Úvod

Tato úvaha je upraveným textem autorovy přednášky pronesené dne 28.2.1997 v kostele sv. Josefa (don Bosko) v Ostravě v rámci programu Vzdělávání laiků ostravsko–opavské diecéze.

Řeholní komunita se modlí liturgii hodin. Tu se venku strhne silná bouřka. Blesk za bleskem, hrom za hromem, a do toho nepředstavitelný liják. Bratři pokračují v recitaci žalmů. Když to takhle trvá už delší dobu, jednoho z bratří přepadne strach. Zaklapne modlitební knihu, obrátí se na spolubratry a ptá se: "Nenecháme toho raději a nezačneme se modlit?"

Myslím, že tento žert je vhodným úvodem k následují úvaze, neboť dobře charakterizuje jeden nemalý praktický problém, který náš křesťanský život často provází a jehož řešení, jak věřím, je možné zde najít. Tímto problémem je jakási duchovní "schizofrenie", roztržka, rozervanost mezi liturgií a ostatním životem křesťana.

Nejde tu o běžnou roztržitost při mši svaté, kdy se člověk není schopen vždy stoprocentně soustředit. Taková roztěkanost je součástí naší přirozenosti, a proto ji nikdy nebude možné zcela odstranit. Roztržití jsme i při jiných příležitostech, a to často i tam, kde je naše pozornost životně důležitá (stačí jen vzpomenout řízení dopravního prostředku). Jde tady o mnohem hlubší nesoulad mezi liturgií a ostatním životem (či chceme-li, duchovním životem, spiritualitou), kdy bohoslužbu prožíváme takřka jako "překážku" osobní zbožnosti či "ztrátu času" spojenou s vykonáním určité povinnosti. Kolik (zvláště starších) lidí ještě dnes "ruší" mše svatá při recitaci růžence a kolik kněží prožívá Denní modlitbu církve (liturgii hodin) jako "plýtvání časem", který by mohli využít lépe, kdyby se věnovali něčemu jinému!

U nekřesťanských náboženství se podobný postoj dá docela dobře pochopit: jejich obřady a rity, třebaže nejsou úplně odtrženy od života, k němu přece jen nemají bezprostřední vztah, a proto se nutně pro mnohé stávají zbytečnými, ba rušivými. Kněží a jejich obětní služba mají spíše funkci "pojistky" pro případ, že si lidé neporadí sami; ale dokud existují jiné prostředky, které jsou víc po ruce, zůstávají nepovšimnuti.

Tato mentalita, která se často stává praktickým pokušením i u mnohých (zvláště tradičních) křesťanů, je však v přímém rozporu se samotnou podstatou křesťanské bohoslužby: ta totiž neodmyslitelně patří k životu; dá-li se od něj odlišit, nedá se od něj oddělovat, přinejmenším ne tehdy, je-li prožívána správně. Následující zdůvodnění tohoto tvrzení je tedy zároveň pojednáním o tom, co tvoří specifikum křesťanské bohoslužby (a co ji tedy odlišuje od ostatních kultů)1.

Celé pojednání si rozdělíme na dvě části: v té první vyjdeme z lingvistické (jazykové) úvahy, ta druhá bude teologická (christologická).

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ez 18,25-28; Žalm Žl 25,4-5.6-7.8-9; Flp 2,1-11
Mt 21,28-32

Boží trpělivost nás sice neopravňuje k nezodpovědnému jednání, ale může pro nás být zdrojem velké naděje, zvlášť když přemýšlíme o životní cestě našich blízkých, kteří na evangelium nedbají. Je tu vždy naděje, že se budou podobat tomu synu, který řekl: „Ne!“, a přece nakonec na otcovu vinici šel. Právě tak ale máme přijmout výstrahu pro sebe samotné. Naše „Ano!“ je jen slibným začátkem, po němž má následovat vlastní práce, uskutečňování našeho rozhodnutí víry. Je to nárok na naši vytrvalost a na důvěru, se kterou dáváme své síly Bohu. Ale je to také zdroj jistoty, že nejdůležitější schopnosti svého života nedáváme nezodpovědně všanc.