Nedomnívejte se,  že mimo Krista pro vás existuje nějaká jiná pravá hodnota. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Co se děje našemu domu

Pokud se my sami nebudeme o tento dům starat, co jiného bychom měli na této zemi vlastně dělat?

z knihy Laudato si´ - přemítání nad encyklikou (Pavel Nováček)

Obraz modré planety putující v hlubokém vesmíru, zářící úplněk za jasné noci, mě utvrdil v přesvědčení, že jsme všichni příslušníky jedné rodiny sdílející jeden malý dům. (…) Pokud se my sami nebudeme o tento dům starat, co jiného bychom měli na této zemi vlastně dělat?

                                                                                       Jeho Svatost Dalajlama

 

Papež František nás vybízí, abychom se zastavili a uvažovali o tom, co se děje našemu společnému domu. Vnímat planetu jako náš dům není vůbec samozřejmé. Většina lidí je ochotna se ztotožnit se svou rodinou, komunitou, národem. Ale s celou planetou?

I v oblasti životního prostředí převládal ještě před půlstoletím názor, že Země je „nekonečně velká“. To vedlo k domněnce, že můžeme nekonečně znečišťovat. Navíc převládal pocit, že s přírodou je třeba bojovat, nikoliv spolupracovat. Zemědělci „bojovali“ o zrno, horolezci dobývali hory atd.

Teprve lety do vesmíru přinesly velký psychologický zlom. Uviděli jsme Zemi nikoliv jako nekonečně velkou, ale jako malý kosmický člun, zázrak života v závratně velikém a mrazivém vesmíru. Od té doby i laická veřejnost začala brát postupně na vědomí ekologii – nauku o hospodářství přírody. Ta je vlastně blízká ekonomii – nauce o hospodářství společnosti. S jedním podstatným rozdílem – hospodářství přírody se bez hospodářství lidské společnosti obejde, naopak to však neplatí. Potřebujeme tedy pozvednout naši ekologickou gramotnost, alespoň na úroveň té ekonomické.

Papež František se dotýká několika zásadních globálních environmentálních problémů, mezi kterými na prvním místě jmenuje klima. Naprosto oprávněně, protože provádíme se zemským klimatem experiment globálního rozsahu, jehož výsledky neznáme a důsledky nebudeme schopni významně ovlivnit. Světové společenství využívá pro své energetické potřeby z 85 % fosilní paliva (uhlí, ropu, plyn), jejich spalováním vzniká skleníkový plyn – oxidu uhličitý.

Před průmyslovou revolucí byla koncentrace CO2 v ovzduší 280 ppm (částic na milión), dnes je to již přes 400 ppm. Historicky zde takové koncentrace byly před třemi milióny lety a teplota byla o 3 0C vyšší. Pokud by se měla stejná situace opakovat, nebude to příjemný pohled. V Africe se tropické oblasti budou topit v záplavách, subtropy se však upečou na smrt. Zanikl by amazonský prales. Srážky by zde klesly na nulu a teploty by dosahovaly 38 0C, krajina by se změnila v poušť. Hlad by sevřel vysušené subtropy a desítky miliónů lidí by se daly na pochod. (Lynas, 2009)

Pokud by lidé spálili všechny známé zásoby fosilních paliv, koncentrace oxidu uhličitého by narostla na 1 400 ppm a teplota by se zvedla (postupně, v průběhu desetiletí až staletí) o 6 – 8 stupňů Celsia. A to už by přežily jen roztroušené skupinky obyvatel (v řádu tisíců) ve vyšších zeměpisných a nadmořských výškách (Etiopská vysočina, Lesotho, Britské ostrovy, Skandinávie, Patagonie, Tasmánie, jižní ostrov Nového Zélandu, obydleny by mohly být i okrajové části Antarktidy).

Není to jednoduchá situace, protože, slovy Jamese Lovelocka (2006), jsme na fosilních palivech závislí jako narkoman na heroinu. Když jej přestane brát ze dne na den, zemře (a opravdu, zkusme si představit byť jenom týden či měsíc života důsledně bez fosilních paliv). Když však bude pokračovat, zemře také. Jediná cesta je postupné a bolestivé odvykání této závislosti s nejistým výsledkem.

