Společenství svatých

Boj, kde stojí svatí v první linii

z knihy I darebák má duši , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Před mnoha týdny se ze mě stal starší bratr toho prcka.

A den za dnem se stávám otcem. Bez mého vědomí každý další den vetkává do osnovy mého života slovo otec, z čehož pro mě logicky vyplývá: „kmotr“.

Být otcem či kmotrem znamená přivádět někoho menšího než já ke světlu, ke štěstí.

***

Od té doby, co Gabriel vstoupil do mého života, cítím, jak jsem neschopný dát mu zakusit Boží velikost. I moje modlitba se zdá směšná v porovnání se zoufalstvím, které toho kluka táhne ke dnu, do té největší lidské beznaděje a ponížení. Ale Boží Duch mi připomíná, že v obnoveném království Božím nejsme nikdy sami. Už před několika lety jsem pochopil, že ti, kdo na zemi trpěli spolu s Kristem, mají dnes účast na jeho slávě. A před nebeským trůnem Beránka se dovolávají spravedlnosti a milosrdenství pro svět.

Ve svém „nebeském adresáři“ mám zapsáno velké množství přátel, které jsem si získal z „nespravedlivého mamonu“ (Lk 16,9). Často některého z nich zatahám za rukáv, aby mi pomohl. Za své nejbližší považuji svatého Jana Křtitele, svatého Františka z Assisi, svatého Michaela Archanděla, Faustýnu, Vana a svatou Terezku, svatého Serafima ze Sarova… ale dnešního večera se mi dá poznat jeden nebeský přítel, kterého znám dosud málo. Pomůže mi v mém výchovném úkolu.

Stane se to na jedné večeři s přáteli poblíž Bagneux. Otevře se nebeská brána.

Philippe pozval mě a Jean-Marca, seminaristu, abychom při dobrém jídle mluvili o Bohu. Během večeře panuje takřka nebeská atmosféra, Philippe se podělí o několik poselství, která dostal při vnitřní modlitbě. Jako charismatik má zvláštní dar, že jej navštěvují svatí, aby skrze něj pomohli svým bratřím, lidem.

Přejde jakoby vánek a Phillipe dostane vizi, kterou mi předává, týkající se Dona Bosca, svatého z Turína. Má zčervenalé oči dojetím, když vyhrkne:

„Musíš si přečíst životopis svatého Jana Bosca, protože je tady, je ti nablízku a chce ti pomoci.“

Po skončení večera se rychle vracím k sobě. Šťastný se noční tmou nechám unášet svým stařičkým renaultem po městském okruhu.

Je rozhodnuto. Zítra půjdu hned brzo ráno do centra, abych si koupil spisy toho velkého duchovního vychovatele: svatého Jana Bosca.

Zítra se zařídím podle vzkazu z nebe, toho mocného mrknutí! Musíme-li se naučit být poslušnými vůči kněžím Páně, oč více se musíme naučit poslouchat jeho proroky… a kolikrát spíše poslouchat Boha než lidi.

***

Brzy ráno dávám zabrat svému renaultovi a stoupám k zatáčce, kde míním zahnout. Počítám s tím, že sjedu ulicí Charonne. Ale zničehonic, místo abych zatočil doleva, něco mi nařizuje, abych jel doprava… a já poslechnu jako blbec. Mrzutě spílám sám sobě a svojí neschopnosti se soustředit. No, nejde o nic vážného, po pár metrech to budu moci otočit doleva. Prostě budu muset doleva zahnout dvakrát. Ale poté co zahnu doleva poprvé, mi znovu něco nařizuje, abych pokračoval pořád rovně. Tentokrát ale odmítám být za blbce.

Jenže zrovna v tu chvíli se mi z neznámého důvodu zablokuje volant, takže nemám na výběr, navzdory svému rozhodnutí musím pokračovat rovně do jedné malé uličky 20. obvodu, kam jsem v životě nezabrousil. Nadávám si a buším do volantu. To už je moc! Jsem z toho pořádně vytočený.

Záhadná situace, do které jsem se dostal, mě ale brzy zklidní.

Velký popelářský vůz zablokuje ulici. Zastaví a jeho majáček bliká.

Nerozumím. Ptám se proto Pána: „Copak nechceš požehnat mému dni?“

Pán mě upokojuje a vnukne mi, abych se podíval okýnkem doleva.

Na levém chodníku se majestátně tyčí obrovská bílá socha svatého Jana Bosca, svírající svého mladého žáka, svatého Dominika Savia. Jsem ohromený, zkamenělý úžasem.

Právě jsem byl samotným Nebem doveden „proti své vůli“ přímo před salesiánský kostel svatého Jana Bosca! Řvu radostí a překypuji láskou k svému Pánu!

Zatáhnu ruční brzdu a roztřeseně vystoupím z auta, přemožený něžnou Boží láskou. Okolo projde nějaký Afričan a ptá se, jestli jsem v pořádku … Chudák, kdyby tak věděl!

***

Gabriel je od našeho setkání stále bez domova. Jistě, okamžitě jsem mu našel pokoj, v trochu lepším stavu než ten v hotelu, kde může bydlet spolu s matkou. Ale trpí, že nemá žádný „vlastní“ domov.

Nicole, která bydlí v ulici Montgallet, je přijala se srdcem soucitným, jako měl její patron, a horoucím, jak se sluší na srdce karmelitky.

Ale všichni se modlíme, aby našli nějaké vlastní bydlení.

Tajně se devět dní postím o chlebu a vodě, abych posílil svou přímluvnou modlitbu.

Také jsem se rozhodl tajně prosit každý den o přímluvu svatého Josefa, pěstouna betlémského dítěte bez domova.

***

Zavezl jsem dítě do jeho provizorního domova a mířím do ulice Charonne. Přestože jsem zcela střízlivý, nemůžu se z toho výjimečného zásahu shůry vzpamatovat. Jako bych se mohl dotknout neviditelného. Nemožnost řešení situace dítěte a jeho matky, této vdovy a sirotka, mi tudíž náhle připadá směšná. Nebe se přeci stará o všechno! Bible říká: „O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním“ (Flp 4,6).

Vejdu do kněžského domu, kde na rok zdarma bydlím. Otec Christophe vyhrkne:

„Dal jsem ti do schránky vzkaz, prý je to naléhavé.“

Na žlutém papírku čtu: „Gabriel a jeho matka mají ubytování, vzkaz jsem převzal dnes odpoledne.“