V neděli po slavnosti Zjevení Páně (6.1.) se slaví svátek Křtu Páně.

Připomíná událost, při níž byl Ježíš Kristus pokřtěn sv. Janem Křtitelem v řece Jordánu. Svátkem Křtu Páně končí Vánoční období a začíná liturgické mezidobí. Svátek je především připomínkou Kristova veřejného zjevení světu...

Křest Páně neslavíme kvůli „události křtu“,
ale kvůli zjevení Kristovy osoby...

Tento svátek je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. Právem východní liturgie řadí tento svátek ke zjevení mudrcům a k zázraku v Káně (Jan 2,1-11), kde je řečeno, že „Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“. Nakolik je zavádějící mluvit při tomto svátku o našem křtu, je dobré „se držet“ liturgické doby: křest Páně neslavíme kvůli „události křtu“ (ta je koneckonců vedlejší, protože pomazání Duchem na křtu Janově nezávisí), ale kvůli zjevení Kristovy osoby, zjevení započaté o Vánocích. Je dobré se tohoto pohledu přidržet a katecheze o křtu řadit tam, kam v liturgii náležejí, tedy do okruhu postní a velikonoční doby.

Když Kristus poslal učedníky do celého světa, aby křtili (Mt 28, 19), slíbil jim, že bude s nimi a že jim pošle Ducha svatého.

Texty k tématu Svátek křtu Páně: