Blahoslavení milosrdní

Lk 6,36-38

z knihy Blahoslavenství - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

Dnes se zastavíme u pátého blahoslavenství, které praví: »Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství« (Mt 5,7). Toto blahoslavenství má jednu zvláštnost: je jediné, ve kterém se shoduje důvod a plod štěstí. Ti kdo uplatňují milosrdenství, dosáhnou jej; budou „omilosrdněni“.

Toto téma reciprocity odpuštění se nevyskytuje pouze v tomto blahoslavenství, v evangeliu se opakuje. A jak také jinak? Milosrdenství je samotným srdcem Boha! Ježíš říká: »Nesuďte a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno« (Lk 6,37). Stále tatáž reciprocita. A v Jakubově listu stojí: »milosrdenství vítězí nad soudem« (Jak 2,13).

Ale zejména v Otčenáši prosíme: »Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům« (Mt 6,12); a tato prosba jako jediná je na závěr komentována: »Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec, ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky« (Mt 6,14-15; srov. Katechismus katolické církve, 2838).

Jsou to dvě neoddělitelné věci: dávané odpuštění a přijaté odpuštění. Mnozí jsou však v nesnázích a nejsou s to odpustit. Častokrát je způsobené zlo tak velké, že se jeho odpuštění jeví jako výstup na nejvyšší horu, jako enormní výkon, a někdo si může myslet, že je neuskutečnitelné. Skutečnost reciprocity milosrdenství ukazuje, že potřebujeme obrátit perspektivu. Sami to nedokážeme, je zapotřebí Boží milosti, musíme uvěřit. Páté blahoslavenství totiž slibuje milosrdenství, a v Otčenáši prosíme o odpuštění vin, to znamená, že jsme v podstatě viníci a nezbytně potřebujeme dojít milosrdenství!

Všichni jsme viníci. Vůči Bohu, který je tolik velkorysý, i vůči bratrům. Každý člověk ví, že není takovým otcem nebo matkou, jakým by měl být; manželem či manželkou, bratrem či sestrou, jakým by měl být. Všichni máme životní deficit a potřebujeme milosrdenství. I když víme, že jsme se nedopustili zla, vždycky nám chybí něco z dobra, které jsme měli učinit.

Avšak právě tato naše chudoba se stává silou odpouštění! Jsme dlužníci, a - jak jsme slyšeli na začátku - pokud nám bude naměřeno takovou mírou, jakou měříme druhým (srov. Lk 6,38), pak je vhodné tuto míru zvětšit, odpustit viny a prominout. Každý má pamatovat, že potřebuje odpuštění, má zapotřebí odpuštění a potřebuje trpělivost. V tom spočívá tajemství milosrdenství: tím, že odpouštíme, odpouští se nám. Bůh nás tedy předchází a odpouští prvně nám (srov. Řím 5,8). Přijetím Jeho odpuštění jsme uschopněni odpouštět. Vlastní ubohost a nedostatek spravedlnosti se stává příležitostí otevřít se nebeskému království, větší míře, Boží míře, kterou je milosrdenství.

Kde se rodí naše milosrdenství? Ježíš nám řekl: »Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec« (Lk 6,36). Čím více Otcovy lásky přijímáme, tím více milujeme (srov. KKC, 2842). Milosrdenství není jednou z dimenzí, nýbrž jádrem křesťanského života. Bez milosrdenství není křesťanství (srov. Jan Pavel II., Dives in misericordia, František Misericordae Vultus, Misericordia et misera). Pokud nás křesťanství nevede k milosrdenství, jdeme špatnou cestou, protože milosrdenství je jediný pravý cíl každé duchovní pouti. Milosrdenství je nejkrásnějším plodem lásky (srov. KKC, 1829).

Vzpomínám si, že jsem za téma první promluvy, kterou jsem měl poprvé jako papež pronést před mariánskou modlitbou Angelus, zvolil milosrdenství. Zanechalo ve mně velice silný dojem jakožto poselství, které bych měl jako papež šířit neustále a každý den, tedy milosrdenství. Vzpomínám si, že onoho dne jsem poněkud „opovážlivě“ dělal reklamu na právě publikovanou knihu o milosrdenství od kardinála Kaspera. Toho dne jsem velmi silně pocítil, že toto je poselství, které mám dávat jako římský biskup: milosrdenství, milosrdenství – prosím - odpuštění.

Boží milosrdenství je naše osvobození a naše štěstí. Žijeme z milosrdenství a nemůžeme si dovolit obejít se bez něj, je vzduchem, který dýcháme. Jsme příliš chudí, abychom si kladli podmínky, potřebujeme odpouštět, protože potřebujeme, aby nám bylo odpuštěno.