Moje setkání s Bohem

Co se nesluší vytrubovat ze střech

z knihy I darebák má duši , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Narodil jsem se roku 1970. Bůh se mě velmi silně dotknul, když mi bylo deset (v březnu 1980), a později v osmnácti letech, kdy jsem znovu nalezl víru.

V době, kdy jsem potkal Gabriela, mi bylo dvacet, nebyl jsem ani mnich, ani kněz. Obdržel jsem vylití Ducha svatého a Bůh si mě chystal, abych se stal otcem sirotků.

Potřeboval jsem zcela jasná znamení Prozřetelnosti, abych se odvážil svěřit papíru příběh, který zcela změnil směřování mého života. [...]

***

V životě křesťana a kněze se nestane absolutně nic pozoruhodného než skrze působení Ducha svatého.

Věřte mi. Je mou velikou radostí, že jsem se stal charismatickým katolíkem. Proto věřím, že tohle mé vyprávění o jednom setkání je další událostí Letnic!

Ježíš nezemřel, aby se křesťané spojili v nějakém dalším novém spolku. Ježíš nezemřel, aby se kněžím za jejich služby platilo nebo tleskalo.

Ježíš zemřel, abychom přijali Ducha svatého, který v nás dokoná dílo posvěcení. Ježíš zemřel, aby spasil každého darebáka, kolik jich jen andělé na této zemi spočítají. Ježíš zemřel, aby dal smysl houževnaté práci sociálních pracovníků. Ježíš zemřel, aby kmotři neproklínali své potomky, jako to udělal svatý Elizeus se čtyřiceti dvěma dětmi (srov. 2 Král 2,23). Ale naopak, aby po vzoru proroka vzkřísili své mrtvé kmotřence: „Byl nad ním skloněn, dokud se tělo dítěte nezahřálo… a sklonil se nad chlapcem; ten sedmkrát kýchl a otevřel oči“ (2 Král 4,34-35 ČEP).

***

Setkání, o kterém vám chci vyprávět a které převrátilo moje srdce onoho prosincového večera 1991, mě poučilo o Boží konkrétnosti. Evangelium je strašlivě konkrétní. Dokonce je, některé dny, konkrétní až k zbláznění. Najít dvanáctiletého kluka na pařížské ulici je ta nejkrásnější radost a ten nejkrásnější kříž, který vám Kristus může vložit na ramena.

Toho večera skončilo poklidné směřování mého života… mého času a mých peněz. Nelituju, že jsem toho kluka vzal na svá křehká ramena. Ale upřímně jsem litovat všechny ty levity a kněze, co šli z Jeruzaléma do Jericha a zrazovali mě od nesení toho dítěte do hostince, tedy církve. Špatně jsem chápal jejich opatrnou radost, když jsme začali do jeho ran vlévat olej a víno uzdravení.

Aniž bych to tušil, naivita se nakonec stala mou velkou a šťastnou slabostí.

Bylo o tolik jednodušší snít, že se lidé okolo mě nadchnou stejným zápalem velkorysosti! Bylo tak lahodné si představovat, že se kněží mé vlastní církve půjdou jednomyslně radovat, s bouchnutím šampaňského, nad ztraceným synem, který se vrátil!

Ó ano, studená sprcho reality, skláním se před tvým vítězstvím!

Přesto však dal čas uzrát mnohému mému přesvědčení, a naopak rozumování některých pomlouvačů utichlo. Jejich skepticismu odzvonilo a tato knížka se stala podpisem bytosti obávanější, než je Zorro Mstitel: to sám Duch svatý se podepsal pod chlapcovým životem. V životě kluka zničeného zoufalstvím a odsouzeného skončit někde pod koly vlaku se prosazuje svoji stvořitelskou silou Bůh, který je mocný, a stále znovu zavírá ústa smrtícím silám, knížatům a mocnostem, těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě (srov. Efesanům 6,12).

***

Na jaře roku 1989 jsem jednoho dne vedl intenzivní vnitřní diskusi ohledně svého povolání. Bylo to, jako bych se pokoušel v bouřce o síle 9 za strašlivého hřmění prokličkovat mezi krupobitím a blesky. Z mého nitra náhle vytryskla otázka k Bohu: „Proč chceš, abych ti obětoval děti, které bych mohl právoplatně zplodit? Chtěl bych být pevným stromem, na kterém vypučí plody mého lůna, v plodnosti, kterou nám přeci sám dáváš!“

Myšlenka mnou náhle a prudce projela, zrovna když jsem kráčel po třídě Diderot ve 12. pařížském obvodě. Ještě dnes mohu přesně určit to místo.

Bůh mi odpověděl… navrhl mi stejnou oběť, jakou žádal po Abrahámovi.

Cítím to jako dnes, jako by se mě dotkl žhavým železem.

Někde hluboko uvnitř mi Bůh říká:

„Když mi obětuješ své dítě, jedno ti dám!“

Okamžitě jsem namítl, vrtošivě, ale zároveň pokojně:

„Ale já bych jich chtěl spoustu!“

A on uzavřel diskusi:

„Dám ti jich mnoho, neboj se!“

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Mdr 6,12-16; Žalm Žl 63,2.3-4.5-6.7-8; 1 Sol 4,13-18
Mt 25,1-13

Je pro mne Ježíš tím, koho čekám a na koho se těším, nebo tím, koho se bojím a raději bych byl od něho daleko? Ženich, který mne zve na hostinu a chce, abych se s ním radoval, nebo zkušební komisař, který v nestřežené chvíli přijde, aby mi překontroloval lampu? Ten, koho nechci propásnout, nebo kdosi daleký, jehož zájmem o můj život si nejsem jistý? Odpovědi na tyto otázky určují orientaci, tvar a kvalitu mého života. Je velký je rozdíl mezi tím, jestli důvodem k mé bdělosti je očekávání někoho, na kom mi záleží a komu důvěřuji, nebo strach před někým, koho se bojím jako nebezpečného protivníka!