Bohu se nejvíce podobáme, když prokazujeme dobro těm, kteří nám to nemohou oplatit... - archív citátů

Navigace: Tematické texty N NeděleDelší texty Touha po nebi jako by byla téměř zcela zadušena horečnatou prací a pozemskými nadějemi

Touha po nebi jako by byla téměř zcela zadušena horečnatou prací a pozemskými nadějemi

My křesťané často žijeme, jako by vše bylo minulostí. Jsme lidmi víry a lásky, ale chybí nám naděje. Nehledíme do budoucna, ale díváme se skoro výlučně zpět.
 
Copak by ještě mohlo přijít něco nového? Čas plyne jako písek v přesýpacích hodinách a nic víc!
 
První křesťané byli úplně jiní – dívali se vpřed. Stejně tak se ve středověku lidé rádi dívali vzhůru a daleko dopředu. Neexistuje katedrála, která by neměla vstupní portál s reliéfem Posledního soudu: Kristus zde sedí na trůnu připraven soudit a oddělovat ovce od kozlů. Všichni malíři počínaje Van Eyckem s jeho Mystickým beránkem malovali nebe; Hieronymus Bosch a Michelangelo zobrazili strach z pekla. Středověký člověk se domníval, že všechno důležité ho teprve čeká: Bůh měl přijít osušit slzy chudých, uzdravit nemocné a učinit každého šťastným. Lidé v sobě měli hlubokou touhu po nebi. Od renesance je to jinak – lidé se ptají: Neměli bychom spíše hledat nebe na zemi? Můžeme od Boha očekávat nebe jako dárek, zadarmo? Neměli bychom je spíše budovat zde, vlastníma rukama? Všechno ostatní může být pouhý sen. Marx a Engels o tom vůbec nepochybovali: nebesa podle nich byla pouhým snem, pohádkou, výplodem lidské představivosti.
 
Tato touha vzít starost o svůj život do vlastních rukou přinesla mnoho dobrých plodů. Důležitou část pozemského štěstí jsme získali díky vědě, technice a aktivnímu nasazení mnoha lidí. Ale touha po nebi jako by byla téměř zcela zadušena horečnatou prací a pozemskými nadějemi. Ne Bůh, my jsme skutečnými tvůrci svého štěstí. To sice posílilo náš smysl pro zodpovědnost, ale také jsme začali být neklidní a úzkostní: odnynějška je všechno v našich rukou. Už žádné snění!
 
Kde jsou lidé, tam je i naděje
 
Člověk se s nadějí již rodí. Pouze člověk si uvědomuje budoucnost a vnímá čas, a proto pouze člověk může doufat. Doufat totiž znamená vědět, že náš život ještě není u konce. Nejsme ještě hotoví, ještě jsme se nestali tím, čím můžeme být. To proto je v nás tak intenzivní touha po radosti, štěstí, naplnění – které se uskuteční „potom“.
Existuje mnoho druhů malých, částečných nadějí, ať už se týkají peněz, prestiže, úspěchu, zdraví nebo
přátelství, ale za každou z nich stojí fundamentální, základní naděje. Právě tak se za každou malou úzkostí skrývá úzkost radikální: zůstat bez lásky a zemřít. Ona základní naděje překonává všechny naděje částečné.
Naděje touží po lásce a po životě, což můžeme symbolicky nazvat „nebem“, „rájem“. Usilují o něj všichni lidé: všichni se chtějí přiblížit ráji a znovu k němu nalézt cestu.
 
Zpracováno podle knihy:
Gotfried Danneels – Přijď království tvé,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Související texty k tématu:

Naděje

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Sof 2,3;3,12-13; Žalm Žl 146,6c-7.8-9a.9b-10; 1 Kor 1,26-31
Mt 5,1-12a

Spojit se s mocnými a významnými, a tak se stát také mocnějším a významnějším – to je prastaré pokušení. Ale je i jiné pokušení: pohrdnout všemi, kdo jsou mocnější, úspěšnější nebo důležitější než my anebo já sám, a tak si pozvednout sebevědomí. Ani jedno pro nás není. Protože křesťan může a má být tím, kdo se s důvěrou připojil k tomu, kdo je největší a nejmoudřejší, i když jím mnozí pohrdají, tedy k Bohu. A právě Bůh je tak veliký a mocný, že si může dovolit i blízké přátelství s pohrdanými a ve světě nic neznamenajícími lidmi. Čím větší je naše vědomí o velikosti a moci Boží a čím větší je naše důvěra v něho, tím jsme svobodnější vůči mocným, úspěšným, bohatým a významným lidem tohoto světa. A tím lépe můžeme milovat ty malé a bezvýznamné, ať už se k nim počítáme nebo ne.

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatoblažejské požehnání (3.2.)

(1. 2. 2026) Na svátek sv. Blažeje (3. února) je možné udílet tzv. svatoblažejské požehnání...

Přímluvy 4. neděle v mezidobí, cyklus A / 1. 2. 2026

(30. 1. 2026) Povzbuzeni důvěrou, že Bůh zjednává právo utlačeným a dává chléb hladovým,[1] předložme mu naše modlitby:

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)
(30. 1. 2026) Svátek Uvedení Páně do chrámu (2.2.) se lidově nazývá Hromnice. Tento den se slaví i Světový den zasvěcených osob.

Byl odsouzen k smrti zastřelením, byl deportován na Sibiř: Fjodor Michajlovič Dostojevskij (+ 28.1. 1881)

(27. 1. 2026) Říká-li se, že člověk v životě neumírá jen jednou, pak to obzvlášť platí pro život ruského spisovatele Dostojevského,…

Den památky obětí holocaustu 27.1.

(26. 1. 2026) Holokaust - holocaust - šoa - genocida - znamená systematické pronásledování vyvražďování Židů za Druhé světové války.…

Neděle Božího slova - vždy 3. neděle liturgického mezidobí

Neděle Božího slova - vždy 3. neděle liturgického mezidobí
(24. 1. 2026) Vždy 3. neděle liturgického mezidobí je v církvi věnována „slavení a šíření Božího slova a úvaze nad ním“.

Obrácení svatého Pavla (svátek 25.1.)

(24. 1. 2026) Pavlovo setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal smyslem…