Dále zmiňuje papež František vodu a plýtvání s ní. Voda je, nejen v křesťanství, symbolem života. Výstrahou a mementem špatného využívání vody je zánik Aralského jezera. Bývalo to čtvrté největší sladkovodní jezero na světě, dnes je to dvacátá první největší poušť, nazývaná Akkum (Bílá poušť), podle solí na dně bývalého jezera. Člověk díky hamižnosti a neschopnosti rozumně s vodou hospodařit při zavlažování bavlníkových plantáží ve střední Asii zvládl tuto tragickou proměnu za pouhé čtvrt století.

 

Obr. 1: Aralské jezero v roce 1989 a 2008 (www.en.wikipedia.org)

 

Papež František se také obšírně věnuje ztrátě biodiverzity – úbytku rostlinných a živočišných druhů i degradaci celých ekosystémů. Právem, protože dle řady autorů je právě toto nejvážnější environmentální problém. Vše ostatní se dá nějak napravit, byť třeba ve velmi dlouhém časovém horizontu. I když dojde k velkým klimatickým změnám, pro společnost to může být malér, ale příroda si najde novou rovnováhu. Nicméně každý vyhynulý druh je ztráta neodvolatelná a nevratná. Tento produkt předlouhého evolučního vývoje se už nikdy nevrátí.

 

Kdo zachraňuje, ten se zachrání. To je tajemství pokroku – a jiné není a nebude.

                                                                    Vladimír Sergejevič Solovjev

 

 

Obr. 2: Světové úlovky různých druhů velryb v letech 1910 – 1990 (upraveno podle Cunningham, Saigo, 1997)

Tady se dostáváme k jádru ekologické krize. Člověk, čistě biologicky vzato, je velmi úspěšný, agresivní a adaptabilní živočich. Z pohledu jiných živočichů je to jednoznačně nejobávanější predátor. Neumí nijak výjimečně běhat, plavat, nemá výjimečnou sílu, jeho smysly (zrak, sluch čich) jsou také spíše průměrné. Ale byl obdařen intelektem, schopností tvořit. To nám dává tu největší konkurenční výhodu. Přestali jsme jen sbírat plodiny a lovit, začali jsme sít a sklízet. Využíváme stále sofistikovanější technologie. Díky tomu narostl počet obyvatel na planetě z 2 – 5 miliónů lidí před zemědělskou revolucí (přibližně před 10 000 lety) na dnešních téměř 7,5 miliardy. Nemáme přirozeného nepřítele, sami sobě jsem největším ohrožením.

Dnešní „Homo economicus“ miluje pojem „kapitál“. Z toho, společně s naší prací, pochází naše bohatství a rostoucí životní úroveň. Všichni známe kapitál finanční – peníze, investice, různé monetární nástroje. Jsme si  vědomi hodnoty vyrobeného kapitálu, který tvoří infrastruktura (dopravní, energetická,…), stroje, nástroje, továrny. Už ne všichni si dobře uvědomujeme hodnotu lidského kapitálu – v podobě práce, inteligence, kultury, organizace. Poměrně zanedbávaný byl v minulosti také sociální kapitál, který lze charakterizovat jako souhrn sociálních kontaktů a vztahů, resp. jako „rysy společenské organizace, např. sítě, normy a důvěra, které zajišťují koordinaci a spolupráci vedoucí ke společnému prospěchu“. (Putnam, 1993)

Málokdo z laické veřejnosti si však uvědomuje rychle narůstající význam přírodního kapitálu, který sestává ze zdrojů živých systémů a služeb poskytovaných ekosystémy. Přírodní kapitál zahrnuje vodu, nerosty, fosilní paliva, ryby, půdu, vzduch atd. Zahrnuje však i živé systémy, k nimž patří pastviny, savany, mokřady, ústí řek, oceány, korálové útesy, pobřežní koridory, tundra, deštné pralesy aj. (Hawken, Lovins, Lovins, 2003)

Herman Daly (1996) uvádí, že donedávna se ekonomové a politici soustřeďovali výhradně na řešení problému produktivity práce a kapitálu a na řešení jejich vzájemného vztahu. Produktivita přírodního bohatství byla opomíjena, což vedlo k ohromnému plýtvání a neefektivnímu využívání přírodních zdrojů. Zdroje energie a surovin byly zdánlivě nevyčerpatelné a ekosystémy byly schopny absorbovat emise plynů. Dnes je však situace velmi odlišná. Pořád platí, že je třeba šetřit a hospodárně využívat limitující vzácný faktor. Jenže tím nejvzácnějším (protože nejvíce nedostatkovým) faktorem dnes není kapitál vytvořený člověkem (např. rybářské lodě či motorové pily), ale zbývající kapitál přírodní (např. zbylé rybí populace či lesy).

Je nesmírně důležité si uvědomit, že skončila doba, v níž byl limitujícím faktorem kapitál vytvořený lidmi, a vstupujeme do fáze, kdy se limitujícím faktorem stává zbývající přírodní kapitál. „Úlovky ryb jsou omezeny zbývajícími rybími populacemi, nikoliv počtem rybářských plavidel. Produkce dřeva je omezena zbylou rozlohou lesů, nikoliv množstvím pil či počtem dřevorubců. Čerpání ropy je omezeno výší ropných zásob (a pravděpodobně ještě nekompromisněji schopností atmosféry absorbovat emise CO2), nikoliv našimi schopnostmi tento geologický kapitál čerpat. A zemědělská produkce je často omezena dostupností vody, nikoliv počtem traktorů či žacích strojů.“ (Daly, 1996)

Realizace takové změny chápání mezí růstu prosperity se ovšem neobejde bez změny našeho smýšlení. V anglickém jazyce na to existuje výstižné přísloví: First you must change mentalities, then you can change realities.“ (Nejdříve musíš změnit myšlení, pak můžeš měnit realitu.)

V letech 1991 – 1993 se v Arizoně odehrál zajímavý experiment. V projektu za 200 miliónů dolarů, nazvanému Biosféra 2, vědci zjistili, že nedokážou udržet hladinu kyslíku nezbytnou pro život ani pro osm lidí žijících v uvnitř uzavřeného prostoru. Přitom Biosféra 1, známá pod jménem planeta Země, plní tento úkol den co den zdarma pro téměř 7,5 miliardy lidí.

Nákladný experiment Biosféra 2 nám umožnil lépe ocenit služby poskytované ekosystémy. Jednou z nejdůležitějších lekcí Biosféry 2 je, že některé zdroje se nedají koupit za jakékoliv množství peněz. Nedokážeme „vyrobit“ povodí, genofond, půdu, zatopené louky, opylovače ani troposféru, natož abychom uměli vytvořit celý ekosystém. (Hawken, Lovins, Lovins, 2003)

 

Když jsme se naučili létat jako ptáci a potápět se do vody jako ryby, zbývá nám naučit se žít na zemi jako lidé.

                                               George Bernard Shaw

 

Jaké by tedy mělo být naše hospodaření s přírodním kapitálem (resp. s přírodními zdroji), aby bylo dlouhodobě udržitelné? Stačilo by důsledně se řídit třemi principy, formulovanými Hermanem Dalym (1996):

  1. Míra užívání obnovitelných zdrojů (les, rybí populace,…) nepřekročí míru jejich regenerace.
  2. Míra užívání neobnovitelných přírodních zdrojů (např. fosilní paliva) nepřekročí míru, jakou budou rozvíjeny substituující obnovitelné zdroje.
  3. Míra emisí škodlivin do životního prostředí nedosáhne hranice asimilačních schopností prostředí (a nepřesáhne tedy únosnou kapacitu ekosystémů).

V tomto smyslu péče o přírodní kapitál a ekosystémové služby neznamená konec či ohrožení ekonomie. Znamená transformaci na ekonomii usilující o kvalitu, nikoliv jen o expanzi. Kvantitativní růst a kvalitativní rozvoj totiž podléhají rozdílným zákonitostem. Naše planeta se také v čase vyvíjí, aniž by nekonečně rostla. Stejné je to s lidským tělem – do dospělosti roste a vyvíjí se, pak už se jen kvalitativně vyvíjí. Naše ekonomika, která je subsystémem konečné a nerostoucí Země se nakonec musí přizpůsobit podobnému způsobu rozvoje. „Ačkoliv existují meze růstu, je potřeba, aby neexistovaly meze rozvoje.“ (Meadows, Meadows, Randers, 1992)

V paragrafu 43 uvádí papež František dle mého názoru poněkud problematickou věc, a sice že „lidská bytost má právo žít a být šťastná“. Jeremy Rifkin upozornil v knize „Evropský sen“ (2005) na to, jak se tento bohulibý cíl může nenápadně proměnit na něco, co podkopává základy naší společnosti, resp. důvěru ve společnosti. Američané dlouho žili svůj „americký sen“. Kdokoliv přišel do Severní Ameriky, ať už to byl Žid, Polák, Ir, Asiat či Latinoameričan, měl právo pokusit se o své štěstí a úspěch. Nové generace Američanů však podle Rifkina zaměňují právo pokusit se o úspěch a štěstí za právo na úspěch a štěstí. Slábne jejich ochota k námaze a naopak, roste fatalismus, sklon k zábavě a nezodpovědnost. Obávám se, že se „právo na úspěch a štěstí“ stává globálním požadavkem, aniž by si lidé připustili, že se prosperita obvykle rodí až po usilovné práci několika generací.

