Papež Lev XIV. vedl dialog s účastníky synodních týmů církve. V spontánním dialogu vyzval synodní skupiny k hloubkové přípravě a k projevení větší trpělivosti, aby v synodním procesu překonaly „odpor, obavy a nedorozumění“.

Papež nabádal k upřímnosti: „Musíme si být jasní ohledně důležitosti formace na každé úrovni a mluvit o ní upřímně. Někdy jsou odpovědi podávány bez potřebné přípravy a vyvozuje se závěr, kterému ne každý rozumí.“ Doporučil vzájemnou shovívavost: „Neběžíme všichni stejnou rychlostí, musíme být k sobě trpěliví.“

Církev jako  „odvážný hlas“ proti globální krizi

Papež Lev XIV. se zaměřil na naléhavé světové výzvy. Zdůraznil, že církev nemůže zůstat pasivní, ale musí hrát aktivní roli ve společnosti. Účastníci se shromáždili ve Vatikánu nejen proto, aby se zamýšleli nad teologickými otázkami, ale také proto, aby reagovali na „naléhavé volání národů“ ohledně chudoby, nespravedlnosti a klimatických změn. „Církev musí být odvážným hlasem, který chce svět učinit lepším místem.“

Synodalita jako postoj, nikoli jako kampaň

Papež se otevřeně vyjádřil k obavám kněží a biskupů, kteří se obávají, že by synodalita mohla oslabit jejich autoritu. Tento odpor připsal „strachu a nedostatku znalostí“ a znovu potvrdil potřebu formace na všech úrovních – v seminářích, ve vzdělávání dospělých laiků a v průběžné formaci. „Odpor často pramení ze strachu a nedostatku znalostí.“ Vyzval věřící, aby k účasti na těchto procesech přizvali kněze.

„Synodální proces, jak nám papež František při mnoha příležitostech připomněl, by měl církvi pomoci naplnit její primární roli ve světě: být misionářskou.“

Papež vysvětlil, že synodalita není předepsanou strukturou: „Synodalaita není kampaň. Je to způsob bytí církví a způsob misionářského bytí.“ Varoval před napodobováním nebo vnucováním jednotných modelů. Synodalita začíná postojem naslouchání – nasloucháním Božímu slovu, jeden druhému a také hledajícím mimo církev.

Znamení naděje a ekumenismu na Blízkém východě

Ve zvláštním projevu pocty východním církvím papež označil Blízký východ za místo, které zoufale potřebuje znamení naděje. Zdůraznil dar víry křesťanů v diaspoře, kteří navzdory ztrátě všeho projevují „sílu, vytrvalost a odvahu“.

Synodální přístup vyžaduje také respekt k rozdílům mezi latinskou a východní církví. Papež Lev XIV. zdůraznil, že synodalita je duchovní cesta, jejímž cílem je vytvořit jednotu uprostřed ničení nenávistí a války.

Role žen a kulturní bariéry

V otázce role žen v synodální církvi papež Lev XIV. zdůraznil, že problém nespočívá v nedostatku příležitostí, ale v kulturních bariérách. Vyzval církev k prosazování kultury, v níž jsou respektována práva všech a je eliminována diskriminace – ať už na základě pohlaví nebo sociálního postavení. Poznamenal, že prožívaná forma víry je často více určena kulturou než evangelijními hodnotami, a vyzval k obrácení: „Způsob, jakým žijeme svou víru, je bohužel často určen spíše naší kulturou než našimi evangelijními hodnotami.“

Synodální přístup vyžaduje respekt k rozdílům uvnitř církve

Papež vyjádřil poděkování a blahopřání církvi v Asii , kde křesťanství tvoří převážně menšinu. Uznal nesmírnou práci, která se vykonává navzdory jazykovým, kulturním a geografickým výzvám. Zdůraznil, že asijské církve nabízejí „smysl pro tajemství a chápání božství“, který představuje poklad pro celou církev a může prohloubit mystický a kontemplativní aspekt synodality.

Svatý rok je pozváním k obrácení a k znovuobjevení evangelijní spirituality společenství. Církev musí toto přesvědčení žít, aby získala ostatní pro společnou cestu.