Nejprve mi v kostech mi planul oheň. 
Prožíval jsem horlivost, která mě „sžírala“.

Jsem knězem už sedmnáct let. Svou formaci jsem začal před pětadvaceti lety. Od chvíle, kdy jsem poprvé přestal utíkat před silným a naléhavým vědomím, že cítím povolání ke kněžské službě, už uplynulo mnoho vody. Když jsem se před Pánovým povoláním přestal ošívat, dalo se to, co jsem pocítil, popsat jediným slovem: vášeň. Vášeň dosáhnout nějaké změny. Vášeň pro to, aby lidé prožili Boží lásku v Ježíši Kristu tak, jak jsem ji prožil já. Hlubokou vášeň a přesvědčení, že kdyby to svět pochopil, nebesa by skutečně sestoupila na zem. V kostech mi planul oheň.  Prožíval jsem horlivost, která mě „sžírala“.

Pak jsem studoval teologii
a moje vášeň dostala zásah...

Pak jsem vystudoval teologii. Studium teologie jsem si zamiloval a měl jsem kolem sebe skvělé profesory i spolužáky. V semináři jsem prošel výbornou teologickou formací. Moje vášeň ale během těch let dostala dvojí zásah. Akademická atmosféra semináře mě především nevedla k praktikování „teologie na kolenou“. Mou lásku k Písmu svatému rozkládalo všeobecné a nadměrné aplikování historicko-kritické metody. Můj obraz Ježíše poškodila a zmátla christologie „zdola“, která zastínila všechno nadpřirozené, jako by nikdy nedošla někam výš.

Druhou ranou pro mou vášeň a nadšení byl prožitek vlastní křehkosti a hříšnosti. Duchovní líbánky byly za mnou. Modlitba mi nepřišla už tak přirozená, jak jsem si kdysi myslel.  Byla namáhavá, často suchá a bolestná. Nepřipouštělo se m i to snadno, ale začal jsem chápat, že značný díl mé původní vášně tvořilo jen lehce maskované sobectví. Pouhých několik měsíců před jáhenským svěcením jsem se jedné noci potmě modlil v malé kapli. Byl jsem tam sám a ležel jsem před Pánem v Nejsvětější svátosti, když tu mi najednou došlo cosi, co ve mně vyvolalo zděšení. Vypršel mi čas! Svou cestu formace ke kněžství jsem nastoupil šest let před tím. Tato cesta byla plná výmolů, zatáček a nečekaných zvratů. Pořád jsem ale měl velikou důvěru, že přes všechny mé slabosti a hříchy mě do okamžiku, kdy se seminární formace uzavře, Bůh přivede k dokonalosti, nebo mě aspoň zbaví těch největších chyb.

Nedospěl jsem k dokonalosti

Jak jsem tam ležel ve tmě, cítil jsem dvě věci. Především, že jsem nejenom nedospěl k dokonalosti, ale že jsem na tom ještě hůř než na začátku. Zdálo se mi, že jsem od oné prchavé dokonalosti dál, že jsem ještě míň svatý, než když jsem tu cestu nastoupil. Začínal jsem s přesvědčením a vášní, že pro Ježíše změním svět. Na konci prvního ročníku jsem měl dojem, že bych snad mohl nějak ovlivnit diecézi. Po roku stráveném v pastorační praxi jsem si myslel, že bych možná mohl proměnit farnost. A teď, před svěcením, jsem si uvědomil, že nedokážu změnit ani sám sebe. Tím druhým pocitem bylo nezvratné přesvědčení, že Boží povolání tam někde uvnitř pořád je – ne navzdory mojí slabosti, ale právě kvůli ní.

Připadal jsem si, jako bych
ve stokilometrové rychlosti narazil do cihlové zdi

Při kněžském svěcení jsem byl s ohromným vědomím smyslu a cíle odhodlán pustit se do práce. Po vysvěcení jsem vyrazil do farní pastorace, kde jsem se velice rychle naučil, že nemám houpat loďkou, kazit druhým plány a dělat vlny. Připadal jsem si, jako bych ve stokilometrové rychlosti narazil do cihlové zdi. Tváří v tvář realitě nebylo těžké ztratit ze zřetele onu vizi, kterou mi Bůh dal při prvním povolání. Oheň v mých kostech pomalu vyhasínal. Duch, který mě oživoval, se pomalu vytrácel a pod mým kněžským oděvem se začínaly rýsovat suché kosti.

„Synu člověka, mohou tyto kosti ožít?“
„Pane, Hospodine, ty to víš.“ (Ez 37,3)

Suché kosti ale mohou ožít,
protože Hospodin touží vdechnout svému lidu, své církvi, nový život! 

Bůh to skutečně ví. Suché kosti mohou ožít, protože Hospodin touží vdechnout svému lidu, své církvi, nový život! Znovu roznítit naše kosti dokáže jen jedna osoba: ten, který sestoupil jako ohnivé jazyky v den Letnic. Nejsme to my, kdo něco mění – svět, diecézi, farnost nebo třeba jen sebe.  Působí to Boží Duch, který obnovuje tvář země, který zrodil církev a přivádí ji, aby se rodila stále znovu.

Vzpomínám si na své mladistvé touhy, aby mě Bůh použil k proměně světa, a dochází mi, že vlastně nebyly tak pošetilé. V Bibli se to vrací jako stálé téma: že Bůh si vybírá, co je pošetilé a slabé, aby zahanbil moudré (srov. 1 Kor 1,27), že téměř křičí na každého z nás: „Chci v tobě a skrze tebe vyvolat změnu. Tvoje vize je příliš malá a nestačí…“

Ježíš svým apoštolům slíbil: „Až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země (Sk 1,8). O tuto moc stačí jen požádat – dává ji tentýž Duch, který nám připomíná, že my sami jsme posláním Krista, Duch, který vyvolal převrat i v údolí suchých kostí. Jak velkolepá chvíle! Jak úžasná doba! A jaká výsada, že můžeme hrát úlohu při obnově Boží církve!

Bůh to ví! Bůh ví, že tyto kosti mohou ožít.
Aleluja!