Sekce: Knihovna

Některé linie směřování a jednání

Stěžejními hodnotami pro pozdní modernu jsou rychlost, blahobyt, zábava

z knihy Laudato si´ - přemítání nad encyklikou (Pavel Nováček)

 

Stěžejními hodnotami křesťanství je víra, naděje, láska. Stěžejními hodnotami pro pozdní modernu jsou rychlost, blahobyt, zábava.

                                                                          Tomáš Halík

 

V podkapitole „Dialog o životním prostředí v mezinárodní politice“ papež zmiňuje, že „technologie založená na fosilních, velmi znečišťujících palivech, musí být postupně a neprodleně nahrazena“. S tím se nedá nesouhlasit, jen se to snadněji řekne, než udělá. Fosilní paliva jsou uhlovodíkové sloučeniny, které se na zemi vytvářely za specifických podmínek a v různých obdobích posledních 500 miliónů let. My tuto energetickou konzervu vytáhneme ze země a využijeme primitivním způsobem – spálíme ji. To děláme ve velkém posledních 100 let a předpokládejme, že máme zásoby na dalších 100 let (u ropy asi méně, u plynu více, ale to je teď jedno). V rámci „energetického mejdanu“ tedy za 200 let spotřebujeme to, co se zde vytvářelo milióny a milióny let.

 

Obr. 3: Období využívání fosilních paliv v průběhu historie (upraveno podle Radermacher,  2004)

 

Vedlejším produktem tohoto chování je produkce skleníkových plynů (především oxidu uhličitého). Jeho koncentrace v ovzduší jsou nyní nejvyšší za posledních 1 400 let a klima se nám začíná měnit. Předpokládáme, že do konce století (ale možná už do poloviny 21. století) se globálně oteplí o 2 stupně Celsia. To způsobí, kromě jiného, že se subtropy stanou téměř neobyvatelnými (kvůli suchu a vysokým teplotám bude tamní zemědělství skomírat). Lidé se proto budou stěhovat do vyšších zeměpisných šířek. V případě Evropy to znamená, že lidé ze zemí Afriky a Blízkého východu se budou tlačit do Evropy. Nepůjde o statisíce migrantů, jako dnes, ale o desítky miliónů migrantů. Nebude se to nám, Evropanům, líbit, ale racionálně vzato na to budou mít právo. Protože oxid uhličitý jsme vypouštěli především my, v industrializovaných zemích, oni budou sklízet důsledky.

Dále papež František zmiňuje různé světové summity, pořádané během posledního čtvrt století. Výsledky těchto summitů jsou rozporuplné a spíše neuspokojivé. Ledacos se podařilo, třeba přijmout na summitu v Rio de Janeiru (1992) klíčový dokument o udržitelném rozvoji – Agendu 21. Na druhou stranu se ani v Riu, ani deset let poté v africkém Johannesburgu, nepodařilo přijmout Chartu Země, první pokus o jakousi „celoplanetární ústavu“.

Papež František zmiňuje úspěch Montrealského protokolu (1987) o ochraně ozónové vrstvy a celosvětovém zákazu výroby a používání tzv. tvrdých freonů (které ozónovou vrstvu ničí) od roku 2005. Úspěch to bezesporu je, ale je třeba připomenout, že dohodu se podařilo prosadit proto, že byla úspěšně vyvinuta náhradu freonů a chemické koncerny samy tlačily zákaz tvrdých freonů (získaly tím konkurenční výhodu oproti firmám, které tyto substituční látky vyvinuty neměly).

Prosadit podobnou dohodu pro emise CO2 bude těžké, až nemožné, protože oxid uhličitý vzniká při spalovacích procesech a nebude tedy „náhražku“ možné vyrobit (resp. nebude snadné obejít se bez využívání fosilních paliv). Na zákazu freonů se také dobře dá ukázat, že i když vše jde poměrně dobře, vezme si to svůj čas, který se tak stává velmi vzácným a „vyčerpatelným“ zdrojem.

Trvalo 13 let od prvního vědeckého článku, který popisoval souvislost mezi uvolňováním freonů a ničením ozónové vrstvy (Molina, Rolland, 1974), k přijetí Montrealského protokolu. Dalších 13 let trvalo, než byl Montrealský protokol (včetně Londýnského dodatku) realizován. A bude to trvat ještě více než jedno století, dokud chlór z freonů definitivně nevymizí z atmosféry. (Meadows, Meadows, Randers, 1992)

Papež František zmiňuje, že pokrok u dalších dohod, týkajících se biologické diverzity a desertifikace je mnohem menší. U klimatických změn jsou pak výsledky žalostně skromné. Není divu. Nemáme totiž účinné nástroje globálního řízení. Svět je globalizovaný, ale Organizace spojených národů a mnohé další mezinárodní organizace jsou uskupením egoisticky se chovajících národních států. Snahy o reformu OSN se vedou nejméně dvacet let (od publikace zprávy „Naše globální sousedství“ v roce 1995), výsledky jsou téměř nulové. Přitom nutně potřebujeme nějakou formu globálního řízení (nikoliv globální vlády) a soubor sdílených a vymahatelných pravidel.

