Až když mi bylo čtyřicet let...

Dlouho jsem si myslela, že Ducha Svatého nepotřebuji. Koneckonců Bůh Otec mě zahrnuje svou něhou, Ježíš mě vede na mých životních cestách, Maria mě utěšuje a bdí nad mou rodinou, svatý Josef je se mnou v obtížích každodenního života, anděl strážný se snaží napravit mé úlety a nerozvážnosti... Jaké místo tedy zbývá pro Ducha Svatého?  Až když mi bylo čtyřicet let, učinila jsem v této oblasti významný krok vpřed.

Poté, co jsem vychovala svých pět dětí (a věřím, že jsem je vychovala pod láskyplným Božím pohledem), měla jsem možnost začít znovu pracovat ve světě publicistiky. Byla to práce, ve které jsem musela překonat sama sebe, a potřebovala jsem proto dvě věci: sílu a inspiraci. Kdo mi mohl dát odhodlání jít vpřed a zároveň pokoj a tiché vnitřní naslouchání? „Čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13), říká Ježíš a tento příslib není doprovázen žádnou další podmínkou. To, že nám sešle Ducha Svatého, nám Ježíš slibuje jménem svého Otce: „A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy“ (Jan 14,16) a zároveň nám to slibuje svým vlastním jménem: „Ježíš na ně dechl a řekl jim: přijměte Ducha Svatého!“ (srov. Jan 20,22).

Napnu plachty a nechám ho, aby mě zavál tam, kam on chce

Podrobit se vedení Ducha Svatého, vybrat si ho za instruktora znamená souhlasit s tím, že napnu plachty a nechám ho, aby mě zavál tam, kam on chce. Stejně jako Petrovi i mně se stalo, že jsem se zděsila, když jsem kolem sebe uviděla zmítající se moře, a začala jsem křičet: „Už jsme docela dost daleko, ne? Co kdybychom si udělali přestávku?“

Ale Duch Svatý má rád pohyb a nerad nás vidí strnulé. Ostatně když se podívám nazpět a vidím, jakou cestu jsem už urazila, mám chuť pokračovat: „Když pomyslím, co všechno jsem prožila... Když pomyslím, že dneska jsem tady...“ Jak nesmírně mi Pán žehná! Jak vyslýchá mé prosby!

Duch Svatý nás vyvádí ze zajetých kolejí, Duch Svatý nás postrkuje, ale Duch Svatý je také ten, kdo nás obnovuje. „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí“ (Žl 127,1). Pokud základy našeho života nejsou položeny na Duchu Svatém, nadarmo se budeme trápit svými plány do budoucna.

Žít každý den s Duchem Svatým znamená naučit se důvěře, zvolit si život v radosti a zajet na hlubinu.

Představte si…

Představte si kapku rosy, jak se třpytí na okvětním plátku,
představte si ptačí zpěv za úsvitu nového jarního rána,
představte si smích maličkého dítěte,
majestátnost horského vrcholu,
nekonečná sněhová pole,
která se pod dotykem vycházejícího slunce barví do růžova,
bujarost Rachmaninovovy symfonie,
zvolna sílící zvuk saxofonu v podchodu metra,
nezkrotnost vln, které se na zpěněném moři tříští o útesy,
představte si to nejmodřejší italské nebe,
ten nejčervenější západ slunce v Africe,
tu nejzelenější alpskou louku,
představte si milující pohled matky
upřený na dítě, které se zrovna dívá jinam,
silné paže otce, které vyhodí synka do výšky,
představte si pomíjivou vůni šeříku a čerstvě utržené květiny,
teplou vůni právě upečeného chleba a sladkou chuť broskve,
představte si bublání pramínku a moc bouře...
… a budete mít (úplně nepatrnou) představu o Duchu Svatém.

Duch Svatý je divoký vítr, který ohýbá stoleté stromy.
Je to olej, který prosakuje sebemenšími skulinami, vniká do nich,
až všechno provoní.

Je oheň
a vánek,
je voda
a světlo,
je Bůh.