Sekce: Knihovna
I. Život jako bohoslužba a bohoslužba na základě života
z knihy Liturgie a duchovní život
Slova a jejich použití mají nesmírný význam nejen pro samotné sdělení věci, ale směřují často mnohem dál: vyjadřují nejhlubší podstatu skutečnosti. Proto také změna významu (smyslu) slov nebo jejich nové užití signalizují změnu v člověku, jeho novou zkušenost. V této souvislosti je nesmírně poučné sledovat, jak zachází Nový zákon s některými starozákonními, popřípadě mimobiblickými pojmy.
Kultická označení aplikovaná na život
Především je třeba si povšimnout, že bohoslužebných pojmů Starého zákona se užívá v kontextu Ježíšova pozemského života: on sám je označován jako velekněz (srov. Žid 5,6.10; 7,15; 9,11), jeho tělo je chrámem (srov. Jan 2,21), jeho život je bohoslužbou, jeho utrpení a smrt obětí (srov. 1 Kor 5,7; Ef 5,2; Žid 9,11nn.; Jan 17,19; 1 Jan 2,2; 4,10)...
Přitom víme, že Ježíš nepatřil ke kněžské třídě, nikdy nepřinesl oběť v kultickém smyslu lévijských předpisů (srov. Žid 8,4) atd. Co vedlo novozákonní svatopisce k podobnému způsobu vyjadřování? Bylo to hluboké přesvědčení, že celý Ježíšův život, jeho utrpení a smrt byly jedinou a nejdokonalejší bohoslužbou, liturgií par excellence, ve které má Bůh zalíbení.
Totéž je pak možné konstatovat o jeho učednících – prvních křesťanech. I jejich život je bohoslužbou, nebo lépe: jen jejich život má být tou pravou bohoslužbou. Příznačné je zde citovat pobídku sv. Pavla: "Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba." (Řím 12,1)2.
Třebaže se toto kultické chápání života v dějinách církve někdy vytrácelo z povědomí mnoha křesťanů, nikdy nepřestalo být podstatou liturgie. I dnes, pročítáme-li pozorně např. mešní texty, nacházíme tuto myšlenku velmi často3.
A zde se nám nabízí první (a zřejmě podstatně určující) možnost, jak odstranit onu duchovní "schizofrenii" mezi liturgií a životem. Příliš často a příliš výhradně se soustředíme na moment samotné liturgie jako ten problematický, kde je třeba působit. Ve skutečnosti se během bohoslužby pouze chováme ve shodě s tím, kým jsme před ní. Jinak řečeno: to, co prožíváme mimo liturgický okamžik, jej významně ovlivňuje – buďto na něj vhodně připravuje nebo naopak rozptyluje či negativně disponuje. Pokud se budeme snažit (alespoň čas od času) vědomě prožívat svůj každodenní, všední život jako bohoslužbu, věřím, že to významně ovlivní kvalitu samotné účasti na liturgii4. Jestliže totiž usilujeme o to, aby náš život byl skutečně Boží oslavou a naším posvěcením, a v tomto duchu budeme vykonávat i ty nejobvyklejší vitální činnosti (třeba i jídlo a pití – srov. 1Kor 10,31; Kol 3,17), pak v sobě vypěstujeme liturgického ducha, který nám bez tohoto rozměru často chybí.
Profánní označení aplikovaná na bohoslužbu
Jestliže Nový zákon má tendenci aplikovat kultická označení na Kristův život a na život jeho učedníků, můžeme na druhou stranu sledovat také opačný proces: slova s původně světským významem se začínají ujímat v křesťanské bohoslužbě. Tak je tomu v případě pojmů jako je "biskup" (episcopos) "starší" (presbyteros), "jáhen" (diakonos) či nakonec i "bohoslužba" (leiturgia)5.
Tento jev je ve skutečnosti pochopitelným důsledkem toho, co již bylo naznačeno: je-li křesťanský život bohoslužbou, pak je pochopitelné, že světské (profánní) skutečnosti přirozeně pronikají do bohoslužby. Byl-li Kristův život dokonalou bohoslužbou, pak se křesťanská liturgie bude odvíjet jeho zpřítomňováním6.
Druhá důležitá zásada pro praxi duchovního života a správného prožívání bohoslužby by se proto dala formulovat takto: liturgie ať je samozřejmě důstojná, zároveň však přirozená7; ať je opravdu vyjádřením našeho života. Proto je snaha při ní používat jednoduchých, všem srozumitelných gest8. Jakákoliv strojenost, křečovitost, je pouze ke škodě věci. I tady se máme čemu učit: kolikrát by bylo potřeba při bohoslužbě říci či udělat něco, co sice není ani předepsáno, ani se s tím v daném okamžiku nepočítá, přesto však by to daná situace nejen dovolovala, nýbrž přímo žádala, a my k tomu v sobě nenacházíme "odvahu"!9 Kolikrát nám překážejí vitální projevy dětí, apod.!
