Sekce: Knihovna
II. Christologická podstata křesťanské bohoslužby
z knihy Liturgie a duchovní život
Naše reflexe o křesťanské bohoslužbě a jejím vztahu ke spiritualitě by se naprosto míjela svým účinkem, ale i smyslem, kdyby pominula klíčové, christologické hledisko. Neboť o liturgii v křesťanském slova smyslu se dá hovořit jen v souvislosti s Ježíšem Kristem (srov. SC 5-8). On sám je její jedinou podstatnou novostí a v ní je především a zcela specifickým způsobem přítomen ve světě v průběhu dějin.
Novost křesťanského kultu
Novozákonní aplikace kultických označení na Kristův život není záležitostí čistě jazykovou, nýbrž signalizuje hlubší skutečnost. Pozemský život Ježíše Krista totiž není pouze přirovnáván k bohoslužbě, ale je jí. Nejde zde o analogii, nýbrž o ontologickou skutečnost. Vyplývá to z hypostatické jednoty božské a lidské přirozenosti v osobě Slova; právě proto, že je Kristus Bůh i člověk, přináší dokonalou oběť, ať koná cokoliv. Neboť vším, co činí, zároveň oslavuje Boha a posvěcuje člověka10. Právem se tedy hovoří o liturgické christologii 11: Kristův život je dokonalou bohoslužbou.
Tato skutečnost (naznačená ostatně už v předcházející lingvistické úvaze) má však své logické a velmi významné prodloužení. Pokud je Kristův život bohoslužbou, pak jeho učedníci, mají-li do důsledku následovat (tj. napodobovat) svého Mistra, musejí zákonitě také "reprodukovat" klíčové události z jeho života12. A právě to se děje v křesťanské liturgii. V koncilních dokumentech čteme:
"... křest zapojuje lidi do Kristova velikonočního tajemství:
s ním umírají, s ním jsou pohřbeni a s ním i vzkříšeni. Přijímají ducha synovství, "a proto můžeme volat:’Abba, Otče!’" (Řím 8,15), a tak se stávají pravými ctiteli, jaké hledá Otec. Podobně, kdykoli přijímají večeři Páně, zvěstují smrt Páně, dokud Pán nepřijde." (SC 6)
Podobně lze uvažovat nejen o křtu a eucharistii, ale i o ostatních svátostech a liturgických úkonech (např. udílení pomazání nemocných je spjato s Ježíšovou opcí pro nemocné a trpící, Denní modlitba církve s jeho modlitbou v průběhu celého jeho pozemského života, atd.). Křesťanská liturgie je christologická liturgie13: obřady křesťanů zpřítomňují klíčové události z Ježíšova pozemského života14.
Domnívám se, že i toto hlubší pochopení podstaty křesťanské bohoslužby, najde-li své praktické vyjádření v životě, velmi výrazně napomůže k překonání dualismu liturgie–spiritualita. V tomto smyslu je dobré stále znovu v sobě obnovovat christologický pohled na svátosti a liturgii a tak spojovat moment následování (duchovní život) s momentem kultu (bohoslužba). Budu-li mít při modlitbě liturgie hodin před očima modlícího se Krista, při svátosti smíření Krista, který odpouští hříšníkům, a při eucharistii Krista ve večeřadle i na kříži, pak jako učedník, který miluje svého Mistra, budu pochopitelně "u toho" a nebudu muset bojovat s roztržitostí či dokonce vlažností.
Společenství s Kristem v nové liturgii
Rozviňme dále, co bylo právě nastíněno: Náš život nemůže být jen ve znamení následování Krista napodobováním jeho příkladu (vztah: Mistr–učedník), nýbrž i ve znamení jeho uctívání (vztah: Vzkříšený Pán–věřící), nakolik Kristus není jen člověk Ježíš z Nazaretu, který žil a zemřel v Palestině zhruba před dvěma tisíci lety, ale i Kyrios, Vzkříšený Pán a Bůh, který žije a je stále přítomný ve své církvi15. To je také argument na obvyklou výhradu k liturgii ze strany křesťanských sekt či radikálních evangelikálních protestantů: Je-li náš život bohoslužbou, k čemu ještě potřebujeme nějaké obřady, kněze a chrámy jako pohané? – Právě proto, že Kristus není jen vzor dokonalého lidství, jehož můžeme obdivovat a napodobovat ve způsobu života, nýbrž i živý a přítomný Bůh, kterého uctíváme a u něhož si vyprošujeme sílu. Kristus není jen cesta a pravda, ale i život (srov. Jan 14,6).
K tomu, abychom byli schopni jej následovat, bytostně potřebujeme sílu pramenící z liturgie. Lze to formulovat následujícím způsobem: nelze žít jako Kristus, nežijeme-li v Kristu. Bylo by nejen nedůsledné chtít napodobovat Krista a opomíjet možné společenství života s ním (jako je přinejmenším zvláštní jen obdivovat umělecká díla autora, s nímž můžeme být také v osobním kontaktu a my této možnosti nevyužijeme), ale znamenalo by to přímo znemožnění skutečného následování. Život jako liturgie je možný jen tam, kde je život z liturgie.
Platí však i opačné tvrzení: nelze žít v Kristu, nežijeme-li jako Kristus. Tento rozměr je velmi zdůrazňován už v samotném Písmu: stačí si zde připomenout výpovědi proroků, kteří se velmi rázně stavěli proti kultu odtrženého od života, proti bezduchému uctívání, jež nemá své prodloužení v důslednosti života. Příznačné jsou dva výroky, připomínané i Kristem: "Tento lid mě ctí rty, ale srdce jejich je daleko ode mne..." (Iz 29,13; srov. Mt 15,8-9 a par.) a "Milosrdenství chci, a ne oběť" (Oz 6,6; srov. Mt 9,13).
Zdá se mi, že mezi křesťany často vládne tendence přiklonit se v praxi pouze k jednomu tvrzení: buďto se zříkáme liturgie ve prospěch života nebo zase života ve prospěch liturgie. Obojí je, pochopitelně, nepřijatelné a z toho, jak jsme uvažovali o křesťanské bohoslužbě a duchovním životě, vyplývá nesmyslnost takových postojů.
Liturgie a spiritualita nestojí proti sobě, nýbrž navzájem se vyžadují. Začneme-li se po Kristově příkladu učit prožívat svůj život jako bohoslužbu a v liturgii nebudeme vidět pouze nějaké obřady, nýbrž zpřítomňovaný Kristův život, pak je naděje, že ona duchovní "schizofrenie" bude nakonec překonána.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Vojtěch Kohut
