Úvod

Tato úvaha je upraveným textem autorovy přednášky pronesené dne 28.2.1997 v kostele sv. Josefa (don Bosko) v Ostravě v rámci programu Vzdělávání laiků ostravsko–opavské diecéze.

Řeholní komunita se modlí liturgii hodin. Tu se venku strhne silná bouřka. Blesk za bleskem, hrom za hromem, a do toho nepředstavitelný liják. Bratři pokračují v recitaci žalmů. Když to takhle trvá už delší dobu, jednoho z bratří přepadne strach. Zaklapne modlitební knihu, obrátí se na spolubratry a ptá se: "Nenecháme toho raději a nezačneme se modlit?"

Myslím, že tento žert je vhodným úvodem k následují úvaze, neboť dobře charakterizuje jeden nemalý praktický problém, který náš křesťanský život často provází a jehož řešení, jak věřím, je možné zde najít. Tímto problémem je jakási duchovní "schizofrenie", roztržka, rozervanost mezi liturgií a ostatním životem křesťana.

Nejde tu o běžnou roztržitost při mši svaté, kdy se člověk není schopen vždy stoprocentně soustředit. Taková roztěkanost je součástí naší přirozenosti, a proto ji nikdy nebude možné zcela odstranit. Roztržití jsme i při jiných příležitostech, a to často i tam, kde je naše pozornost životně důležitá (stačí jen vzpomenout řízení dopravního prostředku). Jde tady o mnohem hlubší nesoulad mezi liturgií a ostatním životem (či chceme-li, duchovním životem, spiritualitou), kdy bohoslužbu prožíváme takřka jako "překážku" osobní zbožnosti či "ztrátu času" spojenou s vykonáním určité povinnosti. Kolik (zvláště starších) lidí ještě dnes "ruší" mše svatá při recitaci růžence a kolik kněží prožívá Denní modlitbu církve (liturgii hodin) jako "plýtvání časem", který by mohli využít lépe, kdyby se věnovali něčemu jinému!

U nekřesťanských náboženství se podobný postoj dá docela dobře pochopit: jejich obřady a rity, třebaže nejsou úplně odtrženy od života, k němu přece jen nemají bezprostřední vztah, a proto se nutně pro mnohé stávají zbytečnými, ba rušivými. Kněží a jejich obětní služba mají spíše funkci "pojistky" pro případ, že si lidé neporadí sami; ale dokud existují jiné prostředky, které jsou víc po ruce, zůstávají nepovšimnuti.

Tato mentalita, která se často stává praktickým pokušením i u mnohých (zvláště tradičních) křesťanů, je však v přímém rozporu se samotnou podstatou křesťanské bohoslužby: ta totiž neodmyslitelně patří k životu; dá-li se od něj odlišit, nedá se od něj oddělovat, přinejmenším ne tehdy, je-li prožívána správně. Následující zdůvodnění tohoto tvrzení je tedy zároveň pojednáním o tom, co tvoří specifikum křesťanské bohoslužby (a co ji tedy odlišuje od ostatních kultů)1.

Celé pojednání si rozdělíme na dvě části: v té první vyjdeme z lingvistické (jazykové) úvahy, ta druhá bude teologická (christologická).

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 22,19-23; Žalm Žl 138,1-2a.2bc+3.6+8bc; Řím 11,33-36
Mt 16,13-20

Můžeme si představit jak lidé, kteří se pohybovali okolo Ježíše, přetřásali jeho slova i jeho skutky. Jak si vyprávěli, jak tomu nebo onomu pomohl. Jak usadil farizeje, když ho chtěli otázkami nachytat. Možná se i divili, jaké chlapíky si vybral jako své nejbližší učedníky. Ale jednoho dne se to muselo stát: každý, kdo ho bral vážně, se musel vyrovnat s otázkou: Za koho mne pokládáš ty? Kým pro tebe jsem? Před takovou otázkou nelze dost dobře uhnout ani dnes. Takže: Kdo je pro mne Ježíš? Je opravdu Mesiášem, tedy totálním přemožitelem zla? Čím pevněji toto věřím, tím pevnější mohu být v zápase se zlem. Životní zápasy prověřily nebo prověří, zda jen mluvím o víře, o Ježíšovi, o církvi, nebo zda skutečně věřím, že je zachráncem.