Nedomnívejte se,  že mimo Krista pro vás existuje nějaká jiná pravá hodnota. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Integrální ekologie

Člověk chce řídit vesmír, ale neví již, jak by řídil sama sebe.

z knihy Laudato si´ - přemítání nad encyklikou (Pavel Nováček)

Jak si člověk pomocí vědy a techniky podmaňuje vnější svět, ztrácí vládu nad svým světem vnitřním. Proniká sice do tajemství nekonečně malých i nekonečně velkých světů, ale své vlastní tajemství nechápe. Chce řídit vesmír, ale neví již, jak by řídil sama sebe.

                                                                                              Michel Quist

 

Nechci být puntičkář, ale název první subkapitoly je poněkud zavádějící: „Environmentální, ekonomická a sociální ekologie“. Ekologie, jak papež František sám uvádí, je nauka o vzájemných vztazích mezi živými organismy a prostředím, ve kterém se vyvíjejí. Takže např. „environmentální ekologie“ moc nedává smysl, protože environmentalistika je součástí (podmnožinou) ekologie, studuje vzájemné vztahy člověka (resp. lidské společnosti) a jeho prostředí.

Vhodnější název by tedy byl „Environmentální, ekonomická a sociální udržitelnost“, nebo ještě přesněji: „Environmentální, ekonomické a sociální aspekty dlouhodobě udržitelného rozvoje“. Udržitelný rozvoj totiž můžeme zjednodušeně definovat jako takový rozvoj, který je ekonomicky životaschopný, sociálně únosný a citlivý vůči životnímu prostředí.

Určitě se však ztotožňuji s konstatováním papeže Františka, že „zásadní je hledat integrální řešení“. To není v dnešní době atomizované a individualizované společnosti a až extrémní specializace ve vědě snadné.

Abychom mohli v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje hledat integrální řešení, potřebujeme si vytvořit zjednodušenou realitu, tedy model. Nejlépe systémový model, abychom dokázali najít ty nejpodstatnější části (prvky) modelu a vzájemné vztahy a souvislosti mezi nimi.

Rád bych zde velmi stručně připomněl systémový model životního prostředí již zesnulého Josefa Vavrouška (1990). Abychom mohli komplexní problematiku životního prostředí studovat, rozumět jí a stav životního prostředí ovlivňovat, potřebujeme zjednodušení reality, tedy model životního prostředí člověka. V něm jsou podstatné nejen jeho jednotlivé prvky, ale také vzájemné vazby mezi těmito prvky, které vytvářejí společně systém. Ve svém modelu Josef Vavroušek rozlišoval tři základní kategorie problémů:

  1. Změna kvality jednotlivých složek životního prostředí člověka.
  2. Přírodní a antropogenní faktory ovlivňující kvalitu životního prostředí člověka.
  3. Zdravotní, sociální, etické, ekonomické a politické důsledky změny kvality životního prostředí člověka.

U tří uvedených kategorií životního prostředí můžeme dále rozlišit tři roviny jevů:

  1. Primární rovina, které odpovídají bezprostředně zřejmé, obvykle poměrně rychle probíhající a měřitelné jevy.
  2. Sekundární rovina, kam patři zprostředkované, komplexnější, hůře identifikovatelné a těžko měřitelné jevy, probíhající obvykle s časovým zpožděním. Jsou vyvolány jevy primárními v důsledku jejich synergického působení.
  3. Terciární rovina, zobecňující hluboké souvislosti, příčiny a důsledky primárních i sekundárních jevů a jejich celkové synergické vyústění. Terciární jevy obvykle probíhají s dlouhým časovým odstupem od jevů nižších úrovní a jsou velmi těžko měřitelné.

V podkapitole „Kulturní ekologie“ papež František zmiňuje, že „ekologie vyžaduje také péči o kulturní bohatství lidstva“ a „konzumistická vize nynější globalizované ekonomie vede k homogenizaci kultur“. Je to tak. Stejně jako je třeba pečovat o diverzitu druhovou a ekosystémovou, je třeba myslet i na diverzitu (rozmanitost) lidského společenství. V ohrožení nejsou ani tak velké, kulturně-civilizační okruhy (hinduistický, islámský, západní, čínský atd.), jako spíše kmeny a etnika původních obyvatel („přírodní národy“), které v průběhu několika málo generací přecházejí z života doby kamenné do postindustriální společnosti.