Je to podobné, jako v dopravním provozu. Nikdo rozumný si nestěžuje, že příkaz stát na červenou a nepřejíždět plnou čáru omezuje jeho svobodu. Rádi toto drobné omezení vyměníme za bezpečí, které nám tato pravidla poskytují. A jsme také rádi, že jsou uplatňována na celém světě, bez rozdílu.

V paragrafu 171 papež František zmiňuje, že strategie prodeje „emisních povolenek“ (což je sám o sobě dobrý nápad, který se osvědčil v minulosti při snižování emisí oxidu siřičitého ve Spojených státech) u oxidu uhličitého může zrodit novou formu spekulací. Česká republika je toho, bohužel příkladem.

Kjótský protokol zavazoval Českou republiku snížit emise CO2 do roku 2010 o 8 % oproti hladině z roku 1990. V roce 1990 jsme si užívali pádu komunistické moci, stále jsme však byli v té době země s orientací na těžký průmysl a se zoufale zastaralou technologickou úrovní. Díky tomu jsme měli obrovské emise oxidu uhličitého a nebyl problém tuto úroveň snížit ne o 8 %, ale o více než 20 %. Mohli jsme tak prodávat emisní povolenky (např. Japonsku), na kterých jsme vydělali několik desítek miliard korun. Nic proti tomu, má to však jeden háček. I dnes jsme čtvrtý největší producent CO2 v Evropě, s emisemi 12 tun na obyvatele ročně. Průměr Evropské unie je 8,3 tuny CO2 na obyvatele za rok. Patříme tedy k největším znečišťovatelům, přesto jsme díky nastaveným podmínkám vydělali spoustu peněz.

V paragrafu 172 zmiňuje papež František, že „pro chudé země je prioritou vykořenění bídy“ (podobně se vyjádřila na první konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji ve Stockholmu, v roce 1972, tehdejší indická ministerská předsedkyně, Indira Gándhíová: „Naším největším znečištěním je chudoba.“). Hned však podotýká, že se současně musí vzít v úvahu skandální úroveň spotřeby některých privilegovaných složek vlastní populace a lépe čelit korupci.

Představitelé rozvojových zemí (zejména afrických) se nemohou stále vymlouvat na dědictví kolonialismu. Schopnost „dobrého vládnutí“ je často žalostná a političtí představitelé se tváří, jako by to nebyla jejich věc. Rozdíly v bohatství jednotlivých států jsou velké, ale ještě propastnější jsou rozdíly mezi obyvateli uvnitř států. Zde je na tom tradičně špatně region Latinské Ameriky, nejhůře je na tom Brazílie. Poměr příjmů mezi 20 % nejbohatších a 20 % nejchudších obyvatel je přibližně 30:1. V rozvinutých zemích je tento poměr zhruba 6:1 – 9:1. V chudých zemích existuje neskutečně bohatá, avšak málo početná elita a pak masa velmi chudých lidí. Rozvinuté země se mohou více opřít o stabilizující prvek ve společnosti – střední třídu.

Papež František zmiňuje i potřebu lepší správy mořských zdrojů mimo jurisdikci jednotlivých států a upozorňuje na potřebu režimu správy pro řadu tzv. obecných globálních dober (paragraf 174).

Již v roce 1995 navrhovala Komise pro globální řízení systém poplatků za používání společných (globálních) statků. Jednalo se zejména o:

  • doplatek k letence za používání stále více vytížených leteckých tras a vybírání malého poplatku za každý mezinárodní let;
  • poplatek za námořní dopravu po oceánech, odrážející potřebu kontroly znečištění oceánů a udržování mořských cest otevřených všem legitimním uživatelům, a speciálního poplatku za zanechání netoxického odpadu v mořích;
  • uživatelský poplatek za oceánské, ne pobřežní rybaření, odrážející tlaky na mnohá loviště ryb a náklady na výzkum a dohled;
  • speciální uživatelský poplatek za činnost v Antarktidě, jako např. rybaření, aby bylo zachování zdrojů financováno na základě faktu, že kontinent je součástí společného dědictví lidstva;
  • parkovací poplatky pro geostacionární satelity;
  • poplatky za uživatelská práva k elektromagnetickému spektru.

Příjem z těchto poplatků by umožnil (doufejme) také lepší správu těchto společných statků.

