V čem spočívá spása

z knihy Ježíš Nazaretský III. , vydal(o): Barrister&Principal

Josefův vnitřní zápas a poslání

Lze si představit, jaký niterný zápas vede s neslýchaným poselstvím ze snu: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého.“(Mt 1,20)Josef je osloven jako syn Davidův a to je zároveň znamením úkolu, který je mu v tomto dění přisouzen: jako nositel příslibu Davidovi svědčit o Boží věrnosti. „Neboj se“ přijmout tento úkol, který vskutku může nahánět strach. „Neboj se“ – řekl zvěstující anděl už Marii. Stejným andělským oslovením jedo tajemství Božího vtělení nyní zahrnut i Josef.

Výzva a úkol

Po zprávě o početí dítěte mocí Ducha svatého teď následuje úkol pro Josefa: „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ (Mt 1,21) Zároveň s výzvou, aby vzal Marii k sobě jako manželku, dostává Josef úkol dát dítěti jméno a tím je právně přijmout za své. Jméno je stejné jako to, které anděl sdělil Marii: Ježíš. Jméno Ježíš (Ješua) znamená: JHWH je spása.

Ježíš jako zklamání

Boží posel, který s Josefem ve snu mluví, ozřejmuje, v čem tato spása spočívá: „on totiž spasí svůj lid z jeho hříchů“. Tím se na jedné straně uděluje výsostný teologický úkol, neboť jen sám Bůh může odpouštět hříchy. Toto dítě je tak uvedeno do bezprostřední souvislosti s Bohem, spjato přímo s Boží posvátnou a zachraňující mocí.

A to je všechno?

Na druhé straně by se však tato definice Mesiášova poslání mohla jevit i jako zklamání. Obvyklé očekávání spásy se vztahovalo především na konkrétní útrapy Izraele – mířilo ke znovunastolení království, svobody a nezávislosti Izraele a tím přirozeně i k materiálnímu vzestupu značně zchudlého národa. Příslib odpuštění hříchů se jeví jako příliš málo a zároveň příliš mnoho: příliš mnoho, protože zasahuje do sféry výhradně a pouze Boží; příliš málo, protože zdánlivě nepamatuje na konkrétní utrpení Izraele a jeho reálnou potřebu spásy. V zásadě předjímají už tato slova celý spor o Ježíšovo mesiášství: vykoupil Izrael, anebo zůstalo vše stejné? Je poslání, tak jak je žil, odpovědí na příslib, anebo není?

Uzdravení chromého

Otázku, co je při potřebnosti vykoupení člověku prioritou, naléhavě tematizoval sám Ježíš, když mu čtyři muži spustili ze střechy k nohám chromého, kterého kvůli davu lidí nemohli pronést dveřmi. Existence trpícího jako taková byla prosbou, voláním po spáse, na něž Ježíš zcela proti očekávání nosičů i samého chromého odpovídá slovy: „Synu, jsou ti odpuštěny hříchy.“(Mk 2,5) A právě to ti lidé neočekávali. Právě o to jim nešlo. Chromý měl moci chodit, nikoli být osvobozen od hříchů. Zákoníci kritizovali teologickou zpupnost Ježíšových slov; trpící a lidé okolo něho byli zklamáni, protože Ježíš, jak se jim zdálo, přehlížel pravé neštěstí onoho člověka.

Opravdové uzdravení

Považuji celou scénu za velice příznačnou v ohledu na otázku Ježíšova poslání, nastíněnou ponejprv ve slovech, která anděl říká Josefovi. Je zde zachycena jak kritika zákoníků, tak tiché očekávání lidí. To, že může odpouštět hříchy, ukazuje Ježíš tím, že nemocnému poručí, aby vzal nosítka a zdráv odešel. Ale přitom zůstává nedotčena priorita odpuštění hříchů jako základna každého opravdového uzdravení lidí.

Kde je zakopán pes

Člověk je bytost ve vztazích. A je-li porušen jeho prvotní, základní vztah – vztah k Bohu –, pak nemůže být opravdu v pořádku nic. O tuto prioritu jde v Ježíšově poselství a působení: chce člověku ze všeho nejdříve připomenout, kde je jádro jeho běd, a ukázat mu: nebudeš-li uzdraven, spasen tady, pak navzdory všem dobrým věcem, které nalezneš, nebudeš skutečně uzdravený. V tomto smyslu obsahuje už výklad Ježíšova jména, které Josef obdrží ve snu, základní ujasnění, jak myslet spásu lidí a v čem tedy spočívá bytostný úkol toho, kdo spásu přináší.