Již 150 let před nástupem komunistů docházelo k likvidaci klášterů. Za vlády „osvícence“ Josefa II. se terčem stal i nejstarobylejší ženský klášter v českých zemích - klášter u sv. Jiří na Pražském Hradě, kde je pohřbena svatá Ludmila.

České specifikum: ženský klášter vznikl dříve než mužský

Raně křesťanské ženské kláštery zakládaly vdovy a dcery z panovnických rodů s podporou svých mužských příbuzných, panovníků či biskupů.

Jedním z českých specifik, které se příliš nezdůrazňuje, je prvenství ženského benediktinského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě (pravděpodobně založeného roku 976) před vznikem mužského benediktinského kláštera v Břevnově (993). Klášter byl také místem spočinutí první české světice sv. Ludmily.

Habsburský dvůr v boji proti církvi

Na sklonku 18. století, v době vrcholícího osvícenského absolutismu, zažila katolická církev v celé Habsburské monarchii krizovou situaci spojenou s likvidací řady starobylých a významných řádových domů a řeholních komunit.

Již císařovna Marie Terezie (1717–1780) popřávala sluchu osvícenským a proticírkevním reformátorům u svého dvora. Ti vystupovali proti velkému vlivu římskokatolické církve a papežství, které zároveň překáželo habsburským snahám upevnit své postavení v severní Itálii a pronikat dále na jih.

Josef II. ponížil papeže

Napětí naplno propuklo za vlády nejstaršího syna Marie Terezie Josefa II. (1741–1790). Byl odchovancem osvícenských učitelů a typickým absolutistickým monarchou, který věřil v neomezený pokrok přírodních věd a vše posuzoval přísně racionálně a dle praktického užitku.

Po matčině smrti roku 1780 začal svou představu podřízení církve státu uskutečňovat naplno. Hned v prvním roce samostatné vlády vydal smršť patentů, které církev výrazně omezovaly. Papež Pius VI. byl Josefovými kroky natolik znepokojen, že podnikl tehdy nevídaný krok: opustil Řím a osobně se vydal do Vídně, aby císaře pokáral a přiměl ho od jeho politiky ustoupit. Neuspěl. Josef II. sice papeže při návratu slavnostně vyprovodil z Vídně, ale ještě téhož dne, 22. dubna 1782, nechal klášter Mariabrunn, kam papeže doprovodil, zrušit. Papež tak dostal velmi názorně najevo, kdo má mít v monarchii poslední slovo.

Úřad pro církevní záležitosti znemožňoval kontakt se zahraničím

Již roku 1769 byl zřízen Úřad pro církevní záležitosti. V jeho čele stál kníže Kounic, jeden z nejmocnějších mužů vídeňského dvora a přední zastánce osvícenských idejí.

Úředníci kontrolovali korespondenci církevních hodnostářů a představených řádů se Svatým stolcem. Směřovalo se k tomu, aby byla církev v monarchii co nejvíce odtržena od přímých kontaktů s Římem. Styk s církevními institucemi v zahraničí mělo zajišťovat pouze ministerstvo zahraničí. Jinými slovy: cílem byla církev podřízená rakouskému státu.

Nejsnadnějším cílem byly kláštery

Tak radikální státně-církevní koncepci nebylo možné prosadit najednou. Nejsnáze zasažitelným cílem se proto staly kláštery.

Od konce roku 1771 nechávali úředníci vídeňské dvorské kanceláře na příkaz panovníka sepisovat seznamy „neužitečných“ klášterů. Za užitečnou se považovala především činnost, jejíž přínos bylo možné nějak měřit – například výuka, vydavatelská či literární práce. Počátkem roku 1782 již byly připraveny mechanismy, které umožňovaly kláštery rušit podle rozhodnutí vídeňských úřadů. Přitom se příliš nehledělo na místní tradice, kulturní a historický význam ani na vztah věřících ke konkrétním komunitám.

Cílem se stal i nejstarobylejší ženský klášter v českých zemích

Jak takové rušení vypadalo v praxi, můžeme ukázat na nejstarobylejším ženském klášteře v českých zemích – hradčanském klášteře benediktinek u sv. Jiří.

Klášter byl spojen s přemyslovskou dynastií a samotnými základy české státnosti. Navíc stál na mimořádně atraktivním místě, přímo uvnitř areálu Pražského hradu. Klášterní budovy tak mohly mít pro císařskou moc „smysluplnější“ využití. Klášter vlastnil také výnosné pozemky poblíž Prahy, domy v centru města a unikátní knihovnu s cennými rukopisy a knihami.