V paragrafu 179 papež František uvádí: „Zatímco existující světový řád je neschopný přijmout odpovědnost, lokální instance to dokáže.“ Na základě více než 25 leté zkušenosti, kdy se snažím sledovat dění v oblasti udržitelného rozvoje, jsem také stále skeptičtější vůči velkým iniciativám a světovým summitům a naději spatřuji v lokálních aktivitách.

V naplňování Agendy 21 se objevují největší signály naděje právě na komunální úrovni měst, obcí, mikroregionů. A to v Evropě, ve světě, i v České republice (u nás např. obce Chrudim, Litoměřice, Kopřivnice, Vsetín, Křižánky a další).

V paragrafu 181 nabádá papež František politiky, aby jednali odpovědně a to i v dlouhodobém časovém horizontu, přesahujícím jejich funkční období. Takové jednání někdy znamená jít i proti mínění většiny. Z politika se stává státník, když je schopen upřednostnit hlas svého svědomí na úkor přání většiny, pokud jsou vzájemně v rozporu. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout strůjce Marshallova plánu, amerického prezidenta Harry S. Trumana.

Když Truman po druhé světové válce Marshallův plán pro Evropu prosazoval, americká veřejnost byla proti. Celkem logicky – v Evropě na bojišti zemřelo mnoho mladých Američanů a měli tedy pocit, že pro starý kontinent Amerika udělala dost. Prezidentovi poradci jej také od tohoto úmyslu zrazovali. Trumanova odpověď je i dnes pro nás velmi inspirativní:

„Rád bych věděl, kam by došel Mojžíš, kdyby měl zkoumat názory Židů v Egyptě. Co by hlásal Ježíš, kdyby se měl řídit průzkumem veřejného mínění v izraelské zemi? (…) Na průzkumech nezáleží. Záleží na pravdě a nepravdě, na vůdcích, kteří silou ducha, čestností a vírou ve spravedlnost formují epochy v dějinách světa.“ (Johnson, 2000)

Takže, jak říká papež František, „ta nejlepší opatření se neujmou, pokud budou chybět velké cíle, hodnoty, humanistické chápání schopné dát každé společnosti šlechetný a velkorysý cíl“.

V podkapitole „Dialog politiky a ekonomie za plnost lidství“ papež František varuje, že záchrana bank za každou cenu potvrzuje absolutní vládu finančnictví, které nemá budoucnost a které po dlouhých, nákladných a kosmetických změnách může plodit jenom nové krize.

Doplnil bych, že tuto situaci, kdy krizi finančnictví zaplatí daňoví poplatníci, lze nazvat „investorským socialismem“. Reálný socialismus, jak jsme jej 40 let bolestně zakoušeli, znamenal společenské vlastnictví výrobních prostředků (např. továren). Nový finanční socialismus kolektivizuje rizika platební neschopnosti, nikoliv výrobní prostředky. Je to vlastně, technicky vzato, horší než původní socialismus, protože ten rozděloval peníze směrem dolů (od bohatých k chudým), finanční socialismus snižuje spekulativní investiční rizika a rozděluje bohatství od chudých směrem k bohatým.

V paragrafu 193 papež František píše: „Pokud udržitelný rozvoj nabízí nové způsoby růstu, pak rovněž v případě nenasytného a nezodpovědného růstu (…) je zapotřebí pomýšlet na zvolnění kroku a stanovení určitých rozumných mezí. (…) Proto nadešla chvíle přijmout v určitých částech světa jisté zpomalení a chránit zdroje.“

To je samozřejmě rozumný návrh, ale těžko prosaditelný. Možná budeme muset projít nějakou hlubokou (nejen ekonomickou) krizí, abychom reálně začali uvažovat o jiném modelu pokroku a rozvoje.

Téměř identický návrh, jako papež František, navrhovala již první zpráva Římskému klubu „Limity růstu“ (Meadows, Meadows, Randers, 1972). Z dnešního pohledu jednoduchý počítačový model zkoumal pět hlavních světových trendů: zrychlující se industrializaci, populační růst, potravinový problém, vyčerpání neobnovitelných zdrojů a zhoršování životního prostředí. Pro všechny stanovené trendy byla (a dodnes je) charakteristická exponenciální křivka. Exponenciální růst v prostorově ohraničené biosféře však nemůže trvat dlouho a narazíme na limity růstu. Jako řešení navrhovali autoři zprávy „nulový růst“ světového hospodářství, což však nebylo a není reálné, a domnívám se, že ani správné. Znamenalo by to odsoudit rozvojové regiony k věčné chudobě nebo drasticky omezit hospodářské aktivity rozvinutých zemí.

 

Růst pro růst je ideologií rakovinné buňky.

