Citáty z knihy: Lékařská péče o duši (Viktor E. Frankl)

Láska není však jen milost, ale také kouzlo. Pro milujícího očarovává svět, propůjčuje světu přídatnou hodnotovost. Láska zvyšuje u milujícího lidskou rezonanci pro plnost hodnot; otevírá jej pro svět v jeho hodnotové plnosti, pro celý „svět hodnot“. Tak zakouší milující ve své zaměřenosti na Ty vnitřní obohacení, které vychází za toto Ty: celý vesmír se pro něj stává hodnotově širším a hlubším, září v paprscích oněch hodnot, které vidí pouze milující; neboť jak známo, láska nedělá člověka slepým, nýbrž vidoucím - vnímavým pro hodnoty. Vedle milosti být milován a kouzla milovat nastupuje pak u lásky jako třetí moment zázrak lásky. Uskutečňuje se jí totiž ta nepochopitelná věc, že - oklikou přes biologickou sféru - vstupuje do života nová osoba, sama plná tajemství jedinečnosti a jednorázovosti své existence: dítě!

…
A když KANT mínil, že člověk chce být šťastný, ale zejména by měl být „hoden štěstí - pak my se naproti tomu domníváme: Původně člověk vůbec nechce být šťastný, to co chce, je daleko spíše mít důvod k tomu, aby byl šťastný!

…
Může se stát, že dívka nepociťuje k partnerovi sexuální vztah. Chlapec jí řekne, že je asi frigidní. Na obranu proti tomu se mu oddá, ale sebepozorování a křečovitost vztahu vede k tomu, že nedocílí uspokojení, což může mít vliv na celý její sexuální život, zvl. na vznik psychogenní frigidity typu úzkostné neurózy ze sexuálního očekávání.

„Něco podobného platí pak o všech lidech, kteří se stali ve svém sexualitě nejistými. Jejich sebepozorování je zostřeno a jejich úzkost z očekávání neúspěchu vede sama k sexuálnímu selhání. Sexuální neurotik už dávno neintenduje partnera (jakomilující) - intenduje sexuální akt jako takový.“ (142)

…
Každé pouhé vlastnictví je možno vyměnit. Tím však, že opravdová intence lásky neintenduje to, co můžeme na jiném „vlastnit“, popř. to, co jiný „má“, tím, že pravá intence lásky intenduje spíše to, čím jiný „je“ - vede pravá láska a pouze ona k monogamnímu nastavení. Neboť monogamní nastavení předpokládá, že partner je pojímán ve své nevyměnitelné jedinečnosti a nezaměnitelné jednorázovosti, tedy ve své duchovní podstatě a hodnotě, tedy mimo všechny tělesné nebo duševní zvláštnosti, vzhledem k nimž by byl každý člověk zaměnitelný a nahraditelný jinými nositeli týchž vlastností.

…
Představuje-li opravdové nastavení lásky zaměření jedné duchovní osoby na druhou, pak je také jediným garantem věrnosti. Z lásky jako takové vyplývá podle toho její trvání a trvání v empirickém čase. V prožitkovém čase vyplývá více: zážitek „věčnosti“ lásky. Láska může být prožívána pouze sub specie aeternitatis.

Opravdu milující si nemůže v okamžiku své lásky, v zaměřenosti na tento okamžik a na předmět své lásky nikdy představit, že by se jeho cit mohl nějak změnit. To pochopíme, pomyslíme-li na to, že jeho city nejsou „situační“, nýbrž intencionální. Intendují podstatu milovaného člověka a jeho hodnotu právě tak, jak se v jakémkoli jiném duchovním aktu, třeba poznání nebo zjišťování hodnot, pojímá podstata, popř. hodnota. Když jsem jednou pochopil, že 2x2=4, pochopil jsem to jednou provždy: „zůstává při tom“. A když jsem pochopil podstatu někoho jiného v pravdě tím, že ji nazírám v lásce, musím také zůstat u této pravdy, musím zůstat u této lásky a tato láska ve mně. V okamžiku, kdy prožíváme opravdovou lásku, prožíváme ji jako navždy platnou právě tak, jak uznáváme pravdu, kterou jsme jako takovou poznali, za „věčnou pravdu“: právě tak se láska, pokud trvá v empirickém čase, nutně prožívá jako „věčná láska“.

…
Bylo řečeno, že by lidská sexualita byla odlidštěna, kdyby se jí zneužívalo jako pouhého prostředku k účelu získání slasti. O nic menší zneužívání je však v tom, když se považuje za pouhý prostředek k účelu rozmnožování - místo aby zůstala, čím je: výrazem lásky. A právě jedno náboženství, které boha přímo definovalo jako lásku, mělo by se chránit toho, aby ex cathedra stanovilo, že manželská pospolitost a láska mají jen tehdy smysl, slouží-li k rozmnožování. To se ovšem hlásalo v době, v níž bylo nejen manželství z lásky výjimkou, ale také excesivní kojenecká úmrtnost pravidlem. Dnes máme k dispozici „pilulku“. Ta však může přispět ke zlidštění sexuality potud, pokud bude sexualita emancipována: jen občas postavena do služeb rozmnožování; když však bude této nucené služby zbavena, bude uvolněna k vyvrcholení lásky.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)