Protože i v rozvojových zemích mají lidé pocit, že mají právo na úspěch a štěstí, tzv. „hlasují nohama“ a přicházejí ze svých domovů, kde již nevidí další perspektivu, do zemí, kde jim toto, jak doufají, bude poskytnuto. To je ve světě, kde žije sedm a půl miliardy obyvatel, těžko realizovatelné.

V paragrafu 50 se papež František opatrně dotýká citlivého tématu – počtu obyvatel na planetě. Má určitě pravdu, když píše, že „nerovná distribuce populace a dostupných zdrojů je překážkou rozvoji“, ale nejsem si vůbec jistý, že „demografický růst je plně kompatibilní s integrálním a solidárním rozvojem“. Nevím, jestli je planeta již přelidněná, ale jsem přesvědčen, že v některých regionech je počet obyvatel již dnes dlouhodobě neudržitelný. Příklad za všechny – Haiti či Rwanda.

Co se zhroucenými či téměř nefunkčními státy, jako je Somálsko, Eritrea, Afghánistán, Irák, Jemen, Egypt, Mali a další, kde počet obyvatel rychle narůstá? Při vší úctě, odvolat se na integrální a solidární rozvoj je hodně obecné.[1]

Je pravda, že třetina vyprodukovaných potravin se vyplýtvá, ale není vůbec jisté, že „potraviny, které zahazujeme jako bychom kradli ze stolu těch, co jsou chudí“. Plýtvání je špatné, ale globální distribuce desítek miliónů tun potravin není ani vhodná, ani reálná. I kdybychom toho byli ochotni a schopni, podpořili bychom v chudých zemích jen kulturu závislosti, jak se to i dnes lokálně děje, když jsou lidé příliš dlouho závislí na nějaké potravinové pomoci.

 

Největší nouze, jakou může člověk zažít, spočívá v pocitu opuštěnosti.

                                                                                 Matka Tereza

 

Vážný problém zmiňuje papež František v paragrafu 51 – „ekologický dluh“ mezi Severem a Jihem. A nejde ani tak o zmiňovanou obchodní nerovnováhu (ta je samozřejmě také důležitá), jako o „staré ekologické zátěže“, například emise skleníkových plynů do atmosféry. Spalování fosilních paliv umožnilo dnešním rozvinutým zemím projít fází industrializace a zbohatnout. Důsledkem je však zvýšená koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře z původních 280 ppm na dnešních 403 ppm (údaj z května 2015). Díky tomu velmi pravděpodobně vzroste do konce 21. století globální teplota alespoň o dva stupně Celsia, což bude mít citelné důsledky pro všechny, včetně rozvojových zemí. Přitom ty se na vypouštění CO2 do atmosféry podílely zanedbatelnou měrou.

Dnes se rychle industrializují Čína, Indie, Brazílie a další lidnaté a ambiciózní státy. Pokud koncentrace skleníkových plynů v atmosféře porostou, budeme čelit obrovským problémům. Velké části naší planety se stanou neobyvatelnými a desítky miliónů lidí se dají na pochod. Bohužel však rozvinuté země jsou ty poslední, které by měly moralizovat, protože tento proces rozběhly.

Papež František tvrdí, že jsme s naším společným domem nikdy nenakládali tak špatně, jako během posledních dvou století. Jsem přesvědčen, že jádro problému není v tom, že bychom byli horší, než naši předkové, ale že díky vědě a technice máme řádově větší možnosti. A také proto, že je nás tu dnes 7,4 miliardy lidí, nikoliv jedna miliarda jako před pouhými 200 lety.