                                                            Edward Abbey

 

Na tuto „past nulového růstu“ se pokusili reagovat autoři druhé zprávy Římskému klubu (Mesarovič, Pestel, 1976) koncepcí tzv. „organického růstu“. Jako inspiraci pro rozvoj lidského hospodářství nabízeli vývoj živých organismů. Ty také rostou, ale různé části živého organismu se v čase vyvíjejí různě, do své optimální podoby. Svět se také vyvíjí nerovnoměrně a především pro rozvojové země je prozatím další hospodářský růst nezbytný.

V dalším paragrafu papež František vyzývá, abychom vyvinuli nové modely pokroku. Potřebujeme obrácení globálního rozvojového modelu a redefinici pokroku. Souhlasím, ale asi to nepůjde na globální úrovni. Jednou, v daleké budoucnosti, toho třeba lidstvo bude schopno, nyní je však, zdá se, prosazení určitých principů globálního řízení nad naše síly. O to více bych spoléhal na lokální aktivity a iniciativy. Může se to zdát málo, ale stejně jako je pro zdravý vývoj společnosti potřebná zdravá rodina (jako základní jednotka společnosti), tak také vůle redefinovat pokrok a modifikovat rozvojový model asi vzejde ze stovek a tisíců iniciativ místních komunit a společenství.

To je nakonec blízké i tomu, po čem volá papež František v paragrafu 196 – naplňování principu subsidiarity (ať je vše řešeno na té nejnižší úrovni, na jaké je to možné). V tomto paragrafu také papež František uvádí, že některé ekonomické sektory mají dnes větší moc, než samotné státy. Má na mysli asi nadnárodní korporace. A vskutku, dnes je mezi 100 ekonomicky nejmocnějšími aktéry světa polovina států a polovina nadnárodních společností. To znamená, že těchto padesát soukromých podnikatelských subjektů je ekonomicky silnějších (mocnějších), než všechny státy světa, které se v ekonomickém žebříčku států pohybují od 50 do 193 místa (to je počet členských států OSN).

Mezi těmito nejbohatšími nestátními aktéry nemusí být jen „lidé dobré vůle“. Například zisky mafie ve Spojených státech (Cosa Nostra) z ní činí dvacátou nejbohatší organizaci na světě.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Sk 4,8-12; Žalm 118; 1 Jan 3,1-2
Jan 10,11-18

Obraz pastýře z evangelia vyžaduje několik poznámek pro správné pochopení: Velká část území Izraele je poušť nebo skalnatá, neúrodná krajina. Pastýř musel být člověk znající skvěle širokou oblast se všemi stržemi, studnami, a hlavně skromnými místy, kde roste alespoň trochu trávy, jinak stáda zahynula hlady a žízní. Označení pastýř bylo užíváno ve Starém zákoně pro kněze a vůdce lidu (např. Jeremiáš). Vyprávění o dobrém pastýři z Jan 10 navazuje na příběh o uzdravení slepce z deváté kapitoly, kde Pán uzdravil slepce ostatními považovaného za hříšníka. Představitelé židovství uzdraveného vyhnali, ale Kristus ho vyhledal, nabídl mu život, naději. Poslední čtyři věty dnešního evangelia ukazují, že Ježíš má moc dát život. Proto je Bůh. Vykresluje se tu tedy obraz Pána, který jediný umí přivést člověka na místa života.

Zdroj: Nedělní liturgie

Celosvětový den skautů - 24. duben

Celosvětový den skautů - 24. duben
(21. 4. 2024) Na svátek sv. Jiří se po celém světě připomíná Den skautů.

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)

P. Emil Kapaun (* 20. 4. 1916)
(19. 4. 2024) Emil Kapaun byl Americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce…

Vychovával mládež ke svobodě jako křesťany a skauty - a stal se obětí fašistů

Vychovával mládež ke svobodě jako křesťany a skauty - a stal se obětí fašistů
(15. 4. 2024) Kněz Giovanni Minzoni rozuměl toxickému náboji ideologií

Týden modliteb za duchovní povolání

(15. 4. 2024) Týden modliteb za duchovní povolání každoročně vrcholí o 4. neděli velikonoční, která se nazývá nedělí Dobrého pastýře…

Sv. Damián de Veuster - největší Belgičan všech dob (svátek 15. 4.)

(14. 4. 2024) Diváci vlámské televize VRT nedávno zvolili v anketě největší Belgičan všech dob P. Damiána de Veuster

Händel: i v temnotách života přinesl skvělé hudební plody.

(13. 4. 2024) (* 23. února 1685 Halle + 14. dubna 1759 Londýn) Po prodělané mrtvici se dostal na pokraj zhroucení, a ochrnula i jeho…

Akce K: 13. dubna 1950 přepadli komunisté všechny mužské kláštery

Akce K: 13. dubna 1950 přepadli komunisté všechny mužské kláštery
(13. 4. 2024) 13. dubna 1950 přepadla komunistická Státní bezpečnosti v rámci "akce K" mužské kláštery na území celého…