Můj pekelný učedníku Bezejmene, po dlouhých přípravách budeš konečně vyslán do akce, abys prokázal, co ses naučil. Nastíním ti, oč půjde, abys trochu poznal terén.
Od Letnic se nám nedaří ji rozložit
S církví byla odjakživa potíž. Pokoušíme se ji rozložit a zničit od té vrcholně trapné události, jíž říkají Letnice, ale zatím se nám to nepovedlo. Přesto však nevěříme, že by byla nezničitelná, jak tvrdí syn našeho Nepřítele v knize, které oni říkají Bible (dále jen Blábol, jak jí říkáme my pekelníci). Rádi bychom s ní jednou definitivně skoncovali, děláme pro to už více než dvě tisíciletí všechno možné. Nicméně poslední dobou vypadá situace víc než nadějně: zdá se, že oni si ji rozloží zevnitř dřív, než se to podaří nám.
Co nám však působí pekelnou radost, je skutečnost, že se nemusíme až tak namáhat: od svých prvopočátků je to sama církev, která vytrvale pracuje na svém rozkladu. Někdy to došlo tak daleko, že dokonce zakazovala lidem číst onen Blábol – tu zmatenou bichli, kterou jim věnoval Nepřítel, prý jako světlo pro jejich kroky (pche!). Mnohdy církev sama likvidovala svoje vedoucí a misionáře, jindy k naší velké radosti zkreslovala a překrucovala učení Nepřítele. Zkrátka sebevražda v přímém přenosu, my jsme si jen mnuli ruce… Jenže z nějakého nám neznámého důvodu to vždycky přežila, povstala z popela, někdy i v nebývalé síle…
Je to holt stále Nepřítelova nevěsta, Nepřítelova stavba…
Tento fenomén později zkoumal náš odbor pro likvidaci církve a došel k závěru, z něhož zůstává rozum stát: přes všechna donebevolající selhání církve zjevně stále platí, že je to Nepřítelova nevěsta, Nepřítelova stavba, lid náležející Nepříteli, Nepřítelovo stádo, Nepřítelovo tělo… Vůbec nechápeme, jak mohl náš Nepřítel o té ubohé sebrance něco takového říct, ale hlavně, že to s ní dávno nezabalil.
Jedním z důvodů jeho naprosto nelogického chování bude asi ta nechutná vlastnost, o níž Nepřítel často mluví – „láska“; my jí ovšem říkáme „slabost“ a takhle bys o ní měl uvažovat i ty. Jinak naše ministerstvo již dlouho zkoumá podstatu tohoto jevu, ale výzkum je stále v plenkách; nerad to přiznávám, ale v tomto oboru u nás dole naprosto chybí odborníci.
Jak už jsem řekl, když církev vznikala, reagovali jsme neprodleně a všemožnými prostředky, abychom ji zlikvidovali v zárodku. Nástroji k jejímu nabourávání a podkopávání se stali císařové, generálové, vojáci, celé armády špiclů a donašečů. Tisíce těch, kdo se považovali za křesťany, byli prostě vyhlazeni. Dodnes mnozí z nás cítí pravou pekelnou radost při vzpomínce na hořící pochodně z lidských těl následovníků Nepřítele, na to, jak byli v arénách předhazováni lvům, nebo jak Nepřítele ze strachu z mučení zapírali. Chechtali jsme se jejich siláckým řečem o tom, že krev mučedníků je sémě nových křesťanů: byli jsme přesvědčeni o tom, že krev mučedníků se stane krvavou řekou, v níž se křesťanstvo utopí. Jenže čas běžel a nic takového se nestalo. Nepřítelovi následovníci nejenže tu pořád byli, ale dokonce se rozrůstali – navzdory všemu teroru, který pro ně náš pekelný odbor připravil.
Čím více lidé vytvářejí pozemský ráj, tím více zapomínají na Nepřítele
Lámali jsme si tím hlavu, až nakonec náš pekelný Otec přišel s myšlenkou, která mohla vyjít jen a pouze z jeho geniální hlavy. Vzpomněl si, jak byl před mnoha a mnoha lety na audienci u Nepřítele a mluvil s ním o člověku jménem Jób. /.../ Tehdy nám to sice nevyšlo, ale díky našemu Otci jsme si z příběhu Jóba zapamatovali důležitý princip. Když se lidé mají špatně, někdy se tím jejich víra ještě prohloubí. Jinak řečeno, někdy je těžší následovat Nepřítele nikoli v nedostatku, ale v dostatku a nadbytku. Jób sice zvládal obojí, ale většina lidí po něm i před ním nikoli.
Proto náš odbor pro likvidaci církve přešel na jinou taktiku. Postupně zastavil kruté pronásledování následovníků Nepřítele a místo potupy a trápení jim dal bohatství a moc. Z chudé a pronásledované církve se postupně stala jedna z nejbohatších a nejmocnějších institucí na světě: dobrovolnou chudobu žilo už jen pár zoufalců na okraji. Ale oproti Jóbovi, který svoje bohatství ustál, církev bohatství a rostoucí vliv a moc mnohdy neustála, přesně jak jsme předpokládali, a stále více se k naší radosti začala rozcházet s učením i praxí svého zakladatele.
Na místo pokory a slabosti nastoupila pýcha a moc, chudobu vystřídalo hromadění bohatství a světská sláva. Čím byla církev okázalejší, tím více jsme se radovali z toho, jak se od učení Nepřítele vzdaluje. Stále se sice vyskytovali jedinci i celé skupiny věřících, kteří na tyto pro nás slibné trendy poukazovali a chtěli je zvrátit, ale naštěstí nic moc nezmohli. Nakonec je mnohdy likvidovala sama církev. Tehdy jsme si mysleli, že ten trapný spolek definitivně spěje ke svému konci, jenže Nepřítel to opět nedopustil – z důvodů, které jsem naznačil; zjevně má pro tu sebranku zvláštní slabost.
Církev nezničilo ani několik staletí pronásledování a nedostatku, ale naopak světská moc a sláva, dobré bydlo a přebytek. Během staletí jsme vypozorovali, že čím více se lidem daří vytvořit si pozemský ráj, tím více zapomínají na ráj, s nímž operuje Nepřítel.
Bedlivě přemýšlej nad vším, co jsem ti napsal. Chceš-li účinně nabourávat církev tam, kam jsme tě poslali, bude se ti to hodit.
Tvůj strýc Maluglor
