Církev a svět potřebují lidi, kteří pěstují semeno evangelia ve svém srdci
a poté ho šíří do svého každodenního života tam, kde žijí.
Naděje evangelia je určená pro všechny
Evangelium o vyslání sedmdesáti dvou učedníků (Lk 10,1-12.17-20) nám ukazuje důležitost poslání, ke kterému jsme všichni povoláni, každý na místě, kam nás Pán postavil.
Ježíš vysílá sedmdesát dva učedníků (v. 1). Toto tehdy symbolické číslo naznačovalo, že naděje evangelia je určená pro všechny národy: právě v tom spočívá šíře Božího srdce, jeho hojná úroda, tedy dílo, které koná ve světě, aby jeho láska dosáhla a byla spasena všemi jeho dětmi.
Zároveň Ježíš říká: „Žeň je hojná, ale dělníků málo! Proto proste Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žň!“ (v. 2). Na jedné straně Bůh jako rozsévač štědře vyšel do světa rozsévat. A tak vložil do srdcí lidí a dějin touhu po nekonečnu, po naplněném životě a po osvobozující spáse. A proto je úroda hojná; Boží království klíčí jako semeno v zemi a ženy a muži dnešní doby, i když se zdají být zaneprázdněni tolika jinými věcmi, čekají na větší pravdu, hledají hlubší smysl svého života, touží po spravedlnosti a nesou v sobě touhu po věčném životě.
Pěstovat semeno evangelia ve svém srdci
a poté ho šířit tam, kde žijeme
Na druhou stranu je však jen málo dělníků, kteří chodí pracovat na pole zorané Pánem a kteří ještě předtím dokáží Ježíšovýma očima rozpoznat dobrou pšenici zralou ke žni (srov. Jan 4,35-38). Pán chce v našich životech a v dějinách lidstva konat velké věci, ale jen málokdo si to uvědomí a zastaví se, aby přijal dar, hlásal ho a předal ho ostatním.
Církev a svět nepotřebují lidi, kteří plní jen své náboženské povinnosti a projevují svou víru jako vnější nálepku; spíše potřebují dělníky ochotné pracovat na misijním poli, učedníky, kteří jsou zamilovaní a vydávají svědectví o Božím království, ať už se nacházejí kdekoli. Snad není nouze o „příležitostné křesťany“, kteří občas dají prostor dobrému náboženskému cítění nebo se účastní té či oné akce. Jen málokdo je však ochoten denně pracovat na Božím poli, pěstovat semeno evangelia ve svém srdci a poté ho šířit do svého každodenního života, do svých rodin, na místa, kde pracuje nebo studujíe do různých společenských prostředí a k těm, kteří to potřebují.
Pastorace nezačíná jen teorií,
ale prvním krokem…
K tomu není potřeba příliš mnoho teoretických představ o pastoračních konceptech; především je nutné modlit se k Pánu žně. První prioritou je tedy vztah s Pánem, pěstování dialogu s Ním. Pak nás učiní svými pracovníky a pošle nás na pole světa jako svědky svého království.
Prosme Pannu Marii, která svým „ano“ velkoryse spolupracovala na díle spásy, aby se za nás přimlouvala a doprovázela nás na cestě následování Pána, abychom se i my stali radostnými pracovníky v Božím království.
