mě dítě se zvlhlýma očima.

„Protože Ježíš sestoupil do pekla s tebou a držel tě za ruku.“

„Nene! To tys mi pomohl!“

„Jo, ale církev je tělo Kristovo...“

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Marie-Angel Carré

Témata: Mláďátka betlémská Utrpení utrpení a naděje zlo a utrpení

Související texty k tématu:

Utrpení

Lze v utrpení nalézt smysl? Ježíš žádnému člověku utrpení nedoporučuje, naopak, nemocné a všelijak trpící od utrpení osvobozuje. Sám ale trpí. Jak to chápat? A co znamená tzv. sebeobětování?
Smrt a vzkříšení Páně Chceme-li porozumět utrpení v našem vlastním životě, a chceme-li získat křesťanský pohled na utrpení, pak není možné dívat se jen na ukřižování, bez návaznosti vzkříšení.
Svůj kříž neneseš sám! Ježíš se svým křížem kráčí po našich cestách a bere na sebe naše obavy, naše problémy, naše utrpení, i ta nejhlubší.
Utrpení nás mnohdy téměř zadusí Utrpení velmi často zabuší na dveře našeho srdce dost neomaleně.
Bolest doháněla papeže Františka k šílenství... Jorge Bergoglio jako mladý onemocněl a ocitl se na prahu smrti. Začalo to v srpnu 1957 rozsáhlým zánětem pohrudnice, který odolával antibiotikům. Jorge se téměř nedokázal nadechnout...
Bože, že já blbec nejsem normální člověk! Cítil jsem hněv a zklamání z Boha, protože jsem si myslel, že mě opouští. Bylo to nesnesitelné a nevěděl jsem, jak dlouho to potrvá.
Již řadu let mě trápí časté bolesti vnitřností (Řehoř Veliký) Již řadu let mě trápí časté bolesti vnitřností. Bez přestání mě souží velká slabost žaludku, zatímco horečka, byť i lehká, mě neopouští nikdy...

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

22. 2. 2026, 15. 2. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Sir 15,16-21 (řec. 15-20); Žalm Žl 119,1-2.4-5.17-18.33-34; 1 Kor 2,6-10
Mt 5,17-37

Ve snaze prožít co nejlépe, naplno a s úspěchem vlastní život je člověk schopen podstoupit jakékoliv rituály, vybavit je čímkoliv. Denně jsme svědky toho, jak naši vrstevníci podlehnou v naivitě podvodům, ať jde o krásný vzhled, rychlé půjčky, okamžitý a zaručený výsledek při aplikaci toho nebo onoho přípravku. Zklamání, rozpaky a snad i vztek jsou důsledky takového podlehnutí z té příznivější kategorie. Bůh dnes říká mladému králi Šalamounovi: „Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným.“ Zní to skoro pohádkově, jako by to bylo velmi prosté, podobně jako v lákavé reklamě. Člověk si však musí uvědomit, že vzhledem k životu jde před Bohem o závažnou volbu, ve které je třeba vědět, co chci, o co mám prosit, a v okamžiku, kdy jsem volbu učinil, za ní odpovědně stát. „Každému dá Bůh to, co kdo bude chtít ... život nebo smrt“ (srov. Sir 15,18).