Emanuel – Bůh s námi

z knihy Ježíš Nazaretský III. , vydal(o): Barrister&Principal

Emanuel

Teď ale musíme naslouchat Matoušově důkazu z Písma, který se stal – jinak tomu ani nemohlo být – předmětem intenzivních exegetických debat. Příslušný verš zní takto: „To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel‘, to znamená ‚Bůh s námi‘.“ (Mt 1,22; Iz 7,14) Pokusme se porozumět prorokově větě, která se díky Matoušovi stala velkým a základním christologickým textem, nejprve v původní historické souvislosti a pak nahlédnout, jak se v ní zrcadlí tajemství Ježíše Krista.

Historické pozadí

Izaiášův text můžeme výjimečně datovat zcela přesně: spadá do roku 733 př. Kr. Asyrský král Teglat-Falasar III. tehdy překvapivou vojenskou akcí rozdrtil hnutí odporu, které se počínalo formovat v syrsko-palestinských státech. Králové Rason ze syrského Damašku a izraelský Pekach se pak spojili v koalici proti asyrské velmoci. Protože se jim nepodařilo získat do svých řad i judského krále Achaze, rozhodli se proti tomuto jeruzalémskému králi vytáhnout vojensky a jeho zemi získat pro koalici mocí Achaz a jeho lid se nepřátelského uskupení pochopitelně lekli; srdce krále a jeho lidu se zachvělo, „jako se chvějí lesní stromy ve větru“ (Iz 7,2). Achaz, který byl zjevně chytrýma chladně kalkulujícím politikem, se nicméně držel dosavadní linie: nechtěl se připojit k proti asyrskému svazku, jemuž vzhledem k mocné přesile velmoci nedával naději. Místo toho uzavřels Asyřany smlouvu o ochraně, což mu zajistilo bezpečnost a zachránilo zemi před vypleněním, ale na oplátku měl vyhovět požadavku uctívat státní božstva ochranné mocnosti. A po uzavření smlouvy s králem Ašuru, což Achaz učinil navzdory varování proroka Izaiáše, byl v jeruzalémském chrámě skutečně postaven oltář po asyrském vzoru (srv. 2 Král 16,11nn;srv. Kaiser, s. 73, viz odkazy).

Spoléhat se na Boha

V okamžiku, jehož se týká Matoušem uváděný citát z Izaiáše, ještě situace nedospěla tak daleko. Ale bylo jasné: pokud Achaz smlouvu s asyrským velkokrálem uzavře, bude to znamenat, že jako politik více spoléhána moc krále než na moc Boha, která se mu nezdá dost reálná. Tak zde v konečném důsledku nešlo o politický problém, nýbrž o otázku víry. Izaiáš přitom králi říká, že z těch dvou „kousků doutnajících oharků“, Sýrie a Izraele (Efraim), nemusí mít strach a že tedy není důvod uzavírat s Ašurem smlouvu o ochraně: ať vsadí na víru, ne na politický kalkul. A naprosto nezvykle Achaze vyzývá, aťsi od Boha vyprosí znamení, z podsvětí či vysoko na výsostech. Králova odpověď je zdánlivě zbožná: nechce Boha pokoušet a žádat si znamení (srv. Iz 7,10-12).

Hle panna počne

Prorok, který promlouvá od Boha, se ale nedá zmást. Ví, že králova neochota žádat si znamení není – jak se jeví – výrazem víry, ale naopak znakem toho, že Achaz se nechce nechat vyrušovat ve své „reálpolitice“. Nato prorok ohlašuje, že tedy znamení dá sám Pán: „Hle mladá dívka počne, porodí syna a dá mu jméno Emanuel [Bůh s námi].“ (Iz 7,14)Jaké znamení se tím Achazovi slibuje? Matouš a s ním celá křesťanská tradice v tom vidí zprávu, ohlašující narození Ježíše. Držíme-li se pramenů, je jasné, že Ježíš se narodil v Betlémě a vyrostl v Nazaretě.

Ježíšovo narození

„Když tam [v Betlémě] byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo.“ (Lk 2,6n)Začněme s výkladem u posledních slov této věty: v zájezdním útulku pro ně nebylo místo. Z rozjímání nad těmito slovy ve víře vyplynulo zjištění o vnitřní paralele k hlubokým slovům Prologu Janova evangelia: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“(Jan 1,11) Pro zachránce světa, jeho, pro něhož je všechno stvořeno (srv. Kol 1,16), tu není místo. „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ (Mt 8,20)Ten, který byl ukřižován vně městských hradeb (srv. Žid 13,12),také přišel na svět vně města.

Převrácení hodnot

To nás může vést k zamyšlení – možná to poukazuje na převrácení hodnot, které se s postavou Ježíše Krista, s jeho poselstvím pojí. Už od narození nepatří do okruhu toho, co je světsky důležité a mocné. Ale právě tento nedůležitý a bezmocný se ukáže vpravdě mocným, tím, na němž v posledku vše záleží. A tak, stává-li se člověk křesťanem, patří k tomu i vykročení z toho, co si všichni myslí a chtějí, z převládajících měřítek, a směřování do světla pravdy našeho bytí, aby s ním došel na pravou cestu. Maria položí své novorozené dítě do jeslí (srv. Lk 2,7). Z toho bylo právem vyvozováno, že Ježíš se narodil ve stáji, v chlévě, v nehostinném – chtělo by se říci: v nedůstojném – prostředí, které nicméně skýtalo posvátnému dění nezbytnou diskrétnost. V kraji kolem Betléma se jeskyně od nepaměti využívají k ustájení (srv. Stuhlmacher, s. 51, viz odkazy).

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Př 8,22-31; Žalm Žl 8,4-5.6-7.8-9; Řím 5,1-5
Jan 16,12-15

Bůh žije láskou, to je jádro jeho štěstí, radosti, to je gejzír života, který stále chrlí nové a nové impulzy. Nebe doslova tepe životem. Nejde ale o falešnou, lacinou lásku. Jde o čirou pravdu, o absolutní dobro, které sdílí jednotlivé osoby Trojice. V takovém vzájemném sdílení není nic tabu a ani žádná z osob Trojice si nemusí schovávat něco „jen pro sebe“. Sdílí všechno. K tomuto důvěrnému přátelství Boha jsme pozváni i my.