3. Lámal (12. 5.)

Eucharistie a jednota církve

Minule jsme mluvili o tom, že při mši následujeme Krista, který „vzdal díky nad chlebem a vínem“. Dnes se zastavíme u toho, že chléb rozlámal.

Rozlomení hostie během zpěvu Beránku Boží je tak nenápadným gestem, že se může snadno stát, že si ho někdo třeba ani nevšimne. V židovské večeři patřilo gesto lámání chleba otci, který se stará o svou rodinu a o ty, kdo jsou mu svěřeni. Bylo to také gesto pohostinnosti, péče o ty, kdo jsou chudí nebo na cestách. Když Ježíš rozlámal chléb, bylo to shrnutí jeho celého životního příběhu, jeho rozdání se pro druhé a zároveň předznamenání jeho oběti na kříži. A konečně rozlámání chleba je gesto jednoty. Ti, kdo pojídají kousky jednoho chleba, patří k sobě.

Při mši se většinou láme jen jedna kněžská hostie, ale i dnes má toto gesto svůj význam. Eucharistie nás učí, že patříme do Boží rodiny, o kterou Bůh Otec pečuje. Učí nás také, že jsme chudými poutníky, kteří potřebují velkorysost svého Boha. Když se ve mši láme chléb, máme doslova před očima, že i pro nás Ježíš obětoval, rozdal svůj život. A když spolu s ostatními přijímáme chléb proměněný a rozlámaný na oltáři, Kristovo tělo, skutečně jsme s nimi sjednoceni, „zpečeni“ do jediného těla Kristova, kterým je církev.

Doplňující texty pro vlastní potřebu

Didaché

„Modlitba při lámání chleba: ‘Jako byl tento chléb, který lámeme, roztroušen po horách a shromážděný se stal jedním, tak ať je shromážděna tvá církev od končin země do tvého království.’“ (Didaché, 9)

Sv. Jan Zlatoústý

Poznejme div této svátosti, cíl jejího ustanovení, účinky, které vyvolává. Stáváme se jedním tělem, praví Písmo, údy z jeho těla a kostmi z jeho kostí. Toto působí pokrm, který on nám dává: Mísí se s námi, abychom všichni byli jedno, jako je tělo spojeno s hlavou. (In Joannem, 46)

Sv. Augustin

Jste-li tělo Kristovo a jeho údy, je na oltáři Páně předkládáno vaše tajemství a vy přijímáte své tajemství... Říká se ti: „Tělo Kristovo“ a ty odpovídáš: „Amen.“ Buď tedy údem Kristovým, aby tvé „amen“ bylo upřímné. (Sermones, 272)