Tato společenství jsou do jisté míry v pasti. Vrátit se ke starému způsobu života nemohou ani nechtějí a žít v moderní společnosti je pro ně velmi složité. Konzumistické vize jim nikdo až tak moc nevnucuje, spíše jsou pro ně nesmírně lákavé. A bude to chtít hodně trpělivosti a dobré vůle na obou stranách, aby se jim v průběhu několika příštích generací tento přechod z „doby kamenné“ do moderní společnosti podařil.

Před léty jsem měl možnost to vidět na vlastní oči u kanadských Inuitů (Eskymáků). Když v polovině 20. století přestali Inuité migrovat, velmi rychle ztratili schopnost přežívat v zimních měsících v tundře. Díky podpoře kanadské vlády mají dnes hezké domy, moderní obchody, školy, krytý bazén atd. Nicméně nezaměstnanost dosahuje 80 %, rozmohl se alkoholismus, kouření a nezdravá jídla, stoupla sebevražednost.

Už v zimě nebojují v tundře o holé přežití, ale sedí doma u televize a frustrovaně sledují nekonečné seriály se života amerických milionářů. A vědí, že oni tak žít nikdy nebudou. Aby se alespoň zachránily jejich příběhy, legendy, písně, malby a další hmotná i nehmotná díla, bylo vybudováno v osadě Baker Lake, kde jsem byl, inuitské muzeum. To ovšem vybudovali a provozovali místní „bílí učitelé“ v naději, že Inuité se jednou budou chtít ke svým kulturním kořenům vrátit. Snad se jejich naděje naplní.

V paragrafech 150 – 153 se papež František věnuje potřebě důstojných podmínek pro život ve městech. Teprve v paragrafu 154 připomíná také chudé venkovské oblasti: „Nemělo by se zapomínat na osamocenost a zanedbanost, kterou trpí také někteří obyvatelé venkovských zón, kam nedosahují základní služby a pracující jsou tam nuceni žít v podmínkách otroctví bez práv a vyhlídek na důstojnější život.“

Život na venkově je ještě těžší a složitější, než život ve městech. To je zřejmé z toho, jak lidé v rozvojových zemích „hlasují nohama“ a masově odcházejí z venkova do měst. Dnes žije ve městech již polovina světové populace, v roce 2050 to budou už dvě třetiny obyvatel planety. Městská populace narůstá o šedesát miliónů ročně. Kvůli tomu se vylidňuje venkov. Odcházejí především mladí lidé a ekonomicky aktivní lidé středního věku, kteří pak na venkově chybí. Zůstávají jen staří lidé a děti.

Život ve slumech velkých měst je moc těžký, ale aspoň máte naději, že se na vás usměje štěstí, najdete si slušnou práci a polepšíte si. Na venkově je to spíše jen dřina v samozásobitelském zemědělství, bez valných vyhlídek na změnu. Někdy pak má chudoba i nečekané aspekty, které si běžně neuvědomujeme. Polský autor Ryszard Kapuscinski mluví o „tyranii tmy“. Mnoho lidí si nemůže dovolit koupit ani petrolejovou lampu a nemají čím svítit. V tropech se přitom přibližně v sedm hodin večer stmívá a v šest hodin ráno rozednívá. Část noci můžete spát, ale co se zbylým časem, když nemáte zdroj světla?

Na venkovské oblasti velmi často zapomínají také rozvojové a humanitární organizace. Na Haiti jsem viděl, jak bylo téměř nemožné dostat potravinovou a jinou pomoc do severozápadní části Haiti (kde dříve působil český misionář Roman Musil), především velké mezinárodní organizace se omezovaly na působení v hlavním městě a v několika dalších větších městech. Je to pro ně snažší, ale to neznamená, že pomáhají těm nejpotřebnějším.

V dalším textu encykliky se papež zmiňuje o významu tzv. obecného dobra, které má dle něj ústřední a jednotící roli v sociální etice. Bezpochyby je to pravda, ale skutečností je, že se jedná o mimořádně křehký princip, permanentně ohrožený naší lidskou nedokonalostí. Garrett Hardin (1985) a u nás v České republice Erazim Kohák (1998) mluví o tzv. „tragedy of commons“, ve volném překladu o „tragédii obecní pastviny“. Je-li něco společné, např. obecní louka, tak může být zničena i v důsledku drobných, ospravedlnitelných přání, pokud jednotliví aktéři neberou ohled na obecné dobro. Pokud každý hospodář pase na obecní pastvině jen o několik ovcí víc, než by měl, dohromady všichni, každý svým nepatrným přičiněním, obecní pastvinu zničí.

