Vánoční mše v kriminále padesátých let

Opět vánoce (1955), druhé v kriminále. Předcházelo jim předvánoční období smutku a depresí, nejkritičtější období lidí odloučených od domova. Začínalo listopadem a stupňovalo se úměrně se zkracujícími se dny, sílícími větry, mrazivými dešti a sněhovými závějemi. Přesto jsme intenzívně prožívali advent. Bylo nás několik, kteří jsme spolu s kněžími utvrzovali sebe i kamarády v naději, že vše špatné jednou skončí a - řečeno slovy staročeské adventní písně - "Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním, a bude v den onen světlo velké, aleluja." Podrobnou zprávu o tom, jak jsme zde vánoce prožili, jsem popsal v motáku domů:

"Na vánoce jsem se těšil a dobře jsem se na ně připravoval. Naši kněží (redemptorista Krajčík, dominikán Zemek, křižovník Šebesta a salesián Szabados) měli plné ruce práce, vyslechli desítky zpovědí. Na Štědrý den, z bezpečnostních důvodů už odpoledne - výjimečně se nefáralo - se na čtyřech světnicích zúčastnili "půlnoční" mše desítky muklů. V naší světnici se nás kolem patera Szabadose sesedlo nejmíň třicet. Mše byla recitovaná, latinská, jinak to tehdy nešlo. Dva chlapci ministrovali a já četl celý liturgický text nahlas slovensky, český nebyl k dispozici. Všichni, i ti, kteří nás sledovali z povzdálí, jsme byli dojati a druh druhu bližší než jindy. Jaká krása, vyslechnout v pokoji a v podmínkách tak neklidných, radostnou zvěst o tom, že se nám narodil Spasitel, všeho světa vykupitel! Více než polovina přítomných přistoupila k svatému přijímání.

Z knihy Václava Vaško: Ne vším jsem byl rád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství