V životě a působení církve existuje riziko zvyku, ritualismu a zajetých pastoračních schémat, která se opakují bez vnímání výzev přítomnosti. V příběhu apoštolů Petra a Pavla nás však inspiruje jejich ochota otevírat se změnám, hledat nové cesty vycházející z aktuálních problémů a otázek. Nechceme-li, aby se křesťanství scvrklo na dědictví minulosti, je důležité vystoupit z unavené a statické víry a ptát se: Kdo je pro nás dnes Ježíš Kristus?
Jednota mezi Petrem a Pavlem nevynulovala jejich rozdíly
Dva bratry ve víře, Petra a Pavla, uznáváme jako pilíře církve. Příběh těchto dvou apoštolů se dotýká i nás, společenství Pánových učedníků putujícího v naší době. Při pohledu na jejich svědectví bych chtěl zdůraznit zejména dva aspekty: církevní jednotu a životaschopnost víry.
V první řadě jednotu církve. Petr a Pavel byli povoláni k naplnění stejného osudu – nasazení vlastního života pro evangelium. Tato jednota v jediném vyznání víry však nebyla samozřejmostí. Oba apoštolové k ní dospěli jako k cíli po dlouhém putování, během kterého každý přijal víru a žil apoštolát odlišným způsobem. Jejich bratrská jednota v Duchu nevynulovala rozdíly, ze kterých vycházely: Šimon byl rybář z Galileje, Šavel zase přísný intelektuál z farizejského hnutí. První hned všechno zanechal, aby následoval Pána, druhý pronásledoval křesťany, dokud ho nezměnil Zmrtvýchvstalý Kristus. Petr kázal zejména Židům, Pavla poháněl Duch svatý, aby nesl radostnou zvěst pohanům. Jak víme, mezi nimi nechyběly ani konflikty, zejména pokud jde o vztah k pohanům, až Pavel otevřeně říká: „Když přišel Kéfas do Antiochie, otevřeně jsem se mu postavil, neboť si zasloužil výtku“ ( Gal 2, 11). A touto otázkou se následně zabýval Jeruzalémský koncil, na kterém se oba apoštolové opět setkali.
Příběh Petra a Pavla nás učí, že jednota, ke které nás Pán volá, je harmonií hlasů a tváří a nezbavuje nikoho svobody. Oba šli různými cestami, měli odlišné názory, někdy se spolu otevřeně a v duchu evangelia konfrontovali a střetávali. To jim však nebránilo v tom, aby žili concordia apostolorum, tedy živou jednotu v Duchu, plodnou harmonii v rozmanitosti. Jak říká svatý Augustin: „Jeden den je zasvěcen svátku obou apoštolů. Ale také oni byli jedno. Ačkoli zemřeli mučednickou smrtí v různých dnech, byli jedno“ (Promluva 295, 7.7).
Mosty mezi rozmanitostí a pestrostí charismat, darů a služeb
To vše nás vyzývá přemýšlet nad cestou církevní jednoty. Ta se rodí z podnětu Ducha svatého, spojuje rozmanitost a buduje mosty jednoty v pestrosti charismat, darů a služeb. Je důležité učit se žít jednotu jako jednotu v rozmanitosti, aby různorodost darů, spojená v jediném vyznání víry, přispívala k ohlašování Evangelia. Po této cestě jsme povoláni kráčet, když hledíme na Petra a Pavla, protože takovou bratrskou jednotu všichni potřebujeme. Potřebuje ji církev, potřebují ji vztahy mezi laiky a kněžími, mezi kněžími a biskupy, mezi biskupy a papežem; potřebuje ji i pastorační život, ekumenický dialog a vztah přátelství, který církev touží pěstovat se světem.
Usilujme, aby se z naší rozmanitosti stala dílnou jednoty a společenství, bratrství a smíření, aby se každý v církvi se svým osobním příběhem učil kráčet spolu s ostatními.
Riziko zvyku, ritualismu a zajetých pastoračních schémat
Svatí Petr a Pavel nás oslovují i v souvislosti se životaschopností víry. Ve zkušenosti učednictví je totiž vždy riziko upadnout do zvyku, do ritualismu, do pastoračních schémat, která se opakují bez obnovy a bez vnímání výzev přítomnosti. V příběhu těchto dvou apoštolů nás však inspiruje jejich ochota otevírat se změnám, nechat se oslovit událostmi, setkáními a konkrétními situacemi společenství, hledat nové cesty evangelizace vycházející z problémů a otázek, které kladou bratři a sestry ve víře.
V centru evangelia je právě otázka, kterou Ježíš klade svým učedníkům a kterou dnes klade i nám, abychom rozlišili, zda naše víra zůstává dynamická a živá, zda ještě hoří plamen vztahu s Pánem: „A za koho mě pokládáte vy?“ ( Mt 16, 15). Každý den, v každém čase dějin si musíme tuto otázku klást. Nechceme-li, aby se naše křesťanství scvrklo na dědictví minulosti, jak nás tolikrát napomínal papež František, je důležité vystoupit z rizika unavené a statické víry a ptát se: Kdo je pro nás dnes Ježíš Kristus? Jaké místo zaujímá v našem životě a v činnosti církve? Jak můžeme vydávat svědectví o této naději v každodenním životě a hlásat ji těm, s nimiž se setkáváme?
Rozlišování umožňuje neustále se obnovovat a nacházet nové cesty
Rozlišování, které se rodí z těchto otázek, umožňuje naší víře i církvi neustále se obnovovat a nacházet nové cesty a nové formy ohlašování Evangelia. Toto, spolu s jednotou, má být naší první touhou. Zvláště se dnes chci obrátit na církev, která je v Římě, protože právě ona je povolána být znamením jednoty a společenství, církví zapálenou živou vírou, společenstvím učedníků, kteří dosvědčují radost a útěchu Evangelia ve všech lidských situacích.
Zpracováno podle promluvy papeže Lva XIV. při mši o slavnosti svatých Petra a Pavla,
Vatikánská bazilika, 29. června 2025. Redakčně upraveno.