Tragédie obecní pastviny je tedy dle Erazima Koháka nechtěný, nepředvídaný následek skromných přání. Možnost společenského soužití velmi záleží na nadhledu, který je ochoten vzít v potaz nejen vlastní přání, ale i potřebu společného dobra. Kde takový nadhled a velkorysost neexistují, dochází k tragédii.

V poslední podkapitole papež František zmiňuje mezigenerační spravedlnost, která je vlastně ústředním principem dlouhodobě udržitelného rozvoje. Myslím, že je to jedna z největších výzev, které před námi stojí – brát ohled na budoucí generace a jednat podle toho. V minulosti si nejrůznější zájmové skupiny prosazovaly svoje práva, ať už násilnými či nenásilnými prostředky (zrušení otroctví, nevolnictví, hlasovací práva žen atd.). Poprvé stojíme před výzvou přiznat určitá práva těm, kteří tu ještě nejsou (protože se ještě nenarodili) a nemohou tedy svoje práva sami hájit. Přitom jejich život bude zásadně ovlivněn tím, v jakém stavu jim zanecháme planetu.

Protože chceme brát ohled na budoucí generace, měli bychom se také zajímat o budoucnost a snažit se ji předvídat. Ne vy smyslu předpovědi konkrétní budoucnosti, ale ve smyslu identifikace hlavních rozvojových příležitostí a ohrožení, co za jakých podmínek by mohlo nastat a co s tím můžeme dělat.

Na světě existují tisíce akademických pracovišť, která se zabývajíc historií. Tu můžeme poznávat a různě interpretovat (např. jestli Napoleon bych padouch nebo hrdina), nemůžeme ji však změnit. Budoucnost naproti tomu nemůžeme plně poznat, můžeme ji však našimi dnešními volbami a činy ovlivnit. Proto má smysl se o ni zajímat.

Dá se to vyjádřit i určitou nadsázkou. Jsme jako posádka automobilu, která se dosud orientovala a jízdu korigovala jen pohledem do zpětného zrcátka. Při velmi pomalé jízdě je to možné. Díky pokrokům ve vědě a technice se však vývoj společnosti zrychluje a je třeba začít dívat se i před sebe, dopředu. Jedeme-li do neznáma, „v noci“, je také vhodné zapnout reflektory, které cestu osvětlují. A čím jedeme rychleji, tím výkonnější světla (poznání budoucích příležitostí a ohrožení) potřebujeme. Toto je těsně spojeno i s principem předběžné opatrnosti, který papež František ve své encyklice zmiňuje (tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad určitých opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí).

 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 53,10-11; Žalm 33; Žid 4,14-16
Mk 10,35-45

Je smutné sledovat, jak sami učedníci mnohdy Ježíšovi nerozumí. Pán nepřinesl novou formu politického uspořádání či rozdělení si světa. On přinesl spásu. Dokážeme tyto skutečnosti od sebe oddělit? Zdá se, že člověk přemýšlí jen v kontextu vlastního světa, sebezajištění, ohodnocení, moci… Jak jen vysvětlit, že spása nesouvisí s otázkou peněz či politického vlivu? Jak jen přesvědčit člověka, že v jeho životě jde o cosi věčného, co nekončí např. ztrátou funkce? Vzájemné pochopení znamená hledat, co nám druhý sděluje, snažit se vcítit do jeho myšlení, strachů, radostí, vizí, jak to činí Kristus. Teprve pak je možné uplatnit kritiku, protože jsme porozuměli a můžeme vidět chyby v logické či emocionální myšlenkové struktuře člověka, kterému nasloucháme. Ale to znamená být připraven korigovat svět vlastních představ, snů a zvyků.

Zdroj: Nedělní liturgie

Jerzy Popiełuszko († 19. 10. 1984)

Jerzy Popiełuszko († 19. 10. 1984)
(17. 10. 2021) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Co nám chce Bůh říci skrze zkušenosti moderního člověka

(15. 10. 2021) Papež zvolil novou formu synody, abychom mohli pochopit, co nám chce Bůh říci skrze zkušenosti moderního člověka

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2021) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2021) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)
(7. 10. 2021) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…

Můžete podpořit „svůj“ hospic

Můžete podpořit „svůj“ hospic
(6. 10. 2021) V sobotu 9. října se připomíná Světový den hospiců.

Kurz Komunikace s generacemi X, Y, Z / 25. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve

Komunikace na sociálních sítích – kurz / 18. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve

Řešení konfliktních situací - kurz / 16. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve