O blahoslavenstvích - úvod

Mt 5,1-11

z knihy Blahoslavenství - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Rádio Vaticana

Začínáme dnes cyklus katechezí o blahoslavenstvích v Matoušově evangeliu (5,1-11). Tento text zahajuje „horské kázání“; inspiruje život věřících i mnoha nevěřících. Ježíšova slova nás stěží ponechají nedotčenými, a oprávněná je touha rozumět jim a stále více je akceptovat. Blahoslavenství jsou „průkazem totožnosti“ křesťana, jsou průkazem naší totožnosti, protože vykreslují tvář samotného Ježíše a Jeho životní styl.

Dnes podáme globální rámec těchto Ježíšových slov a v příštích katechezích budeme komentovat jednotlivá blahoslavenství, jedno po druhém.

Předně je významné, jak došlo k jejich proklamaci. Když Ježíš uviděl zástupy, které šly za ním, vystoupil na horu po mírném svahu, který obklopuje Galilejské jezero, usedl, obrátil se k učedníkům a pronesl blahoslavenství. Jsou tedy určena učedníkům, avšak na obzoru jsou zástupy, to znamená celé lidstvo. Jde o poselství pro celé lidstvo.

Kromě toho „hora“ evokuje Sinaj, kde Bůh daroval Mojžíšovi desatero přikázání. Ježíš začíná učit nový zákon: být chudí, tiší, milosrdní... Tato „nová přikázání“ jsou mnohem více než normy. Ježíš totiž nic neukládá, nýbrž vyjevuje cestu ke štěstí – svoji cestu – osmerým opakováním slova „blahoslavení“.

Každé blahoslavenství se skládá ze tří částí. Začíná vždycky slovem „blahoslavení“, potom podává situaci, v níž se blahoslavení nacházejí: chudoba v duchu, pláč, hlad a žízeň po spravedlnosti atd.; a nakonec pohnutku blahoslavenství, uvedenou spojkou neboť: „Blahoslavení ti a ti, neboť...“ Tak zní osm blahoslavenství a bylo by krásné naučit se je nazpaměť, aby bylo možné si tento zákon, který nám Ježíš daroval, opakovat a nosit v mysli i srdci.

Všimněme si pozorně této skutečnosti: pohnutkou blahoslavenství není aktuální situace, nýbrž ta nová, kterou blahoslavení obdrží darem od Boha: »neboť jejich je nebeské království«, »neboť oni budou potěšeni«, »neboť oni dostanou zemi za dědictví« atd.

Ve třetí části, která obsahuje vlastní pohnutku štěstí, používá Ježíš nezřídka trpný rod budoucího času: »budou potěšeni«, »dostanou zemi«, »budou nasyceni«, »dojdou milosrdenství«, »budou nazváni Božími syny«.

Co však znamenená slovo „blahoslavený“? Každé z osmi blahoslavenství totiž začíná tímto slovem. Původní řecký termín neoznačuje toho, kdo má plné břicho a dobře se mu daří, nýbrž člověka, který je ve stavu milosti, prospívá v Boží milosti a postupuje na cestě Boží: v trpělivosti, chudobě, službě druhým, útěše... Kdo v těchto věcech prospívají, jsou šťastní a budou blahoslavení.

Bůh často volí netušené cesty, aby se nám daroval, leckdy jsou to naše omezení, naše slzy, naše porážky. Je to velikonoční radost, o níž mluví východní bratří a která je stigmatizovaná, ale živá, vede smrtí a zakouší Boží moc. Prospěje nám, vezmeme-li si dnes Matoušovo evangelium a přečteme si tato blahoslavenství v páté kapitole, verš první až patnáctý, třeba i několikrát během týdne, abychom pochopili tuto tak krásnou, a bezpečnou cestu ke štěstí, kterou nám nabízí Pán.