Navigace: Tematické texty M Modlitba Krátké texty, citáty Tvou modlitbou je tvá touha

Tvou modlitbou je tvá touha

Tvou modlitbou je tvá touha.
Jestliže touha je trvalá, pak tvá modlitba je také ustavičná.

Nikoli nadarmo pravil apoštol: „Modlete se bez ustání.“
Děláme snad to, že bychom měli bez ustání ohnutá kolena,
že bychom leželi v prostraci, že bychom měli pozdvižené ruce,
abychom tak naplnili přikázání, podle něhož se máme modlit bez přestání?
Jestliže bychom měli takovéto pojetí modlitby,
pak nevěřím, že bychom to mohli konat bez přestání.

Existuje však jiný druh vnitřní modlitby,
která neví, co je to přerušení. Jedná se o touhu.

Ať už konáš cokoli, pokud toužíš po nějaké osobě,
pak se nepřestáváš nikdy modlit.
Pokud nechceš přerušovat modlitbu,
pak nikdy nepřestávej toužit.
Tvá ustavičná touha bude tvým neumlkajícím hlasem.
Zmlkneš, když přestaneš milovat.
Chlad lásky je mlčením srdce.
Horoucnost lásky je velkým voláním srdce.
Jestliže ustavičně vytrváš v lásce,
pak bude bez ustání volat.
Pokud budeš stále volat, pak budeš také stále toužit.

(Augustin z Hippo, Výklad na žalm 37,14;)
Se svolením převzato z knihy Lectio divina na každý den 12, str. 27,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství www.kna.cz. Redakčně upraveno.

Autor: Augustin z Hippo

Témata: touha modlitba vytrvalá Láska Modlitba modlitba kontemplativní nenaplněné touhy, naplnění srdce v Bohu, podvědomá touha po Bohu

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.