Sekce: Knihovna

Joachim Wanke

Jsou naše farní obce schopné nést do budoucnosti evangelium Ježíše Krista?

z knihy Pastýřská služba učedníků nebeského království

Ze sešitu s názvem "Tag der Priester", 6. Mai 1996 Der Weg unserer Seelsorge heute und morgen, Dokumentation, vydaného diecézí Rottenburg-Stuttgart
(Přednáška erfurtského biskupa na kněžském dni v Rottenburgu 6. května 1996) přeložil P. Petr Hruška.


Otázka, jakou cestou se naše církev vydá do budoucnosti, je pro nás stále aktuální. Je velmi dobré, jestliže se pastýři místní církve společně se svým biskupem ptají: Jaké vize o církvi nás mezi sebou navzájem spojují při našem společném díle pastorační péče? Jaké důrazy jsou důležité v naší pastoraci farních obcí? Jsou naše farní obce tak, jak je dnes známe, schopné nést do budoucnosti evangelium Ježíše Krista a křesťanskou víru v Boha? Společné přemýšlení o takovýchto otázkách je velmi prospěšné a blahodárné, i když si všichni uvědomujeme: Na tyto otázky neexistují žádné obecné recepty; tím spíše ne v dobách hlubokých kulturních přeměn, které zasahují i nás samotné jakožto církev a věřící křesťany. To, co bezprostředně prožíváme a co nás jako duchovní pastýře zasahuje jsou - obecně viděno - dvě změny:
1. Křesťanská víra nenachází na veřejnosti v sekularizované společnosti již téměř žádnou odezvu. Její formující síla, její doposud nezpochybňovaná platnost mizí. Církev se najednou ocitá celému světu na očích na jakémsi "tržišti možností", kde je chápána jako jedna náboženská nabídka mezi mnoha jinými. Tváří v tvář obskurní náboženské esoterice, která zdánlivě lépe odpovídá životnímu pocitu dnešního člověka, je to navíc pro mnohé nabídka málo atraktivní.

2. I uvnitř našich farních obcí lze rozpoznat postupující erozi víry v Boha, a to i u upřímných křesťanů, kteří jsou často dokonce jakýmisi sloupy farního života. Právě generace rodičů dospělých dětí to pociťuje velmi bolestně: Velmi málo se daří dorůstající generaci uvést do církevně formovaného samozřejmého světa zbožnosti, jak se to ještě dařilo v době po válce. Vnitrocírkevní kritika je mimo jiné částečně sycena touto zkušeností, která říká: "To, že se naši mladí tak vzdálili od církve, nemůže být přece pouze jejich vina! - Tedy: musí se změnit také církev!"

My duchovní pastýři často bezradně stojíme mezi dvojím tlakem: Na jedné straně Boží přikázání, církevní směrnice a naše běžné porozumění pastýřskému poslání jakožto poslání těch, kteří mají druhým říkat, co je správné a co špatné - a na straně druhé životní pocit mladých s jeho emancipační velkorysostí, ale také s jeho potřebou pevných opor a touhou po teplém, citlivém přijetí, který na nás často klade nezvládnutelné nároky. A hned jsou pak po ruce soudy jako: "Všechno se žene do záhuby!" "Vše je stále horší a horší!" A především: "Dnešní pastorace, to je boj proti větrným mlýnům! Duch doby, tlak masmédií, nediferencovaná kritika církve - to vše je o mnoho silnější a účinnější než naše pastorační snahy!"

Je tomu tak: Prožíváme, a to i v pastoraci, že mnoho ještě donedávna samozřejmostí se nám najednou jaksi vytrácí pod rukama. Klidně si přiznejme, že jsme tím zaskočeni. Musíme ovšem věci vidět velmi střízlivě: Nemůže to být vlastně jinak, jestliže církev obecně i jednotlivé farní obce jsou stále také částí tohoto proměnlivého světa. Doby přelomu a změn ve společnosti jsou také časem přelomu a změn v pastoraci. Stačí se jenom trochu porozhlédnout po dějinách pastorace za posledních 200 let. Neměla by nás tedy znepokojovat skutečnost probíhajících změn, ale spíše otázka: Co je pro nás jakožto duchovní pastýře v této době přelomu důležité?

K tomu bych vám dnes chtěl poskytnout některé impulsy z Matoušova evangelia. Pohled na počátky je právě v dobách hlubokých změn velmi blahodárný a uzdravující. Nejde zde o to, abychom tyto počátky jednoduše napodobovali. Žádný dospělý se nemůže znovu stát dítětem nebo se dokonce vrátit coby embryo do lůna své matky. Avšak je potřeba přemýšlet o tom, co v počátcích církve bylo v jakémsi embryonálním stavu Duchem Božím darováno a dále rozvíjeno.

Je tedy blahodárné nechat se v našich zásadních úvahách vést Písmem svatým. Jako onen "zákoník, který se stal učedníkem království nebeského", máme i my z tohoto velkého bohatství vynášet "nové i staré" (srov. Mt 13,52): tedy ono "staré" z generace na generaci předávané podání o Ježíši učinit kritickým měřítkem dnes "nově" slyšených a "nově" chápaných biblických směrnic pro církev. A tak bych se chtěl pokusit k tomuto rozhovoru o podobě církve zítřka přispět několika impulsy vyčtenými z jedné důležité kapitoly Matoušova evangelia, ze sbírky podobenství v Mt 13.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• I. Podobenství v Mt 13 - evangelistovo napomenutí církvi
• II. Směrnice evangelisty Matouše pro naše církevní obce