Odpuštění

Nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem

z knihy I darebák má duši , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Můj malý Pařížánek se už několik hodin zaobírá zkoušením notně oplzlých a nechutných výrazů. Dochází mi trpělivost, protože se ho už od včerejška snažím krotit v jeho velmi přímočarých, hněvivých a sprostých názorech na lidi, typu: „Měšťáci nás o všechno obrali a policajti jsou všichni pěkný kurvy!“

Jeho nechutné a vulgární vystupování mě vyprovokuje k něčemu, co považuji za nenapravitelné. Vztekle na něj houknu:

„To tvoje chování už mi leze krkem! Vůbec se nedivím, že nemáš kamarády, že jsi neschopný najít jen jediného přítele! Nikdy žádného přítele mít nebudeš a dobře ti tak!“

Šlápl jsem do hluboké rány jeho života. Vrazil jsem tomu dítěti do zad dýku bolesti. Já, vzteklý ubožák, jsem to právě udělal!

Hledí na mě jako zkamenělý, zasažený mojí troufalou výtkou. Z očí mu tečou horké slzy. Ghislain mě beze slova pozoruje. Nevypadá, že by chtěl k mému verbálnímu výbuchu něco dodávat. Mám před sebou dva páry dětských očí.

Cítím se jako úplný břídil, jako nemožný vychovatel. A co hůř, je jasné, že jsem jednal podle nezdravých vášní. Zhřešil jsem. Copak by někdo řekl klukovi, se kterým si život ošklivě pohrál, že není stvořen k přátelství? Copak by někdo mohl proklít dítě? A přece jsem to právě udělal.

V hostinském domě opatství plynou dlouhé, předlouhé hodiny… ve vzduchu naplněném hořkostí.

Pokusil jsem se znovu navázat kontakt s tím, kterému jsem probodl srdce. Marně, brečí na své posteli a odstrkuje mě, jako nějaké raněné zvíře.

Lidská duše je velmi křehké zrcadlo, jehož sebemenší prasklina pokroutí celý obraz. Zdá se mi, že mé zrcadlo prasklo kvůli malému, bezvýznamnému zrníčku. Myslel jsem, že je nezničitelný, ale sesypal se jako Goliáš. A kvůli čemu? Kvůli větě: „Nikdy žádného přítele mít nebudeš a dobře ti tak!“

Hodiny opatství těžce odbíjejí a jejich zvuk se rozléhá široko daleko. To nás svolává Bůh k eucharistii. Za deset minut bychom měli být na mši, abychom přijali tělo obětovaného Beránka.

Připadá mi nemožné jít teď do kostela. Je to stejné, jako kdyby po mě chtěli, abych v deseti minutách vykonal záchrannou akci a vykopal jámu uprostřed zemětřesení. A přitom by stačilo jen…! Smůla, všechno jsem zkazil.

Ghislain je zjevně na rozpacích. Odchází se shovívavým „hodně štěstí“.

Ze svého pokoje slyším kňučení Gabrielovy duše. Bázlivé a přerušované, jak vzlyká a popotahuje nosem. Nastražím uši.

„Vím moc dobře, že nikdy žádnýho mít nebudu…“ mumlá. „Jsem sračka, úplný hovno…“

Žádný člověk ani žádný anděl by nemohl déle snášet tenhle druh sebeobviňování. Jenom andělé temnot takto posuzují lidi: považují nás za exkrementy, protože jejich vnitřek je jen samá temnota. Ale, jak nás svatý Pavel ujišťuje, to my „budeme soudit anděly“ (1 Kor 6,3). (Francouzský liturgický překlad Bible zde má dokonce: „Nevíte, že budeme soudit anděly Satanovy?“)

Postávám u dveří jeho pokoje. Jak rád bych z něj vymámil ten nejkrásnější dar: jeho odpuštění. Ve shodě s evangeliem chci totiž nejprve dojít odpuštění dřív, než ponesu svůj dar na oltář. Nemohu jít k přijímání, když jsem právě ublížil dítěti. To by byla svatokrádež.

„Co je?“ říká a ztraceným pohledem se dívá do stropu.

„Gabrieli, začíná mše…“

„No tak na ní jdi… Já tam nejdu!“

„Nemůžu jít k přijímání. Nemáme právo přijímat, pokud jsme někomu ublížili. Přišel jsem tě poprosit o odpuštění.“

V tíživém tichu jsem před ním padnul na kolena, s hlavou skloněnou k zemi. Dojatý začnu sám:

„Prosím tě o odpuštění. Dej mi ho, jenom ty mi můžeš dovolit jít k přijímání. Víš, jak je pro mě důležité přijmout krev Kristovu.“

Po několika krutých vteřinách prázdnoty a nicoty náhle ucítím, jak mi pokládá ruku na hlavu. Jeho malá, třesoucí se ruka spočine na vršku mé hlavy, aby mě pomazal olejem milosrdenství. Více než vyznat svůj hřích ve zpovědi potřebuji, aby mě osvobodil ten, kterého jsem „zabil“.

Jeho ruka je horká a leží na mně dlouho. Snad se modlí? Ano, určitě, a nakonec říká stejně jako nějaký kněz:

„Odpouštim ti tvoje zlý slova.“

Pohlédnu na něj. „Děkuju! Děkuju ti!“ říkám.