Trápí nás přinejmenším dvě překážky, které brání naší schopnosti čelit globálním (nejen environmentálním) problémům:

  1. Na globální problémy bychom potřebovali přijmout některé principy globálního řízení, čehož však nejsme schopni. Ukázkovým příkladem je neakceschopná Organizace spojených národů, která již tři desetiletí diskutuje o potřebě vlastní reformy, je však spíše spolkem 193 egoisticky uvažujících a jednajících hráčů (národních států). Papež v této souvislosti jmenuje selhání světových summitů o životním prostředí a má pravdu.
  2. Nejsme schopni se dívat do budoucnosti a jednat podle toho. Řešíme problémy ad hoc, jak moc nás pálí. Půl století víme o nebezpečí oteplování planety, ale dokud se nás tento problém osobně a bolestně nedotýká, nezajímá nás. Nejsme ochotni zajímat se dostatečně a kvalifikovaně o budoucnost, kterou sice v přesné podobě nemůžeme znát, ale můžeme poznávat příležitosti a rizika, kterými budoucnost ovlivňujeme.

Papež František uvádí, že „vyčerpání některých zdrojů povede ke vzniku scénáře rozněcujícího nové války zastírané ušlechtilými nároky“. Napětí nejspíše poroste, ale zatím vše nasvědčuje tomu, že nám hrozí nárůst vnitrostátních konfliktů a zhroucených států. Mezistátních konfliktů v posledních 20 letech spíše ubývá. Ruku v ruce s hroutícími se státy a regiony bude narůstat síla organizovaného zločinu a terorismu. Roční příjmy globálního organizovaného zločinu jsou odhadovány na 3 500 miliard amerických dolarů. To je 50krát více, než roční rozpočet České republiky.

Papež František závěrem kapitoly uvádí, že náš společný dům velice chátrá. Změny jsou nebývale rychlé a pozorujeme četné příznaky úpadku. Takže, co s tím?

 

 

 

 

[1] Za 14 let, mezi roky 2000 – 2014, narostl počet obyvatel v Afghánistánu o 44 %, resp. o 10 miliónů obyvatel, což je stejné, jako celkový počet obyvatel v České republice. Počet obyvatel Nigérie narostl za tu dobu také o

44 %, v absolutních číslech je to ovšem nárůst o 55 miliónů dětí. V Pákistánu činil nárůst 29 %, resp. 46 miliónů lidí. Za 14 let je tedy nárůst obyvatel v Nigérii a Pákistánu stejný, jako celkový počet obyvatel Německa a Rumunska. A podobná situace je v celé severní i subsaharské Africe, stejně jako na Blízkém východě.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 53,10-11; Žalm 33; Žid 4,14-16
Mk 10,35-45

Je smutné sledovat, jak sami učedníci mnohdy Ježíšovi nerozumí. Pán nepřinesl novou formu politického uspořádání či rozdělení si světa. On přinesl spásu. Dokážeme tyto skutečnosti od sebe oddělit? Zdá se, že člověk přemýšlí jen v kontextu vlastního světa, sebezajištění, ohodnocení, moci… Jak jen vysvětlit, že spása nesouvisí s otázkou peněz či politického vlivu? Jak jen přesvědčit člověka, že v jeho životě jde o cosi věčného, co nekončí např. ztrátou funkce? Vzájemné pochopení znamená hledat, co nám druhý sděluje, snažit se vcítit do jeho myšlení, strachů, radostí, vizí, jak to činí Kristus. Teprve pak je možné uplatnit kritiku, protože jsme porozuměli a můžeme vidět chyby v logické či emocionální myšlenkové struktuře člověka, kterému nasloucháme. Ale to znamená být připraven korigovat svět vlastních představ, snů a zvyků.

Zdroj: Nedělní liturgie

Jerzy Popiełuszko († 19. 10. 1984)

Jerzy Popiełuszko († 19. 10. 1984)
(17. 10. 2021) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Co nám chce Bůh říci skrze zkušenosti moderního člověka

(15. 10. 2021) Papež zvolil novou formu synody, abychom mohli pochopit, co nám chce Bůh říci skrze zkušenosti moderního člověka

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2021) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2021) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)
(7. 10. 2021) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…

Můžete podpořit „svůj“ hospic

Můžete podpořit „svůj“ hospic
(6. 10. 2021) V sobotu 9. října se připomíná Světový den hospiců.

Kurz Komunikace s generacemi X, Y, Z / 25. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve

Komunikace na sociálních sítích – kurz / 18. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve

Řešení konfliktních situací - kurz / 16. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve