Patrick Reilly – mše v čínském vězení

V knize Dálný východ píše kolumbijský misionář otec Patrick Reilly o tom, co prožil v komunistické Číně v prosinci roku 1988. Čtrnáct měsíců strávil ve vězeňské samotce. Neměl ani postel, šestnáct hodin denně musel sedět v neměnné pozici a nesměl nic číst, ani dopisy z domova. Jeho jedinými návštěvníky byli strážní a vyšetřovatelé. Dvakrát denně dostával ubohou porci rýže a malou misku zeleniny. Sám o tom říká:

"Pozoroval jsem, jak chřadnu. Jednou mě vážili. Užasl jsem, když jsem si uvědomil, že jsem zhubl ze šestasedmdesáti na jedenačtyřicet kilogramů... Párkrát jsem se pokusil stát vzpřímeně, ale vzápětí jsem se zhroutil. Myslel jsem si, že brzy zemřu. Měl jsem jediné přání: moci před smrtí ještě jednou sloužit mši svatou. Ale jak by to v téhle separaci bylo možné? Musel by se stát zázrak."

Pak se jednoho dne přihodilo, že otec Patrick dostal ke svému obrovskému překvapení místo obvyklé rýže pařený chléb. Jediné, co mu teď k řádné mši chybělo, bylo víno. "Už nemají víno," bleskla mu hlavou Mariina slova v Káně galilejské. I modlil se k Matce Boží o nemožné. Jak se jeho zdraví rapidně horšilo, zavolali k němu vězeňského lékaře, který doporučil, aby mu dali ovoce. Když se ho zeptali, jaké bude chtít, požádalo víno.

Toho večera mu do cely přinesli celý hrozen vína. Utrhl manžety košile, kterou měl na sobě od svého zatčení, vypral je ve své denní dávce pitné vody a z jedné udělal pytlík, v němž nad jídelní miskou vylisoval pár kuliček vína. Štávu pak slil do lahvičky, kterou měl v cele ukrytou. Zazátkoval ji a znovu uschoval.

Za pár dní zátka vystřelila. Štáva zkvasila - a bylo z ní víno. Konečně mohl sloužit mši. Poslyšme slova, kterými tu zázračnou oběť sám popsal: "Protože v cele jsem se nesměl svobodně pohybovat a přitom jsem byl pod stálým dozorem, musel jsem jednat velmi ostražitě. Umyl jsem malý kousek podlahy, jež mi měla sloužit za oltář. Pak jsem čekal. K večeru jsem slyšel, jak strážný nadává kterémusi jinému vězni. Z tónu jeho hlasu jsem usoudil, že mu výslech zabere přinejmenším deset minut. To byla má příležitost. Rychle jsem vstal a na umyté místo jsem rozprostřel druhou utrženou manžetu.

Na ni jsem položil kousek chleba. Do malé misky na zeleninu jsem slil trochu vína. Bosý, oblečen jen do košile a kalhot, jsem poklekl. Poté následovala ona krásná slova: 'Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb, který ti přinášíme. Je to plod země a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života... '

Pak jsem uchopil misku s vínem a zašeptal: 'Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali víno, které ti přinášíme ...'

A již jsem spěl k proměňování. Znovu jsem se chopil chleba a začal: 'Neboť on večer před svým utrpením vzal do svatých a ctihodných rukou chléb, pozdvihl oči k nebi, k tobě, svému Otci všemohoucímu, vzdal ti díky a požehnal, lámal, dával svým učedníkům a řekl: ' ... toto je moje
tělo, které se za vás vydává.' Sklonil jsem se nad miskou. , ... toto je kalich mé krve ... '

Ježíš Kristus byl v mé cele osobně přítomen. Od všech ostatních návštěvníků mne dělila řada zamčených dveří. Krále králů však nikdo zadržet nemohl. Od poslední mše mne dělilo čtrnáct měsíců, ale nemohl jsem se zdržovat, nebylo mi dopřáno plně vychutnat tenhle vzácný okamžik.
Zbytek mše po přijímání jsem už vynechal.

Po přijetí svátostí jsem spěšně vyčistil misku, v pitné vodě jsem vypral kousek plátna, který mi sloužil jako oltářní ubrus, a poslušně jsem usedl na předepsané místo. Všechno se to seběhlo v několika minutách. Strážný ještě pořád huboval onoho dalšího vězně.

Jen si představte tu radost z přijetí vzácného Návštěvníka v mé cele. Měl jsem jen podlahu a utrženou manžetu od košile, na niž jsem mohl položit jeho svaté Tělo. Myslel jsem na první Vánoce, kdy se dal Pannou Marií zavinout do plenek a uložit do jeslí. Náš Bůh je Bohem pokorným, který k nám přichází za všech okolností a při jakýchkoli příležitostech.

Ten večer se mi zdál příliš krátký pro díkuvzdání. V průběhu čtrnácti měsíců byl On mým jediným návštěvníkem. Vyslyšel modlitbu, v níž jsem ho prosil, aby mi ještě před smrtí umožnil sloužit jednu jedinou mši. Vyslyšel ji tak, že jsem to mohl učinit ne jednou, ale hned dvanáctkrát, než mi došla zásoba vína."

Otec Patrich Reilly čínské věznění přežil. Dočkal se osvobození, ale ze země ho vypověděli. Dnes vykonává své poslání na jedné faře v rodném Irsku.