Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost

Mt 5,10-12

z knihy Blahoslavenství - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

Dnešní audiencí končíme cyklus o evangelních blahoslavenstvích. Jak jsme slyšeli, to poslední hlásá eschatologickou radost těch, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost.

Toto blahoslavenství zvěstuje stejnou blaženost, jak to první. Nebeské království patří pronásledovaným, stejně jako chudým v duchu. Je proto zřejmé, že jsme dospěli k cíli jednotící cesty, rozvíjené předcházejícími blahoslavenstvími.

Chudoba v duchu, pláč, tichost, žízeň po svatosti, milosrdenství, očištěné srdce a skutky pokoje mohou vést k pronásledování kvůli Kristu, avšak toto pronásledování je nakonec příčinou radosti a velké odměny v nebi. Všechna blahoslavenství jsou paschální cestou, vedoucí od života podle světa k životu podle Boha, od života řízeného tělem, tedy sobectvím, k životu řízenému Duchem.

Svět se svými idoly, kompromisy a prioritami, nemůže schvalovat tento způsob života. „Struktury hříchu“ (Pozn. pod čarou: Promluva k účastníkům workshopu „Nové formy solidarity vedoucí k bratrství, inkluzi, integraci a inovaci“, 5. února 2020: „Zbožštění peněz, chamtivost, spekulaci a korupci – to jsou „struktury hříchu“, jak je nazýval Jan Pavel II., produkované „globalizací lhostejnosti“) – často produkované lidským smýšlením, jsou cizí Duchu pravdy, kterého svět nemůže přijmout (Jan 14,17), a nemohou než odmítat chudobu, mírnost či ryzost a prohlašovat život podle evangelia za omyl a svízel, tudíž něco, co je třeba marginalizovat. Tak smýšlí svět: jsou to idealisté, fanatici.. tak smýšlejí.

Svět žije z peněz, a kdokoli dokazuje, že je možné žít dáváním a odříkáním, začíná být tomuto systému chamtivosti na obtíž. Slovo „obtíž“ je klíčové. Samo křesťanské svědectví, které působí lidem dobro, když se jej drží, totiž vadí těm, kdo mají světskou mentalitu, a vnímají ho jako výčitku. Když se objeví svatost, a vynikne život Božích dětí, je na této kráse něco nepohodlného, co nutí k zaujetí postoje: buď zpochybnit sebe a otevřít se dobru anebo odmítnout ono světlo a zatvrdit srdce, až k odporu a zášti (srov. Mdr 2,14-15). Je to zajímavé.. a je pozoruhodné, jak v pronásledování mučedníků roste nevraživost až k zavilosti. Stačí se podívat na pronásledování evropských diktatur minulého století, jak dochází k nenávisti proti křesťanům, proti křesťanskému svědectví a proti křesťanskému heroismu.

To však ukazuje, že drama pronásledování je také místem osvobození od závislosti na úspěchu, chvále a kompromisech se světem. Z čeho se raduje ten, kdo je odmítnut světem kvůli Kristu? Raduje z toho, že nalezl něco cennějšího než celý svět. »Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?« (Mk 8,36). Jaký je z toho prospěch?

Je bolestné připomínat, že jsou nyní v různých částech světa mnozí křesťané vystaveni pronásledování, a je třeba doufat a modlit se, aby jejich soužení co nejdřív ustalo. Je jich mnoho: dnešních mučedníků je víc než mučedníků prvních staletí. Vyjadřujeme těmto bratřím a sestrám svoji blízkost, jsme jedno tělo, a tito křesťané jsou krvácejícími údy Kristova těla, kterým je církev.

Musíme se však mít na pozoru, aby toto blahoslavenství nebylo chápáno jako fňukání a sebelítost. Ne vždycky je totiž opovržení lidí synonymem pronásledování. Sám Ježíš hned potom mluví o »soli země« a varuje před „ztrátou chuti“, jinak se totiž sůl »už k ničemu nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali« (Mt 5,13). Existuje i zaviněné opovržení, ztrácíme-li chuť Krista a evangelia.

Je zapotřebí věrnosti skromné stezce blahoslavenství, jež působí, že patříme Kristu a nikoli světu. Za připomenutí stojí cesta svatého Pavla. Když si myslel, že je spravedlivý, byl pronásledovatel, ale když objevil, že je pronásledovatel, stal se zamilovaným člověkem, který radostně čelil utrpení, jemuž byl vystaven pronásledováním (srov. Kol 1,24).

Vyloučení a pronásledování, dá-li nám k tomu Bůh milost, připodobňuje ukřižovanému Kristu, přidružuje nás k Jeho utrpení a je manifestací nového života. Tímto životem je samotný život Krista, který byl pro nás lidi a pro naši spásu »opovržen, opuštěn od lidí« (Iz 53,3; Sk 8,30-35). Přijetí Jeho Ducha nám může vložit do srdce tolik lásky, vedoucí až k obětování života za svět bez kompromisů s jeho klamy a snášením jeho opovržení. Kompromisy se světem představují úskalí. Křesťan je stále pokoušen ustupovat světu, světskému duchu. Toto odmítání ústupků a vydání se cestou Ježíše Krista je životem nebeského království, největší radostí, opravdovým veselím. V pronásledování je pak neustále přítomen Ježíš, jenž nás provází, těší a posiluje Duchem, který pomáhá jít vpřed. Neklesejme na mysli, vyvolává-li důsledný život podle evangelia u lidí pronásledování. Duch je nám na této cestě vždycky oporou.