Pohádka o královském synovi a zahradníkově dceři

Byl jednou jeden král a ten měl jediného syna, který se měl stát jeho nástupcem. V sousedství toho království však žila zlá čarodějnice, která záviděla království pořádek a blahobyt. Jednoho dne se jí podařilo zmocnit se královského syna a unést ho. Dopravila ho na svůj zámek a tam ho držela v zajetí. Nedařilo se mu nijak špatně, měl hezky zařízený pokoj, mohl se procházet v zámeckém parku a dostával dobré a bohaté jídlo. Čarodějnice uměla totiž velice dobře vařit a zvlášť sladká mléčná kaše princi velmi chutnala. Zámecký park však byl celý obehnán vysokou zdí a za ni princ nesměl vyjít.

Král se moc snažil, aby svého syna vysvobodil, ale marně. Jednoho dne k němu přišla zahradníkova dcera a řekla mu, že se chce vydat do čarodějčina zámku a pokusit se prince vysvobodit. Sehnala si všechny informace o čarodějnici a jejím zámku. Dozvěděla se, že brána do zámku je neustále zamčená, a proto si nechala udělat paklíč, aby se mohla dostat dovnitř. Pak zjistila, že čarodějnice se snaží každého, kdo k ní přijde, opít a že ho vyzve ke hře v karty. A že si každý musí dávat velký pozor, protože čarodějnice hraje falešně. Dívka se naučila hrát karty a naučila se také základy juda, aby byla připravena, kdyby bylo třeba čarodějnici zneškodnit.

Pak se vydala na zámek. Podařilo se jí paklíčem otevřít bránu, vstoupila dovnitř a v tom okamžiku stála před ní čarodějnice. Pozvala ji na skleničku vína, ale zahradníkově dceři se podařilo v nestřeženém okamžiku vylít víno do vázy s květinami.

Čarodějnice jí řekla: „Vím, proč jsi tady. Chceš osvobodit prince. Uzavřeme sázku. Zahrajeme si karty: když vyhraješ, můžeš s princem odejít domů. Když ne, musíš tu zůstat jako můj zajatec.“ Dívka souhlasila. Čarodějnice donesla karty a hra začala. Zahradníkova dcera se dívala čarodějnici pozorně na prsty a najednou - zrovna, když čarodějnice chtěla esem přebít její kartu - zvolala: „Pikové eso tady už bylo. Ty sis vyčarovala podruhé stejnou kartu! Hraješ falešně!“ Čarodějnice se rozzuřila, že byla přistižena při podvodu, a vrhla se na dívku. Té se však podařilo položit ji chvatem juda na znak a spoutat ji.

Pak prohledala celý zámek a brzy našla prince ve věžní místnosti. Paklíčem si otevřela dveře a vydali se na cestu domů. Jak se tak dívka na prince dívala, nezdál se jí ale být zrovna moc šťastný, jak by byla po vysvobození čekala. Zeptala se ho: „Copak nemáš radost, že jsi zase na svobodě?“ A princ jí řekl: „No, musím pořád myslet na to, že už nikdy nebudu mít tak dobrou sladkou kaši.“
_____________________________

A co my? Pochutnáváme si na dobré „sladké kaši“ a jen málo si uvědomujeme, že jsme povoláni k něčemu vyššímu. Měli bychom pochopit, že to, co se nám zde nabízí, není vše. Že jsme povoláni ke svobodě Božích dětí a k podílu na Božím království.

S laskavým svolením zpracováno podle publikace
Herbert Hofmann: A kam vlastně jdeme?,
kterou vydalo Sdružení sv. J. Neumanna ČB.
Redakčně upraveno