Poznámky a doporučená literatura

POZNÁMKY:
1. To je třeba mít stále na zřeteli, neboť existuje-li nepopiratelná novost a originalita křesťanské liturgie, zvláště ve vztahu k židovství, je také pravdou, že je zde i jednoznačná návaznost a kontinuita. Srov. C. Di Sante, Židovská modlitba. K počátkům křesťanské liturgie, Praha, 1995.

2. Proto také byli křesťané považování pohany za "ateisty". Zakládali si totiž na tom, že nemají žádné oběti a obřady v obvyklém slova smyslu (viz dále), že nemají chrámy (scházeli se po domech), a zdůrazňovali, že jejich život je bohoslužbou.

3. Např. po obětování se kněz potichu modlí: "S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí."

Také ve třetí eucharistické modlitbě nacházíme podobnou formulaci: "Skrze něho [Krista] ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou, abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými..."

4. Toto přesvědčení potvrzuje i konstituce o posvátné liturgii 2. vatikánského koncilu Sacrosanctum Concilium (SC), když říká: "... liturgie je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla. Vždyť apoštolská práce je zaměřena k tomu, aby se všichni, kdo se vírou a křtem stali Božími dětmi, shromáždili vjedno a uprostřed církve chválili Boha, účastnili se oběti a jedli ze stolu Páně..." (SC 10; grafické zvýraznění – autor).

5. Srov. J. CASTELLANO CERVERA OCD, Liturgia e vita spirituale. Questioni scelte, Roma, 1995 (skripta – Teresianum), str. 34-35. K etymologii slova "liturgie" viz ib., str. 17.

6. Viz dále.

7. Koncil hovoří o "vznešené jednoduchosti", srov. SC 34.

8. Zde je třeba také hledat smysl liturgické obnovy 2. vatikána: "Texty a obřady je třeba při této obnově upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. Pro křesťanský lid by měly být snadno srozumitelné, pokud je to možné; lid by měl na nich mít účast plnou, aktivní a v duchu společenství." (SC 21; grafické zvýraznění – autor).

Zároveň je to zřejmě ten nejpodstatnější rozdíl oproti východní liturgii: poněkud zjednodušeně vyjádřeno – zatímco na Západě se liturgie (nakolik je to možné!) přizpůsobuje životu, na Východě se život přizpůsobuje (nakolik je to možné!) liturgii.

9. Nejde mi, pochopitelně, o to, abychom si při liturgii dělali, co se nám zlíbí; to by nakonec bylo jen ke škodě věci, byť bychom byli sebeoriginálnější a liturgicky sebevzdělanější. Chci pouze vyzvat k větší spontánnosti a přirozenosti při prožívání bohoslužby, aby opravdu přestala být věcí odtrženou od ostatního života.

10. To je v podstatě logika argumentace a jádro poselství listu Židům.

O praktické aplikaci chalkedonské nauky (i) na liturgii viz C. V. Pospíšil, Christologie a spiritualita, v TT 6 (1996), str. 191-193.

11. Srov. J. CASTELLANO CERVERA OCD, op. cit., str. 35n.

12. Vycházím zde z tradičního termínu duchovních autorů, který se proslavil v souvislosti s významným asketickým dílem středověku připisovaným Tomáši Kempenskému Imitatio Christi (= spíše "Napodobování Krista" než obvyklý překlad "Následování Krista"). Ideu o potřebě "reprodukovat" Kristův život nacházíme velmi výrazně vyjádřenou u kardinála Berulla, jehož spiritualita je proto také ne náhodou typicky liturgická.

13. Srov. J. CASTELLANO CERVERA OCD, op. cit., str. 36.

14. Pochopení tohoto zpřítomňování je možné pouze ve světle židovského pojetí památky a připomínání (vzpomínání), které hebrejština vyjadřuje kořenem z–k–r ("vzpomínat, připomínat si, pamatovat..."). Když Žid připomíná sobě, jiným či dokonce Hospodinu (!) velké události z minulých dob, nečiní tak ze sentimentální fixace na to, co bylo, nýbrž prosí, aby milost, kterou Bůh v minulosti udělil svému lidu, působila také právě teď. To je pravý význam anamnéze, která nemá své místo jen u eucharistie (kde je velmi zřetelně artikulována v Ježíšově výzvě: "To čiňte na mou památku" – Lk 22,19; srov. také 1 Kor 11,24-25), nýbrž u všech liturgických úkonů (srov. proto např. žehnací formule nad vodou při křtu, nad olejem při biřmování, atd., v pokoncilní liturgii).

15. Kristova přítomnost v liturgii církve vychází ze skutečnosti jeho vzkříšení a následného nanebevstoupení. Poněvadž je Kristus i jako člověk (se svým tělem) ve slávě, je ve věčnosti přítomen i celý jeho život. Proto je jeho výkupné dílo vykonáno jednou provždy a má i "zpětnou účinnost"; zároveň je v této perspektivě možné pochopit, jak mohou být jeho neopakovatelné lidské události přítomny znovu v plynutí času a proč se tak děje zprostředkovaně ve svátostech.

Velmi dobrou prezentaci viz E. Schillebeeckx, Cristo Sacramento dell’incontro con Dio, Roma, 19664, str. 22-122, zvl. 84-95.

Doporučená literatura:
Toto pojednání podstatně sleduje 2. kapitolu (Il Culto spirituale della vita) první části skript otce J. Castellana Cerevery OCD, Liturgia e vita spirituale. Questioni scelte, Roma, 1995, str. 31-44. Odtamtud také pochází následující doporučené tituly:
CASTELLANO CERVERA OCD, J., Celebración liturgica y existencia cristiana, v Revista de Espiritualidad 38 (1979), str. 49-69;
GONZALEZ DE CARDEDAL, O., Cristología y liturgia. Reflexión en torno a los ensayos cristológicos contemporáneos, v Phase 18 (1978), str. 213-258;
LYONNET, S., La nature du culte dans le N.T., v La Liturgie aprés Vatican II, Paris, 1967, str. 369-382;
VANHOYE, A., Sacerdoce commun et sacerdoce ministériel, v Nouvelle Révue Théologique 97 (1975), str. 193-207.