Úvod

Tato úvaha je upraveným textem autorovy přednášky pronesené dne 28.2.1997 v kostele sv. Josefa (don Bosko) v Ostravě v rámci programu Vzdělávání laiků ostravsko–opavské diecéze.

Řeholní komunita se modlí liturgii hodin. Tu se venku strhne silná bouřka. Blesk za bleskem, hrom za hromem, a do toho nepředstavitelný liják. Bratři pokračují v recitaci žalmů. Když to takhle trvá už delší dobu, jednoho z bratří přepadne strach. Zaklapne modlitební knihu, obrátí se na spolubratry a ptá se: "Nenecháme toho raději a nezačneme se modlit?"

Myslím, že tento žert je vhodným úvodem k následují úvaze, neboť dobře charakterizuje jeden nemalý praktický problém, který náš křesťanský život často provází a jehož řešení, jak věřím, je možné zde najít. Tímto problémem je jakási duchovní "schizofrenie", roztržka, rozervanost mezi liturgií a ostatním životem křesťana.

Nejde tu o běžnou roztržitost při mši svaté, kdy se člověk není schopen vždy stoprocentně soustředit. Taková roztěkanost je součástí naší přirozenosti, a proto ji nikdy nebude možné zcela odstranit. Roztržití jsme i při jiných příležitostech, a to často i tam, kde je naše pozornost životně důležitá (stačí jen vzpomenout řízení dopravního prostředku). Jde tady o mnohem hlubší nesoulad mezi liturgií a ostatním životem (či chceme-li, duchovním životem, spiritualitou), kdy bohoslužbu prožíváme takřka jako "překážku" osobní zbožnosti či "ztrátu času" spojenou s vykonáním určité povinnosti. Kolik (zvláště starších) lidí ještě dnes "ruší" mše svatá při recitaci růžence a kolik kněží prožívá Denní modlitbu církve (liturgii hodin) jako "plýtvání časem", který by mohli využít lépe, kdyby se věnovali něčemu jinému!

U nekřesťanských náboženství se podobný postoj dá docela dobře pochopit: jejich obřady a rity, třebaže nejsou úplně odtrženy od života, k němu přece jen nemají bezprostřední vztah, a proto se nutně pro mnohé stávají zbytečnými, ba rušivými. Kněží a jejich obětní služba mají spíše funkci "pojistky" pro případ, že si lidé neporadí sami; ale dokud existují jiné prostředky, které jsou víc po ruce, zůstávají nepovšimnuti.

Tato mentalita, která se často stává praktickým pokušením i u mnohých (zvláště tradičních) křesťanů, je však v přímém rozporu se samotnou podstatou křesťanské bohoslužby: ta totiž neodmyslitelně patří k životu; dá-li se od něj odlišit, nedá se od něj oddělovat, přinejmenším ne tehdy, je-li prožívána správně. Následující zdůvodnění tohoto tvrzení je tedy zároveň pojednáním o tom, co tvoří specifikum křesťanské bohoslužby (a co ji tedy odlišuje od ostatních kultů)1.

Celé pojednání si rozdělíme na dvě části: v té první vyjdeme z lingvistické (jazykové) úvahy, ta druhá bude teologická (christologická).

Kaz 11,9-12,8;

Komentář k Kaz 11,9-12,8: Moudrost, která provází život člověka. Mohu děkovat za léta, která jsou radostná, i za léta těžká. Přijímám život jako cestu k cíli – k Bohu?