Sestry sv. Jiří nevyučovaly, neprovozovaly výchovné či pečovatelské instituce ani zdravotnická zařízení. Nezabývaly se ani vědeckou činností, byť úspěšně překládaly zahraniční náboženskou literaturu. Z pohledu josefínských úředníků tak byly snadno označitelné za společensky „neužitečné“. Ve Vídni nikoho příliš nezajímalo, že tato komunita působila s nepatrnými přerušeními téměř tisíc let a představovala české unikum. A už vůbec nehrálo roli, že v klášterním kostele byly uloženy ostatky první české dynastické světice sv. Ludmily. Nebo možná právě to hrálo roli. Starobylost a připomínka někdejší samostatnosti českých zemí se totiž v době vídeňské centralizace příliš nehodily.

Průběh likvidace kláštera benediktinek u sv. Jiří v roce 1782

Samotná likvidace měla úřednický, administrativně-ekonomický ráz. Pro sestry však znamenala náhlý šok. Nikdo je předem nevaroval.

Ještě v lednu 1782 přitom obdržela představená Marie Terezie Harnachová konfirmační dekret, v němž Josef II. komunitu chválil a oceňoval její přínosné působení. Představme si proto zděšení sester, když 20. března 1782, tedy jen něco přes dva měsíce po císařově pochvale, dorazila do kláštera skupina úředníků Dvorní komise pro rušení klášterů (Klosteraufhebung Commission).

Představitel komise si nechal předvolat všech 34 sester a přečetl jim protokol o likvidaci. Abatyše a další představitelky komunity jej musely podepsat. Komise se následně zaměřila na majetek. Všichni, kdo měli přístup k zásobám a financím, museli přísahat, že nic nezatajili, a okamžitě odevzdat klíče od pokladen a zásob. Sestry si směly ponechat pouze osobní předměty ze svých cel.

Zvláštní pozornost byla věnována knihovně. Proběhla její pečlivá inventarizace a nejcennější rukopisy a prvotisky si vyžádala vídeňská Dvorská knihovna. Nešlo tedy jen o zrušení kláštera, ale doslova o vyvlastnění cenného českého kulturního dědictví.

Co se stalo se sestrami?

Řešila se samozřejmě i budoucnost řeholnic. Pokud za hranicemi monarchie existoval klášter jejich řehole, mohlo se jednat o jejich přestupu. Jinak měly zhruba tři až pět měsíců na rozhodnutí, zda se vrátí ke svým rodinám, nebo zvolí jinou komunitu. Pokud odešly do „světa“, dostaly jednorázový příspěvek a počítalo se pro ně také s malou doživotní rentou. Ta však vzhledem k jejich životní situaci byla sotva dostačující.

Novicky a kandidátky, které dosud nesložily sliby, musely klášter opustit do čtyř týdnů. Mladší řeholnice odcházely většinou ještě před uplynutím tříměsíční lhůty. Seniorky a členky vedení komunity naopak zůstaly v prostorách zrušeného kláštera až do posledního možného dne.

Sestry tak byly připraveny o budoucnost, kterou si samy zvolily a na kterou byly připraveny celý život. Mnohé si už jiný způsob života vůbec nedovedly představit. O obrovském psychickém a fyzickém vypětí, v němž se sestry nacházely, nepřímo svědčí i náhlé úmrtí novicmistrové Marie Stanislavy Dientzenhoferové 8. dubna 1782.

Poslední svatojiřské sestry se usadily  Ječné ulici

Seniorky v čele s abatyší, převorkou a její zástupkyní si nedovedly představit, že by opustily své společenství, porušily své sliby a žily samy nebo na obtíž příbuzným.

Každá obdržela od eráru jednorázovou podporu 100 zlatých, z níž si měla pořídit oděv, osobní potřeby a základní vybavení obydlí. Sestry si společně našly dům na rohu Ječné a Salmovské ulice na Novém Městě pražském. Arcibiskupské konsistoři oznámily novou adresu a pokračovaly zde ve spiritualitě i rytmu řeholního života, na který byly zvyklé z kláštera. V tomto domě také všechny dožily. Abatyše Harnachová zemřela koncem roku 1803 ve věku 74 let.

Lidé vnímali rušení klášterů jako zhroucení světa

Jak vůbec současníci vnímali likvidaci klášterů, které po staletí působily v jejich okolí? Konzervativní a upřímně věřící lidé, zejména starší generace, byli podle dobových svědectví zděšeni. V rušení klášterů spatřovali konec křesťanské morálky, nástup anarchie a zhroucení světa, v němž vyrostli.

***

Dějiny opět ukázaly, že Církev může být pronásledována a ničena – dokonce i samotnými katolíky, jako byl Josef II. – ale nemůže být se svým posláním zničena.